II. ÚS 3564/12 #1Nález ÚS ze dne 05.03.2013 Aplikace § 262 trestního řádu; přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení

I. Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění.

II. Pokud soud prvního stupně po změně v osobě příslušného samosoudce nově provedl jednotlivé důkazy v hlavním líčení, měl možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu) zhodnotit podle vlastního přesvědčení, tedy nezávisle na svých původních závěrech. Skutečnost, že tyto důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než když ve věci rozhodoval v původním složení, sama o sobě neodůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu, a potažmo ani odnětí věci a její přikázání jinému senátu podle § 262 trestního řádu.

II.ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013

N 38/68 SbNU 391

Aplikace § 262 trestního řádu; přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu v jiném složení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 5. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 ve věci ústavní stížnosti Bc. Pavla Flossmanna, zastoupeného JUDr. Josefem Oubrechtem, advokátem, se sídlem Na Hrázce 241, Hradec Králové, proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2012 č. j. 10 To 200/2012-555, kterým se podle § 262 trestního řádu přikazuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud" nebo "krajský soud"), kterým bylo podle § 262 trestního řádu přikázáno Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále též "soud prvního stupně" nebo "okresní soud"), aby trestní věc stěžovatele byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Má za to, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesl, že věc je naléhavá, a projednal ji přednostně.

2. Rozsudkem okresního soudu ze dne 18. září 2007 č. j. 2 T 97/2006-206 byl stěžovatel, bývalý major Policie České republiky, uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Trestného činu se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že v konkrétně zjištěnou dobu v kanceláři vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou J. L. u tohoto intervenoval a naváděl ho k nezákonnému postupu ve správním řízení ve prospěch přestupce Jana Kolowrata Krakowského v úmyslu zajistit mu co nejmírnější postih za spáchané přestupky na úseku dopravy a ovlivnit způsobem popsaným ve skutkové větě zákonnost správního řízení. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil krajský soud, který svým usnesením ze dne 10. dubna 2008 č. j. 10 To 86/2008-242 zamítl odvolání stěžovatele. Následně podané dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. února 2009 č. j. 11 Tdo 1142/2008-286 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

3. Všechna tři uvedená rozhodnutí byla k ústavní stížnosti stěžovatele zrušena nálezem ze dne 14. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), neboť se v nich obecné soudy nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů. Věc se tak dostala znovu k okresnímu soudu, který o obžalobě rozhodoval v jiném složení senátu, protože soudkyni JUDr. Hanu Kubínovou, která ve věci původně rozhodovala jako samosoudce, z důvodu zániku jejího mandátu nahradila soudkyně JUDr. Václava Marková.

4. Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly v dalším řízení ke shodnému závěru, že v dané věci lze využít výsledků předmětných prostorových odposlechů. Poněvadž tento závěr nemá žádný vztah k napadenému výroku, Ústavní soud nepovažoval za potřebné jej blíže reprodukovat, nebo se jím v tomto řízení jakkoliv zabývat. Pokud jde o ostatní závěry, okresní soud svým usnesením ze dne 31. prosince 2010 č. j. 2 T 97/2006-346 zastavil řízení v trestní věci stěžovatele, neboť měl za to, že o skutku již bylo postačujícím způsobem rozhodnuto kázeňsky propuštěním ze služebního poměru. Proti usnesení podali stěžovatel i státní zástupce stížnosti, o nichž odvolací soud rozhodl svým usnesením ze dne 31. ledna 2011 č. j. 10 To 53/2011-369 tak, že jimi napadené rozhodnutí zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z jeho odůvodnění vyplývá, že neshledal podmínky pro aplikaci § 172 odst. 2 písm. b) trestního řádu, propuštění stěžovatele ze služebního poměru nepovažoval v tomto směru za postačující a soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl k závažnosti skutku uvedeného v obžalobě ani ke stanovisku obžalovaného, který po celou dobu trestního řízení spáchání skutku popírá a jehož obhajoba je založena na tom, že mu jej nelze procesně účinným způsobem prokázat.

5. V dalším řízení okresní soud rozsudkem ze dne 15. srpna 2011 č. j. 2 T 97/2006-477 zprostil stěžovatele obžaloby. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že intervence stěžovatele v konkrétní podobě, jak je popsaná ve skutkové větě rozsudku, nebyla žádným důkazem prokázána. Stěžovatel se sice svou účastí na "dohadovacím" jednání a pasivním přihlížením mu dopustil naprostého profesionálního selhání, odůvodňujícího jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, okresní soud jej však, ctě zásadu in dubio pro reo, zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť měl pochybnosti o tom, zda stěžovatel svým jednáním naváděl L. ke spáchání trestného činu. Zohlednil přitom rovněž zásadu přiměřenosti trestní represe. Uvedený rozsudek ale následně zrušil krajský soud svým usnesením ze dne 23. února 2012 č. j. 10 To 415/2011-509, kterým vyhověl odvolání státního zástupce. Měl za to, že soud prvního stupně nerespektoval jeho právní názor v otázce zastavení trestního stíhání. Rozhodnutí o zproštění obžaloby pro totožný skutek, za jaký byl původně odsouzen, považoval odvolací soud za postrádající logické a přesvědčivé vyhodnocení závěrů, proč jednání stěžovatele nenaplňuje jednotlivé znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Zároveň jej označil za odporující trvalé důkazní situaci. Soudu prvního stupně uložil, aby při respektování závazného právního názoru krajského soudu všechny provedené důkazy z průběhu celého řízení znovu srovnal a obsahově ujasnil či zopakoval, konstatované rozpory odstranil a takto utříděný důkazní soubor vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu.

6. V návaznosti na toto rozhodnutí a po novém zhodnocení důkazů okresní soud opět zprostil stěžovatele obžaloby, a to svým rozsudkem ze dne 7. května 2012 č. j. 2 T 97/2006-532. V jeho obsáhlém odůvodnění mimo jiné zdůraznil, že původní odsuzující rozsudek byl vydán soudem v jiném složení, přičemž poté, co došlo k jeho zrušení a odvolací soud následně zrušil i usnesení, kterým došlo k zastavení řízení, bylo opět konáno hlavní líčení, v němž byly provedeny i další dosud neprovedené důkazy, konkrétně výslech L. Z prostorových odposlechů podle jeho názoru plyne, že ze strany stěžovatele nebyl vysloven žádný požadavek či popisována představa, jakým způsobem by měl být případ přestupku řešen. Okresní soud vycházel z nezpochybnitelných skutečností a nestavěl na domněnkách, na nichž by mělo být konstruováno zavinění. Zjištěné skutečnosti proto musel vyhodnotit při trvajících pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Samotné jednání stěžovatele, který vyhověl žádosti přestupce a seznámil jej s L., by nemělo být kriminalizováno.

7. Státní zástupce podal odvolání i proti posledně uvedenému zprošťujícímu rozsudku, který následně krajský soud usnesením ze dne 28. června 2012 č. j. 10 To 200/2012-555 zrušil. Odvolací soud zdůraznil, že okresní soud nesprávně vyložil zásadu subsidiarity trestní represe (princip zdrženlivosti) a aplikoval ji v rozporu s § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Jeho rozsudku vytkl nepřehlednost a nesrozumitelnost jeho závěrů v důsledku zbytečného opakování některých částí předchozích rozhodnutí a obsáhlých částí předmětných odposlechů. Zároveň reagoval kritikou na nesprávnosti a nelogičnosti v průběhu hodnotícího procesu okresního soudu i celkovou nepřesvědčivost přezkoumávaného rozhodnutí. Soud prvního stupně podle jeho názoru pominul výsledky dříve provedeného dokazování. Tato situace se přitom měla opakovat i v tomto případě, neboť ani teď soud prvního stupně nepostupoval v intencích posledního kasačního rozhodnutí, nevyvodil správné skutkové ani právní závěry a důkazy vyhodnotil rozporně s jejich obsahem. Zároveň odvolací soud s ohledem na opakované nerespektování právního názoru nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném senátu, který by znovu provedl dokazování v hlavním líčení a následně všechny provedené důkazy řádným způsobem v celé šíři vyhodnotil logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v napadeném usnesení pouze mechanicky aplikoval postup ve smyslu § 262 trestního řádu, aniž by doložil na konkrétních skutečnostech a okolnostech, že soud prvního stupně, konkrétně samosoudkyně JUDr. Václava Marková, není schopna uzavřít věc zákonným způsobem. Své závěry odvolací soud pouze stručně odůvodnil opakovaným nerespektováním právního názoru nadřízeného soudu, který se týkal závažného pochybení okresního soudu ve způsobu hodnocení procesně správně provedených důkazů. Je proto otázkou, zda se tato kasační rozhodnutí nestala pouze prostředkem k tomu, aby bylo soudu prvního stupně "vnuceno" ztotožnění se s představou o hodnocení důkazů odvolacím soudem, když sám nemohl uznat stěžovatele vinným žalovaným trestným činem. Ve smyslu ustálené judikatury totiž odvolací soud není oprávněn sám činit závěry o důkazech odchylně od závěrů obsažených v napadeném rozsudku nebo nařizovat soudu prvního stupně, jaké závěry má po provedení důkazů učinit, a nesmí ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. V dané věci se těmito omezeními neřídil a fakticky zcela "otevřeně" deklaroval, že nelze soudem prvního stupně provedené důkazy hodnotit jinak než uznat stěžovatele vinným žalovaným trestným činem.

9. Odůvodnění kasačních rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje některé závěry, jež postrádají logiku. Patří mezi ně poukaz na pravomocný rozsudek okresního soudu ze dne 26. května 2010 sp. zn. 1 T 120/2006 ve skutkově související trestní věci L., kterým je naznačováno, že tato osoba by se nemohla dopustit předmětného skutku bez návodu stěžovatele, ačkoliv k ostatním v tomto rozsudku uvedeným skutkům již návodce nepotřebovala. Rovněž se zcela přehlíží, že právě přítomnost stěžovatele jako policejního důstojníka při jednání mezi L. a přestupcem mohla vést k tomu, že nedošlo ke korupčnímu jednání. Stěžovatel nepopíral svou účast na tomto jednání, nebyl však přítomen po celou dobu.

10. Ve vztahu ke své vině stěžovatel poznamenal, že je na posouzení soudu, zda jeho výroky pronesené při jednáních dne 10. října 2005 a dne 10. listopadu 2005 jsou či nejsou návodem k trestnému činu. Subjektivní hodnocení soudce ale musí respektovat zásady pro hodnocení důkazů uvedené v § 2 odst. 6 trestního řádu, pročež v jeho mezích mohla zákonná soudkyně JUDr. Marková dospět k závěru, že výroky stěžovatele návodem nejsou a že by musely "znít jinak" a že "z jeho slovních projevů by muselo být patrno, jakým konkrétním způsobem naváděl správní orgán k nezákonnosti." Aby mohl odvolací soud takovémuto hodnocení z hlediska uvedeného ustanovení něco vytknout, muselo by se jednat o závažné vybočení z logiky věci a odvolací soud by musel zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů, což však v dané věci neučinil. Omezil se totiž jen na obecnou výtku absence logického a přesvědčivého vyhodnocení závěrů, proč jednání stěžovatele nenaplňuje jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by konkretizoval navádějící výrok stěžovatele, jenž měl u L. vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin. Rovněž tak odvolací soud neuvedl, v rozporu s kterými dalšími důkazy vyhodnotil okresní soud svědeckou výpověď již pravomocně odsouzeného L., jehož výslech byl proveden až u hlavního líčení dne 2. června 2011. Hodnocení důkazů, včetně této výpovědi, které provedl okresní soud, nelze podle stěžovatele považovat za rozporné s § 2 odst. 6 trestního řádu. Pokud se přitom odvolací soud s takovýmto hodnocením neztotožnil a uložil okresnímu soudu, aby "znovu všechny provedené důkazy z průběhu řízení srovnal a obsahově ujasnil či zopakoval a konstatované rozpory odstranil", aniž by uložil provedení nových důkazů, nelze toto vnímat jinak než jako snahu vnutit okresnímu soudu, aby hodnotil důkazy stejně jako odvolací soud, což je v příkrém rozporu s dosavadní judikaturou.

11. Pokud odvolací soud za účelem dosažení toho, aby okresní soud akceptoval jeho hodnocení důkazů, opakovaně rušil rozsudky soudu prvního stupně a následně rozhodl o odejmutí věci a přikázání jinému soudci, porušil tím podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 97/2006, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí průběhu řízení, a vyzval účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

13. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, podepsaném předsedkyní senátu 10 To JUDr. Janou Chládkovou, považuje stěžovatelem provedené hodnocení podstatných skutečností pro postup podle § 262 trestního řádu za účelové, k čemuž poukazuje na přehled průběhu řízení a na podrobná odůvodnění učiněných rozhodnutí. Ústavní stížnost je podle jejího názoru zjevně neopodstatněná.

14. Stěžovatel ve své replice stručně uvedl, že s ohledem na obsah vyjádření odvolacího soudu není nutné cokoliv nad rámec ústavní stížnosti doplňovat.

15. Ústavní soud má za to, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, jejich přílohy, jakož i obsah příslušného spisu. S ohledem na § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., se tak již nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání.

IV. Vlastní posouzení

16. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle ustálené judikatury patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu [srov. nález ze dne 7. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271), nález ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), usnesení ze dne 21. října 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1913/07). Poněvadž ústavní stížnost směřuje právě proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým je stanoven tento pokyn, není dán důvod pro její odmítnutí pro nepřípustnost. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení, a to právě a výlučně z toho hlediska, zda aplikací § 262 trestního řádu nedošlo v dané věci k porušení základních práv stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

IV./a Obecná východiska

17. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá z již dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.

18. Ustanovení § 262 věty první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu, a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 (viz výše); nález ze dne 7. září 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].

19. Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Uplatní se zde závěr, že takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [nález ze dne 22. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), bod 32]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 (viz výše); nález ze dne 14. ledna 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105)].

IV./b Ústavněprávní posouzení aplikace § 262 trestního řádu v dané věci

20. Ústavní soud považoval za nezbytné v první řadě vymezit, v čem se rozcházejí závěry obsažené v kasačních usneseních odvolacího soudu a zprošťujících rozsudcích prvního stupně. Soud prvního stupně ve výroku svého posledního rozsudku označil za důvod zproštění obžaloby § 226 písm. b) trestního řádu, tedy skutečnost, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Učinil tak navzdory tomu, že odvolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích označil tento závěr za důsledek nesprávného výkladu a aplikace zásady subsidiarity trestní represe (princip zdrženlivosti), která je v rozporu s § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle jeho názoru lze totiž této zásadě přiznat pouze povahu výkladového pravidla, nikoliv však dalšího přistupujícího znaku ke konkrétní skutkové podstatě formulované ve zvláštní části trestního zákoníku, resp. trestního zákona.

21. Přesto však nerespektování uvedeného právního názoru nemohlo být v dané věci dostatečným důvodem pro aplikaci § 262 trestního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že hlavním důvodem zproštění nebyla absence trestnosti žalovaného skutku, nýbrž zjištění, že provedené důkazy neumožňují s dostatečnou jistotou závěr o tom, zda se tento skutek vůbec stal. Soud prvního stupně totiž nepovažoval za prokázané, že stěžovatel "naváděl" správní orgán L. k nezákonnému postupu ve správním řízení ve prospěch přestupce, resp. že doprovázel přestupce před zahájením správního řízení do kanceláře L. "v úmyslu" ovlivnit jeho zákonnost. Závěr, podle něhož nelze kriminalizovat jednání stěžovatele, je proto s ohledem na celý obsah odůvodnění možné interpretovat [navzdory aplikaci § 226 písm. b) trestního řádu] pouze v tom smyslu, že nezahrnuje skutková zjištění o úmyslu stěžovatele navést správní orgán svým jednáním k nezákonnému postupu ve správním řízení. Otázka trestnosti skutku popsaného v obžalobě tak za této situace nebyla relevantní pro výsledek řízení a stejně tak jí samotnou nebylo možné odůvodnit odnětí věci příslušnému soudci.

22. Této skutečnosti si byl patrně vědom i odvolací soud, když jeho výhrady směřovaly především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Hlavním důvodem opakovaného zrušení rozsudků soudu prvního stupně a aplikace § 262 trestního řádu byl způsob, jakým hodnotil provedené důkazy, když za použití zásady in dubio pro reo nepovažoval za prokázanou skutečnost, že stěžovatel svým jednáním sledoval úmysl zajistit prostřednictvím L. co nejmírnější postih pro přestupce. Podle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku v intencích posledního kasačního rozhodnutí, nevyvodil správné skutkové ani právní závěry a důkazy vyhodnotil rozporně s jejich obsahem. Kromě výše uvedeného nesprávného výkladu a aplikace zásady subsidiarity trestní represe mu přitom vytkl jednak nepřehlednost a nesrozumitelnost jeho závěrů v důsledku zbytečného opakování některých částí předchozích rozhodnutí (části předchozích rozhodnutí, předmětných odposlechů), jednak nesprávnost (resp. též nelogičnost) závěru o absenci slovního návodu ze strany obžalovaného, který podle jeho názoru zcela pomíjí další skutkové souvislosti a je zcela v rozporu se správnými závěry, které učinil soud prvního stupně ve svém prvním odsuzujícím rozsudku.

23. Je tedy zřejmé, že pro postup podle § 262 trestního řádu byly rozhodující především otázky související se skutkovými, nikoliv právními závěry soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v této fázi řízení nemůže přezkoumávat námitky skutkového charakteru, neboť by tím v rozporu s čl. 90 Ústavy i s principem minimalizace zásahů prejudikoval rozhodnutí obecných soudů ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 21. května 2009 sp. zn. III. ÚS 207/09, usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jeho kasační zásah v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. V rámci svých úvah přitom mohl posuzovat toliko povahu jednotlivých výhrad, tedy zda svým obsahem nevybočují z mezí přezkumu odvolacího soudu, dále jejich relevanci ve vztahu k výsledku řízení před soudem prvního stupně, jakož i způsob, jakým byly reflektovány v předchozím řízení, a úvahu odvolacího soudu, proč nelze dosáhnout odstranění vad rozsudku soudu prvního stupně za současného složení senátu, nikoliv však hodnotit správnost skutkových zjištění, a to ani v rozsahu jejich jinak standardního ústavněprávního přezkumu. Ve všech případech by bylo základním kritériem přezkumu Ústavního soudu právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

24. Ústavní soud podotýká, že pokud okresní soud po změně v osobě příslušného samosoudce nově provedl jednotlivé důkazy v hlavním líčení, měl možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu) zhodnotit podle vlastního přesvědčení. Skutečnost, že tyto důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než když ve věci rozhodoval v původním složení, sama o sobě neodůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu a potažmo ani odnětí věci a její přikázání jinému senátu. Za nesprávný je třeba považovat i poukaz na to, že proti původním skutkovým zjištěním nevznesly ve svých rozhodnutích žádné výhrady ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud, neboť tyto soudy se těmito zjištěními vůbec nezabývaly.

25. Z hlediska aplikace § 262 trestního řádu tak lze přiznat relevanci až námitkám stran rozpornosti a nelogičnosti skutkových zjištění. Ty však bude možné v dané věci považovat za opodstatňující tento postup pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud se proto musel vypořádat především s otázkou, zda odvolací soud zpochybnil postup soudu prvního stupně, který s ohledem na zásadu in dubio pro reo neshledal na základě provedených důkazů úmysl stěžovatele zajistit prostřednictvím L. co nejmírnější postih pro přestupce, právě z těchto pozic. Jeho rozhodnutí by totiž nemohl zrušit pouze za tím účelem, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, a právě z tohoto důvodu nesmí ani § 262 trestního řádu sloužit jako prostředek k obejití uvedeného omezení. Význam tohoto omezení je navíc v dané věci posílen tím, že v případě zproštění obžaloby soudem prvního stupně zákon neumožňuje, aby se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem [viz § 259 odst. 3, odst. 5 písm. a) trestního řádu]. Odnětí věci původnímu senátu pouze na základě odlišného hodnocení skutkového stavu, aniž by v tomto směru bylo možné soudu prvního stupně opakovaně vytknout porušení § 2 odst. 6 trestního řádu, resp. některou z vad podle § 258 odst. 1 trestního řádu, by bylo možné považovat za projev libovůle.

26. Soud prvního stupně ve svých posledních dvou rozsudcích nepovažoval provedené důkazy za natolik přesvědčivé, aby mohl s jistotou tvrdit, že stěžovatel naváděl správní orgán ke zneužití pravomoci veřejného činitele. Ve své argumentaci stěžovateli vytkl nepřiměřenou angažovanost ve věci přestupce a pasivitu při jednání L. s přestupcem, jemuž nejenže v ničem nebránil, ale ještě mu navíc nabídl i možnost spolupráce za účelem časově rychlého vyřízení věci. Uznal přitom důvodnost a přiměřenost jeho kárného postihu. Zároveň ale konstatoval, že ze záznamů prostorových odposlechů nevyplývá žádný požadavek nebo popis představy stěžovatele, jakým způsobem by měl být případ přestupce řešen, resp. že by v průběhu jednání dne 10. listopadu 2005 učinil nějaké návodné či usměrňující vstupy do jednání mezi L. a přestupcem. Jednání stěžovatele, který vyhověl žádosti přestupce informovat se o průběhu přestupkového řízení a na možné způsoby řešení svého provinění a seznámil s ní L. v rámci vzájemného rozhovoru, nelze podle okresního soudu bez dalšího kriminalizovat a nelze ani vyloučit, že spadalo do rámce občansky a lidsky vlídného přístupu policie k veřejnosti. K utvrzení této verze vedl soud prvního stupně i výslech L., z něhož vyplynulo, že přestupce byl policii znám jako osoba, která jí hmotně pomáhala, a tedy když se přestupce na stěžovatele obrátil se žádostí o objasnění přestupkového řízení, stěžovatel jej neodmítl. Okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že vycházel z nezpochybnitelných skutečností a nestavěl na domněnkách, na nichž by mělo být konstruováno zavinění obžalovaného (např. že jednání stěžovatele bylo popudem k dalšímu nezákonnému jednání správního orgánu nebo že stěžovatel učinil konkludentní projev vůle tím, že proti tomuto jednání neprotestoval, a byl tak srozuměn s nezákonností), pročež musel zjištěné skutečnosti vyhodnotit při trvajících pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

27. Odvolací soud se s uvedenými závěry opakovaně neztotožnil. Již ve svém usnesení ze dne 23. února 2012 č. j. 10 To 415/2011-509 uvedl, že zprošťující výrok v konkrétním případě zcela postrádá logické a přesvědčivé vyhodnocení závěrů, proč jednání obžalovaného nenaplňuje jednotlivé znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Aktivní zapojení stěžovatele ve snaze o dosažení co možná nejmenšího a pro přestupce nejvýhodnějšího postihu bylo podle jeho názoru zdokumentováno zvukovým záznamem. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění jeho zamítavého usnesení ze dne 10. dubna 2008 č. j. 10 To 86/2008-242, na které odvolací soud odkazoval i ve svých kasačních rozhodnutích a z něhož vyplývá, že se stěžovatel během tohoto jednání dne 10. listopadu 2005 "vyjadřoval k délce zákazu činnosti, přislíbil následné zařízení příznivých policejních zpráv, aby mohlo být od zbytku zákazu činnosti co nejdříve upuštěno atd." Tomuto jednání předcházely další aktivní kroky stěžovatele, a to předjednání přijetí přestupce [rozhovor stěžovatele s L. dne 10. října 2005, v rámci něhož jej stěžovatel podle zamítavého usnesení požádal o mírnější postih jmenovaného přestupce ("No tak ho tady asi budete mít, jestli bys jim nějakým způsobem řekl, že on nám je určitým způsobem nakloněn jako policejní zpravodaj ...")] a jeho doprovod do kanceláře nebo nabídka součinnosti při očekávaném upuštění od výkonu zbytku trestu přestupce. Přestupce se s L. neznal a přímo si sám za ním přijít, navíc se snahou o ovlivnění řízení ve svůj prospěch co nejmenším postihem za přestupek, netroufl. Bez zapojení obžalovaného by přitom smlouvání o výši správní sankce nemohlo proběhnout tak, jak skutečně proběhlo. Ze všech těchto skutečností lze podle odvolacího soudu dovozovat úmysl stěžovatele ovlivnit konkrétní řešení případu a uložení sankce. Za tendenční a účelové označil odvolací soud vyhodnocení nového důkazu provedeného okresním soudem, a to výslechu L., podaného nyní se značným časovým odstupem, který nemůže negovat další objektivně zjištěná fakta o průběhu intervence a vedení jednání v kanceláři za účasti přestupce a stěžovatele.

