II. ÚS 3703/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2015

II.ÚS 3703/14 ze dne 3. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Adamoviče, zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti rozhodnutí krajské státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 10. 2014, č. j. 1 SPR 280/2014-18, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, podanou dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajské státní zástupkyně a vyslovení nálezu, že postupem dozorujícího okresního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.

2. Stěžovatel byl dne 10. 12. 2012 v 20.25 hod. zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže (k tomuto trestnému činu se později doznal). Po zadržení byl eskortován na obvodní oddělení policie, kde byl přítomnými policisty údajně fyzicky napaden a vůči tomuto jednání následně podal trestní oznámení. V důsledku tohoto napadení měl utrpět zranění, která musela být ošetřena chirurgicky (ošetřen byl dne 11. 12. 2012 v 9.47 hod. a následně byl z důvodu eventuálního krvácení do dutiny lební hospitalizován do 12. 12. 2012 do 16.31 hod., kdy byl shledán schopným pobytu v cele pro zadržené). Dne 13. 12. 2012 v 7.45 hod. podal dozorující státní zástupce návrh na vzetí stěžovatele do vazby, kterému Okresní soud v Sokolově vyhověl (jeho rozhodnutí následně potvrdil též Krajský soud v Plzni).

3. Proti postupu dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově brojil stěžovatel dne 15. 8. 2014 podáním návrhu na zahájení kárného řízení u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. V tomto podání stěžovatel především vytýkal, že dozorující státní zástupce nedodržel zákonnou lhůtu pro vzetí obviněného do vazby a neřešil výše zmíněné protiprávní jednání policistů.

4. Po postoupení věci Okresního státnímu zastupitelství v Sokolově byla jeho stížnost posouzena ve smyslu ustanovení § 16b odst. 1 a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), přičemž vedoucí státní zástupce dospěl k závěru, že stížností napadený státní zástupce se nedopustil žádného provinění a postupoval v souladu se zákonem, a proto neshledal podanou stížnost důvodnou. Proti tomuto vyřízení věci podal stěžovatel další stížnost, kterou krajská státní zástupkyně neshledala rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností důvodnou, neboť nezjistila žádná pochybení při vyřizování podání stěžovatele.

5. Uvedený postup státních zastupitelství dle stěžovatele porušil jeho ústavní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v postupu státního zástupce, který čekal s podáním návrhu na vzetí do vazby až na propuštění stěžovatele z hospitalizace, aniž by však k tomu měl zákonný důvod, jelikož všechny potřebné úkony pro podání tohoto návrhu již byly při hospitalizaci stěžovatele shromážděny a součinnost stěžovatele proto nebyla potřebná. Dále stěžovatel namítá, že státní zástupce nevyužil postup připuštěný judikaturou Ústavního soudu, dle kterého by stěžovatel po odpadnutí překážky spočívající v poruše zdraví, bezprostřední hrozbě takové poruchy a nutnosti lékařské péče, byl znovu zadržen za stejných skutkových okolností podle ustanovení § 76 odst. 1 trestního řádu, s tím však, že k nové době zadržení by se dle ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu připočetla doba, po kterou trvalo zadržení před vznikem uvedené překážky. Rovněž tak vytýká, že státní zástupce bezdůvodně strpěl šikanózní jednání policistů bez jakékoliv intervence. Proto prý dotčený státní zástupce jako orgán činný v trestním řízení nepostupoval odborně, svědomitě ani odpovědně. Přes tyto skutečnosti však Okresní státní zastupitelství v Sokolově a Krajské státní zastupitelství v Plzni odmítlo tato pochybení adekvátně řešit a kárně potrestat příslušného státního zástupce, čímž dle stěžovatele došlo k zásahu do jeho výše uvedených základních práv a svobod.

6. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda-li je ústavní stížnost přípustnou ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Pravomoci Ústavního soudu dané v rovině ústavní čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z těchto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu se pak podává, že Ústavní soud může zrušit jen takový akt orgánu veřejné moci, který lze označit za rozhodnutí (či opatření).

7. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda napadený akt orgánu veřejné moci je svojí povahou způsobilý autoritativně zasáhnout do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325); veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].

8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud vycházel ze svých dřívějších rozhodnutí, kterými odmítl ústavní stížnosti, pokud stěžovatelé nepostupovali v souladu s právními předpisy upravujícími činnost státního zastupitelství a před podáním ústavní stížnosti, v níž brojili proti postupu státního zastupitelství, nevyužili procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3065/13 ze dne 12. 2. 2014)]. Jinak řečeno, v těchto případech pojmově (byť toliko implicitně) připustil možnost zásahu do základních práv stěžovatelů. Pokud tedy v nyní projednávaném případě stěžovatel všechny procesní prostředky předvídané zákonem o státním zastupitelství k ochraně svých práv využil, konstatuje Ústavní soud - s ohledem na citovanou prejudikaturu - že ústavní stížnost je přípustná.

9. Ústavní soud za této situace musel posoudit obsah ústavní stížnosti, dospěl však k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů (či jiných orgánů veřejné moci) nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (v nyní posuzovaném případě státního zastupitelství) však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť tímto rozhodnutím nemohla být dotčena základní práva stěžovatele.

11. Stěžovatel ústavní stížností namítá především kárné nepotrestání státního zástupce, respektive nepodání návrhu na jeho kárné potrestání, proti jehož postupu brojil stížností dle ustanovení § 16b zákona o státním zastupitelství, resp. dle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb.").

12. Ústavní soud se při posouzení této námitky prvně musel vypořádat se samotným charakterem podnětu třetí osoby k podání kárného návrhu proti konkrétnímu státnímu zástupci určenému příslušnému kárnému navrhovateli. Jak totiž plyne z ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 7/2002 Sb., návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce je oprávněn podat pouze (a) ministr spravedlnosti a nejvyšší státní zástupce proti kterémukoliv státnímu zástupci, (b) vrchní státní zástupce proti státnímu zástupci příslušného vrchního státního zastupitelství, proti státnímu zástupci krajského státního zastupitelství a státnímu zástupci okresního státního zastupitelství v jeho obvodu, (c) krajský státní zástupce proti státnímu zástupci příslušného krajského státního zastupitelství a státnímu zástupci okresního státního zastupitelství v jeho obvodu a (d) okresní státní zástupce proti státnímu zástupci příslušného okresního státního zastupitelství. Třetí osoba tedy nemůže podat přímo kárný návrh vůči státnímu zástupci, jelikož jej mohou podat toliko výše vyjmenované osoby mj. na základě poznatků zjištěných při vyřizování stížností podaných dle ustanovení § 16b zákona o státním zastupitelství.

13. Takto podaná stížnost, v níž je požadováno zahájení kárného řízení se státním zástupcem, tedy musí být chápána pouze jako podnět k zahájení kárného řízení, nikoliv jako akt, jímž by jakkoli docházelo již k jeho samotnému zahájení. Z hlediska podání ústavní stížnosti proti jejímu projednání státními zastupitelstvími je přitom klíčové, že její negativní vyřízení v zásadě není z povahy věci způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod osoby, jež stížnost podala, což nastalo i v nyní projednávaném případě, kdy Ústavní soud z podané ústavní stížnosti nikterak nezjistil, že by postupem státních zástupců, kteří vyřizovali stěžovatelovu stížnost, mohla být jakkoliv porušena základní lidská práva, jichž se stěžovatel dovolává.

14. V těchto případech je totiž nutno důsledně odlišovat řízení, v nichž může stěžovatel náležitě hájit dotčená základní práva, a tato "řízení", kdy stěžovatel požaduje potrestání státního zástupce z důvodů jeho údajných pochybení v oněch předchozích řízeních. Takto negativním vyřízením podnětu k zahájení kárného řízení vůči státnímu zástupci proto nemůže být z povahy věci za žádných okolností zasaženo například stěžovatelem deklarované právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy z důvodu nedodržení lhůty pro zadržení stanovené v odst. 3 cit. článku Listiny, neboť tohoto práva se stěžovatel mohl dovolávat (a také dovolával) pouze v navazujícím vazebním řízení, případně dalšími prostředky, které mu nabízí právní řád. Podobné platí ve vztahu k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, jež mělo údajně nastat agresivním chováním policistů, které dotčený dozorující státní zástupce dle stěžovatele toleroval. Toto právo stěžovatele by jistě mohlo být porušeno při nedostatečném a z hlediska ochrany základních lidských práv neakceptovatelném postupu při vyšetřování a projednávání podnětu konkrétně se týkajícího tohoto chování (například v rámci vyřízení trestního oznámení podaného stěžovatelem jako poškozeným či eventuálně při posouzení soukromoprávní žaloby na ochranu osobnosti či žaloby na náhradu způsobené újmy).

15. K porušení tohoto práva však pojmově nemůže dojít v rámci vyřizování podnětu k zahájení kárného stíhání státního zástupce, neboť z katalogů základních lidských práv nelze za žádných okolností dovodit právo stěžovatele na "kárné stíhání státního zástupce". Uvedené vyvstává nejmarkantněji v případě stěžovatelem deklarovaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy vyřízení věci bez zbytečných průtahů, kdy z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že zásah do tohoto základního práva stěžovatel spatřuje v jeho omezení osobní svobody před rozhodnutím o vzetí do vazby, jež sice mohlo být dotčeno v tomto vazebním řízení (ostatně soudy se tímto aspektem ve vazebních rozhodnutích obšírně zabývaly), nikoliv však v případě posouzení jeho stížnosti jakožto podnětu k zahájení kárného řízení se státním zástupcem, neboť ta byla vyřízena v souladu se lhůtou stanovenou v zákoně o státním zastupitelství (viz ustanovení § 16b odst. 5 citovaného zákona).

16. Jelikož ústavní stížnost lze chápat jako specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, je v rámci jejího projednání posuzován zásah do základních práv pouze v řízení bezprostředně předcházejícím podání ústavní stížnosti, nikoli však v řízeních odlišných, byť věcně s ním do určité míry spjatých. V opačném případě by totiž Ústavní soud překračoval své pravomoci a vstupoval by do řízení, jež nebyla ústavní stížností přímo napadena či dokonce doposud ani nebyla skončena (v případě stěžovatele například prošetřování trestné činnosti dotčených policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů).

17. Za této situace, kdy napadeným rozhodnutím krajské státní zástupkyně nebyla a striktně vzato ani nemohla být porušena citovaná základní práva stěžovatele, proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu