II. ÚS 3673/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2011

II.ÚS 3673/10 ze dne 25. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., právně zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem Stavbařů 32, Most, adresa pro doručování Nám. Svobody 3, Valtice, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 6. 2010 sp.zn. 13 Nt 111/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 9 To 278/2010 a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 8. 10. 2010 č. j. 737/2010-OD-SPZ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti napadá stěžovatel obě shora uvedená rozhodnutí a sdělení ministerstva, a to pro porušení čl. 2, čl. 10 a čl. 23 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a dále čl. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 3 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a 6, čl 8 odst. 1, 2 a 3, čl. 10 odst. 1, 3 a 4, čl. 11, odst. 1 a 3, čl. 12 odst.1, čl. 17, čl. 23 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 6. 2010 sp.zn. 13 Nt 111/2010 bylo nařízeno podle § 116 odst. 2 tr. řádu pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření duševního stavu a současně bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze zadržení na svobodu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 byla stížnost stěžovatele zamítnuta.

Stěžovatel poté podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, na jehož základě ministerstvo spravedlnosti přezkoumalo spisový materiál a neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 8. 10. 2010.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí jak proti oběma usnesením obecných soudů, tak i proti postupu ministerstva ve věci jeho podnětu.

Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánů veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále vyložených.

K otázce způsobilosti odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnost se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Tak např. v usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu". Nejde tedy o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, který dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech zahajuje za podmínek uvedených v § 266 a násl. trestního řádu soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky a nelze od ní tedy ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti.

Protože se v případě "sdělení" ministerstva spravedlnosti nejedná o rozhodnutí způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti "sdělení" ministerstva spravedlnosti odmítl dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Dle ust. § 75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Okresního soudu v Břeclavi je tedy nutno počítat od doručení usnesení stížnostního (krajského soudu) stěžovateli. V dané věci je však zřejmé, že 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost v části směřující proti oběma usnesením obecných soudů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Návrhu stěžovatele na postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu nebylo možno vyhovět již z toho důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, a proto se Ústavní soud ani nezabýval osobními a majetkovými poměry stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2011

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj