II. ÚS 3734/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2012

II.ÚS 3734/11 ze dne 14. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti XaR spol. s r.o. se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č.j. 32 Cdo 2796/2009-375 ze dne 21. září 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2009 sp. zn. 15 Co 536/2009, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 15 C 11/2007-150 ze dne 25. září 2008 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči společnosti THERMAL-F, a.s., o určení vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v žalobě.

Stěžovatelka uvádí, že se zúčastnila veřejné (obchodní) soutěže o koupi státního podniku Lázeňské sanatorium Thermal v Karlových Varech vyhlášené Fondem národního majetku (dále jen "FNM") za účelem privatizace. Protože výherce soutěže nezaplatil kupní cenu, FNM od smlouvy o prodeji podniku odstoupil a stěžovatelce, která se umístila na druhém místě, sdělil přípisem ze dne 26. října 1993, že se tak stala vítězkou soutěže a vyzval ji k projednání smluvních podmínek. Jednání o uzavření smlouvy FNM však ukončil poté, co zjistil, že do katastru nemovitostí byla jako vlastník nemovitostí zapsána společnost JASMÍN spol. s r. o., která následně nemovitosti prodala. Poté, co FNM uspěl v soudním sporu o určení vlastnictví ke spornému majetku, však již se stěžovatelkou nejednal a majetek vložil do obchodní společnosti THERMAL-F, a.s.

Stěžovatelka se žalobou u obecných soudů domáhala vůči společnosti THERMAL-F určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvého stupně žalobě vyhověl, Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. S odkazem na závěry vyslovené Vrchním soudem v Praze v rozsudku č.j. 5 Cmo 310/2006-230 (tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí o určení povinnosti uzavřít smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí), na rozdíl od soudu prvého stupně dovodil, že v dané věci se o veřejnou obchodní soutěž podle ustanovení § 281 obch. zák. nejednalo. (Cílem veřejné obchodní soutěže není vyhledat vhodné uchazeče, se kterými pak bude vedeno kontraktační jednání a dohadovány modality smlouvy. V projednávaném případě šlo o to, vybrat vhodné v úvahu přicházející uchazeče, s nimiž by bylo dále jednáno o uzavření smlouvy o prodeji podniku. Toto kontraktační jednání skutečně bylo vedeno s vítězem soutěže a posléze se stěžovatelkou. Za podstatný považoval soud údaj o zveřejněném způsobu ukončení soutěže, neboť rozdíl mezi výběrovým řízením a obchodní veřejnou soutěží spočívá v tom, jakým způsobem vznikne smlouva s vítězem soutěže. Podle katalogu měla být soutěž ukončena tak, že příslušná komise vybere vítěze, vyzve jej k "realizaci prodeje a uzavře kupní smlouvu".) I kdyby se jednalo o veřejnou obchodní soutěž, skončila by vyhlášením vítěze, kterým se stala společnost JASMÍN spol. s r. o., a následným sdělením stěžovatelce přípisem ze dne 5. května 1993, že její návrh byl odmítnut jako druhý v pořadí (§ 288 obch. zák.). Tím by byla soutěž nepochybně završena, protože by tím byl naplněn účel soutěže, tedy vznik smlouvy mezi vyhlašovatelem a vítězem. Vyhlašovatel pak mohl nanejvýš vyhlásit novou veřejnou soutěž, mohl také neformálně vyzvat další účastníky k jednání, což také učinil, nešlo však již o pokračování v původní soutěži.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká pouze nesprávné posouzení vyhlášené soutěže jako soutěže, jež nebyla veřejnou obchodní soutěží ve smyslu ustanovení § 281 obch. zák., aniž by zároveň dovoláním zpochybnila druhý ze závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a to závěr, podle něhož i kdyby se jednalo o veřejnou obchodní soutěž, skončila by podle ustanovení § 286 obch. zák. vyhlášením vítěze a následným oznámením dovolatelce, že se umístila na druhém místě. Dovolání pro nesprávné právní posouzení věci proto není důvodné, protože i kdyby dovolací soud závěr o tom, že nešlo o veřejnou obchodní soutěž ve smyslu ustanovení § 281 a násl. obch. zák. přezkoumal a shledal jej nesprávným, nemělo by to vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, když druhý ze závěrů, který sám o sobě by byl důvodem pro zamítnutí žaloby, nebyl dovoláním zpochybněn.

Stěžovatelka se závěry odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Zdůrazňuje, že stát jako vlastník nemůže být vůči jiným vlastníkům zvýhodňován a své závazky musí dodržovat. Stěžovatelka byla FNM informována, že se stala vítězem soutěže a vyzvána k upřesnění smluvních podmínek, což učinila.

Stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení nerozhodoval nestranný soudce, neboť předseda senátu odvolacího soudu nebyl dle tvrzení i předložených důkazů ve věci nestranným, a to vzhledem ke vztahu k právním zástupcům účastníků řízení. Závěry dovolacího soudu o nestrannosti rozhodujícího soudce byly založeny toliko na vyjádření dotčeného soudce, čímž argument o podjatosti nebyl jakkoli vyvrácen.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí (překvapivé soudní rozhodnutí) deklarovaným Ústavním soudem zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 544/98, což stěžovatelka řádně v dovolacím řízení uplatnila, avšak Nejvyšší soud tuto skutečnost žádným způsobem nezhodnotil a neposoudil.

Dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, neboť dovolací soud se s celou řadou uplatněných námitek vůbec nevypořádal a dokonce některé z nich, a to včetně námitek k charakteru výběrového řízení, označuje za neexistující a na této skutečnosti staví negativní dovolací rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v

ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k rozhodnutí ve věci. K námitkám stěžovatelky týkajícím se právního posouzení projednávané problematiky, Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud se proto ani v této věci nezabýval z hlediska další odvolací instance opětovným přezkumem otázky, zda v projednávané věci došlo k vyhlášení veřejné soutěže či výběrového řízení, a to tím spíše, že stěžovatelka nepředestřela v plném rozsahu tuto otázku k přezkoumání v dovolání, přípustném dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009. V tomto směru Ústavní soud pouze posuzoval, zda obecné soudy při projednávání opravných prostředků postupovaly v intencích Listiny a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy po řádně vedeném řízení v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by rozhodnutí dovolacího soudu bylo nepřezkoumatelné, neboť závěry Nejvyššího soudu jsou formulovány zcela srozumitelně a výstižně, a to i pokud jde o v ústavní stížnosti shodně namítaná tvrzená pochybení odvolacího soudu, týkající se podjatosti soudce, a odlišných závěrů odvolacího soudu od závěrů soudu okresního. Dovolací soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal, případně objasnil, z jakých důvodů se jimi nezbýval. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že, jak rovněž vyplývá z jeho judikatury, námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu