II. ÚS 3578/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

II.ÚS 3578/15 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Zákory, zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Mařatkova 918/2, Praha 4, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2014, č. j. 0 P 715/2004-433, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 12 Co 70/2015-491, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k tehdy nezletilé (a dnes již zletilé) dceři Sabině, jejíž matkou je J. Zákorová.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného tehdy nezl. Sabiny opětovně (poté, co byl k odvolání stěžovatele jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 12. 2008, č. j. 0 P 715/2004 - 137, stanovující měsíční výživné stěžovatele na 6.000 Kč, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2012, č. j. 12 Co 341/2011-229) tak, že s účinností ode dne 1. 9. 2006 stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k dceři Sabině, a to na částku 6.000 Kč (tzn. došlo k navýšení o 1.500 Kč, výrok I.), neboť s ohledem na zjištěnou aktuální výši měsíčních příjmů stěžovatele i matky zletilé a také potřeb zletilé (spojené s jejím psychickým i fyzickým vývojem a také s ohledem na její studia, postupně na SŠ a poté na VŠ, od září 2013 v magisterském studiu) dospěl k závěru, že v dané věci "jsou naplněny zákonné předpoklady pro novou úpravu poměrů, vymezené v ustanoveních § 909, § 910 odst. 1, § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku, spočívající zejména ve změně poměrů již zletilé dcery Sabiny. Současně obvodní soud stěžovateli stanovil povinnost uhradit za období od 1. 9. 2006 do 30. 11. 2014 dlužnou částku výživného ve výši 118.500 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybnil jednak stanovenou výši výživného ve vztahu ke zletilé dceři, neboť byl toho názoru, že její potřeby byly a jsou dostatečně saturovány původně stanovenou částkou (4.500 Kč) a jeho závěry ani nejsou dostatečně podloženy skutkovými zjištěními, jednak považoval obvodním soudem stanovenou částku dlužného výživného za nepřezkoumatelnou. Nadto zpochybňoval věcnou příslušnost obvodního soudu vůbec rozhodovat o dlužném výživném, když je dcera již zletilá, a navíc o této otázce již jednou obvodní soud rozhodoval.

4. Městský soud v Praze sice v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností toto odvolání neshledal důvodným, pokud jím stěžovatel zpochybňoval správnost právních závěrů obvodního soudu ohledně existence "podstatné změny poměrů" (ve smyslu ustanovení § 923 odst. 1 občanského zákoníku) odůvodňujících změnu (tzn. zvýšení) výživného stěžovatele ve vztahu k jeho dceři, přesto napadený rozsudek obvodního soudu v jeho výroku I. o stanovení výše výživného změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že výživné pro dceru zvýšil s účinností od 1. 9. 2006 do 31. 8. 2009 na částku 5.000 Kč měsíčně; od 1. 9. 2009 do 31. 1. 2011 na částku 7.000 Kč měsíčně; od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2012 na částku 8.000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 6. 2012 výživné snížil na částku 7.000 Kč měsíčně (výrok I.). Dle městského soudu uvedené částky plně korespondují se způsobem, jakým se v daných obdobích postupně měnily poměry jak na straně dcery, tak na straně stěžovatele i matky, čemuž také přizpůsobil jejich výši. "Od poslední úpravy výživného uplynula velmi dlouhá doba, v níž nastala řada významných změn v poměrech Sabiny a rodičů samotných. Výše výživného musí na tyto změny reagovat, a proto je nelze za takto dlouhé období stanovit jednou částkou, tak jak učinil soud I. stupně." V závislosti na této změně pak změnil rovněž výrok obvodního soudu o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 9. 2006 do 30. 6. 2015, když sice konstatoval, že stěžovateli na zvýšeném výživném vznikl nedoplatek ve výši 206.500 Kč, nicméně (po provedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 64 EXE 1043/2010, a spisem soudního exekutora JUDr. I. Erbena, sp. zn. EX 4261/10, vedených v exekučním řízení, zahájeném na základě exekučního návrhu zletilé dcery Sabiny vůči stěžovateli, za účelem vymožení dlužné částky na zvýšeném výživném) zohlednil, že v rámci uvedeného exekučního řízení stěžovatel uhradil celkem částku 67.500 Kč, a proto stěžovateli uložil na nedoplatku za období od 1. 9. 2006 do 30. 6. 2015 zaplatit sníženou částku ve výši 139.000 Kč.