28. Na základě srovnání závěrů obou soudů a po zohlednění časové postupnosti jednotlivých rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že opakované výhrady odvolacího soudu stran hodnocení důkazů byly způsobilé odůvodnit kasaci rozsudků soudu prvního stupně i použití postupu podle § 262 trestního řádu. Odvolací soud trval na tom, že soud prvního stupně nevyhodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech (předjednání přijetí přestupce u L. ze strany stěžovatele, jeho doprovod k tomuto jednání, přítomnost stěžovatele při jejich jednání, skutečnost, že přestupce se s L. neznal, a nabídku součinnosti ze strany stěžovatele při očekávaném upuštění od výkonu zbytku trestu přestupce, celkový průběh přestupkového řízení), jeho závěry považoval za logicky nesprávné a jsoucí v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů (záznamy prostorových odposlechů). To se týkalo zejména některých projevů stěžovatele, a to jednak jeho vyjádření při schůzce dne 10. října 2005, jednak jeho aktivních vstupů do jednání dne 10. listopadu 2005. Právě na tomto základě zpochybnil odvolací soud i použití zásady in dubio pro reo při hodnocení úmyslu stěžovatele dosáhnout neadekvátně mírnějšího rozhodnutí a celého postupu řízení ve prospěch přestupce. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně vyhodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, proto podle Ústavního soudu nebyl z hlediska provedeného dokazování učiněn svévolně, nebyl ve zjevném rozporu s obsahem spisu a bylo mu možné přiznat zásadní význam, pokud jde o vlastní rozhodnutí soudu prvního stupně o vině stěžovatele.

29. Zůstává tak zodpovědět poslední otázku, zda odvolacísoud dostatečně vysvětlil důvody svých pochybností, že soud prvního stupně tyto nedostatky neodstraní, bude-li rozhodovat v dosavadním složení. Ani zde však nelze shledat důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Odvolací soud závěrem svého posledního rozhodnutí upozornil na to, že podle § 262 trestního řádu postupoval až za situace, kdy v odvolacím řízení třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. Svůj postup přitom opřel o zjištění, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor obsažený v jeho dosavadních rozhodnutích, který se týkal hodnocení provedených důkazů a právního hodnocení žalovaného skutku, byť posledně uvedená skutečnost nebyla z hlediska aplikace § 262 trestního řádu rozhodující. V této souvislosti přitom není nevýznamné, že soud prvního stupně závěrem svého posledního rozsudku sám uvedl, že pokud by jeho meritorní rozhodnutí mělo znít jinak, musel by jím porušit zásadu hodnocení důkazů podle vlastního vnitřního přesvědčení. Jinými slovy, tento soud tak vyloučil možnost odlišného skutkového hodnocení za dané důkazní situace, k čemuž však mohlo odstranění vytčených nedostatků jeho rozhodnutí vést.

30. Ústavnísoud závěrem konstatuje, že hodnotil odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na obsahovou provázanost jeho jednotlivých částí jako celek, nikoliv pouze izolovaně tu jeho část, která se vztahuje právě k ústavní stížností napadenému výroku. Zároveň přihlédl i k odůvodnění zamítavého usnesení ze dne 10. dubna 2008 č. j. 10 To 86/2008-242, na které odvolací soud opakovaně odkazoval i ve svých následných kasačních rozhodnutích. Z ústavněprávního hlediska odůvodnění napadeného výroku obstojí.

IV./c Závěr

31. Vzhledem k tomu, že napadeným výrokem usnesení odvolacíhosoudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Tím se stal obsoletním návrh stěžovatele, aby se Ústavní soud usnesl o naléhavosti věci, pročež o něm nemohlo být rozhodnuto. Závěrem Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že tímto nálezem neaprobuje ani jinak nehodnotí skutková zjištění či právní závěry, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud. Stejně tak se nevyjadřuje k otázce použitelnosti záznamů prostorových odposlechů, jež jím byla v minulosti v souvislosti s konkrétní věcí řešena. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané věci s ohledem na předmět řízení nenáleželo.