5. Městský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele, v nichž zpochybňoval příslušnost, resp. kompetenci obvodního soudu (znovu) rozhodovat o otázce výživného, případně když namítal rozpor požadavku na zvýšení výživného s dobrými mravy. "Tím, že odvolací soud předchozí rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 12. 2008 zrušil, zcela jej odklidil a v platnosti tak zůstal původní rozsudek, jímž bylo výživné naposledy stanoveno částkou 4.500 Kč měsíčně. Za tohoto stavu, i když od podání návrhu na zvýšení výživného uplynula dlouhá doba a Sabina se mezitím stala zletilou, musel soud I. stupně o návrhu matky rozhodnout znovu." Jak dále městský soud konstatoval, jestliže "řízení o úpravě výživného nebylo do doby zletilosti dítěte skončeno, je soud povinen v řízení pokračovat i po té, kdy oprávněné dítě nabylo zletilosti, jestliže výslovně neprohlásí, že na návrhu na úpravu výživného, které za něho podal jeho zákonný zástupce (v souzené věci matka) netrvá. Zletilé dítě se tak stává samo účastníkem řízení." Proto městský soud uzavřel, že obvodní soud "postupoval správně, pokud zjišťoval změny poměrů za dobu od podání návrhu až ke dni svého rozhodnutí a výživné rovněž k tomuto datu stanovil, když Sabina na návrhu podaném matkou setrvala. Zcela nedůvodně přitom rezignoval na podrobné zjištění poměrů Sabiny po dosažení zletilosti."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě sice obsáhlé, nicméně téměř shodné argumentace, jakou předestřel již v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odvolacím řízení (jak ostatně vyplývá i z kopie jeho odvolání, přiložené k ústavní stížnosti), vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k dnes již zletilé dceři, neboť vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho stávající majetkovou situaci a výši jeho příjmů za daná období, stejně jako životní potřeby a příjmy zletilé dcery i její matky.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatel polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k dnes již zletilé dceři a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti "pouze" ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Navzdory svému tvrzení o povědomosti role Ústavního soudu jej však stěžovatel přesto povýtce staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy (výše) jeho vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, primárně toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

9. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k dnes již zletilé dceři, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť neodpovídají zjištěným majetkovým a finančním poměrům rodičů i samotné zletilé dcery. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak obvodní, tak i městský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli za daná období, jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezená období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Městský soud ostatně v daném případě přistoupil ke změně napadeného rozsudku obvodního soudu, když na základě doplněného dokazování zohlednil i dopady výše zmíněného exekučního řízení, vedeného proti stěžovateli. Stejně tak důkladně se městský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel ve svém odvolání a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud si je samozřejmě vědom specifických okolností nyní projednávaného případu, spočívajících zejména v tom, že stěžovatelova dcera, o jejíž úpravu výživného se jednalo, v průběhu řízení nabyla zletilosti. Tuto skutečnost ovšem nelze samu o sobě považovat za klíčovou pro vznik či trvání vyživovací povinnosti rodičů, když zákonná úprava v občanském zákoníku vznik práva oprávněného na výživné i dobu jeho trvání ohraničuje jiným kritériem než zletilostí, a to schopností se sám živit (viz ustanovení § 911 občanského zákoníku). Jak Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, "samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (blíže viz např. M. Holub a kol.: Zákon o rodině s komentářem, 9. vyd., LEGES, 2011, str. 314 a násl.). (...) schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí." [obdobně viz také nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)].

12. I s touto skutečností se ovšem dle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečně vypořádaly, zejména pak městský soud, který jí také zohlednil a přizpůsobil "novou" právní úpravu vyživovací povinnosti stěžovatele, a to nejen do budoucnosti, ale i zpětně, reflektujíc jednotlivá období (stádia) vývoje nezletilé a posléze již zletilé dcery (studium na SŠ a následně na VŠ, sportovní aktivity atp.), což také podrobně odůvodnil, přičemž dostatečně vážil jak životní i finanční potřeby zletilé dcery, charakter jejího studia i výši a pravidelnost jejích příjmů z brigád, tak i finanční a majetkové poměry matky i stěžovatele. Uvedené závěry městského soudu tak (implicitně) zcela odpovídají závěrům judikatury Ústavního soudu ve vztahu k této specifické otázce, když na straně jedné "a priori nelze vyloučit, že studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů", na straně druhé je ovšem třeba důkladně (s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu) hodnotit "účelnost takového studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny)" [blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9) či citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2121/14]. Jak nicméně konsttaoval Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, "nemělo by však jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně "prodlužovala mládí". (...) Za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte" (viz také např. usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13). O takový případ se ovšem v nyní projednávané věci nejednalo, a proto se Ústavní soud ani v tomto aspektu neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a jimi konkrétně nově přijatá úprava jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k dnes již zletilé dceři porušují jeho právo na spravedlivý proces.

13. Nad rámec výše uvedeného ovšem Ústavní soud nemůže ponechat bez kritické poznámky skutečnost, že městský soud o stěžovatelově v pořadí "prvním" odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 12. 2008, rozhodl po více než třech letech(!) (zrušujícím usnesením ze dne 31. 8. 2012), čímž se celková doba řízení od podání návrhu matky tehdy nezletilé dcery (7. 5. 2008) až do vydání ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu ze dne 30. 6. 2015 neúměrně protáhla, ačkoliv je žádoucí (i s ohledem na aktuální potřeby nezletilých dětí a rodinné i majetkové poměry), aby obecné soudy v řízeních o úpravě výchovných poměrů či vyživovací povinnosti k (ne)zletilým dětem postupovaly co nejrychleji. V případě napadení soudního rozhodnutí však samotná okolnost nepřiměřené délky řízení nemůže vést k jeho kasaci, jelikož takový postup by ve svých důsledcích neznamenal nic jiného, než další prodloužení tohoto řízení.

14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

15. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem státem, neboť výsledek řízení (ústavní stížnost byla odmítnuta) postup dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vůbec neumožňuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu