II. ÚS 354/98Usnesení ÚS ze dne 06.10.1999

II.ÚS 354/98 ze dne 6. 10. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 4. 1998, č. j. 15 Co 399/97-109, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově k žalobě stěžovatele proti odpůrci Č., o zaplacení částky 211.299,50 Kč s přísl., která sestávala z několika platových nároků, rozhodl rozsudkem ze dne 9. dubna 1997, č. j. 8 C 475/95-76 tak, že pod bodem I. enunciátu zavázal žalovaného zaplatiti stěžovateli částku 1. 400,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 3. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení.

Pod bodem II. zavázal odpůrce zaplatit stěžovateli částku 750,- Kč s 3% úrokem od 10. 7. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení.

Pod bodem III. enunciátu ostatní požadavky stěžovatele zamítl. Podle bodu IV. zavázal dále soud stěžovatele, aby odpůrci zaplatil na nákladech řízení částku 53.986,- Kč a pod bodem V. stanovil povinnost stěžovatele zaplatiti státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově na soudním poplatku částku 600,- Kč.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 29. 4. 1998, č.j. 15 Co 399/97-109, tak, že změnil v rozsudku soudu prvého stupně výrok v odstavci III. tak, že odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku 855,30 Kč. V ostatním požadavky stěžovatele zamítl, když rozsudek soudu prvého stupně v odstavci I. a II. ve výrocích o platební povinnosti odpůrce ponechal nedotčen. Vzhledem k projednanému odvolání změnil výrok o soudním poplatku na částku 100,- Kč a náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů na částku 72.723,- Kč, splatnou k rukám právního zástupce odpůrce.

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal Ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 7. 8. 1998. V kapitole I. a II. svého návrhu uvádí stěžovatel výčet funkcí, které u svého zaměstnavatele vykonával, znění pracovní i manažerské smlouvy a z toho odvozené platové nároky, včetně prémií a ostatních požitků, které podle jeho údajů mu měly být vyplaceny. Současně podrobně popisuje rozvázání pracovního poměru se svým bývalým zaměstnavatelem. Rozvázání pracovního poměru nebylo nikdy předmětem námitek stěžovatele.

V bodě III. svého návrhu vypočítává stěžovatel porušení svých ústavních práv obecnými soudy. Ad 1) namítá porušení ustanovení § 132 o. s. ř., když z odůvodnění obou rozsudků není zcela zřejmé, zda a jaké navržené důkazy byly soudem hodnoceny, které byly odmítnuty, resp. proč byly pokládány za nevěrohodné. Tím se stala podle názoru stěžovatele obě rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ad 2) namítá, že přes obsáhlé zdůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou tato rozhodnutí v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a kolidují tak s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., čímž dochází opětně k porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ad 3) vytýká oběma soudům, že nebyl ve všech případech obeslán osobně k nařízenému jednání, i když předvolánky byly řádně doručovány jeho právnímu zmocněnci. Neměl tedy možnost se hájit a být osobně přítomen jednání, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ad 4) Konečně namítá, že soudy při svém rozhodování o mzdě a prémiích se buď vůbec nebo neúplně vypořádaly s předloženými důkazy, které buď vůbec opomenuly nebo nesprávně vyhodnotily. Cituje přitom ustanovení Zákoníku práce, o nichž se domnívá, že byly porušeny.

Spatřuje v tom porušení čl. 28 Listiny per analogiam a současně i porušení čl. 7, "Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech".

Ústavní soud České republiky po zjištění, že návrh ústavní stížnosti na zrušení rozsudku odvolacího soudu byl stěžovatelem podán včas a návrh obsahoval námitky porušení ústavnosti ze strany obecných soudů, přistoupil k přezkoumání podané ústavní stížnosti.

Současně však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel souběžně podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Vyčkal proto usnesení Nejvyššího soudu ČR. Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 9. září 1999, č.j. 21 Cdo 1805/98, bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 28. 9. 1999 s tím, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. Z odůvodnění cit. usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že stěžovatel uplatnil u dovolacího soudu podobné námitky, jako v ústavní stížnosti, tj. námitky směřující k potvrzení jeho základního práva na spravedlivý proces a na spravedlivou odměnu za práci.

V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil z rozsudků obou soudů, že celému případu byla věnována mimořádná pozornost a že i dokazování bylo prováděno v maximálně možném rozsahu. Odvolací soud odstranil i zřejmé nesprávnosti způsobené písařskou chybou v rozsudku soudu I. stupně, které ovšem neměly vliv na správnost rozhodnutí.

Ústavní soud se proto zaměřil na tvrzená porušení ústavních práv stěžovatele a dovodil :

ad 1) Volné hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. nemá zákonem předepsaná žádná pravidla. Je proto jedině na soudci, aby posoudil, které důkazy jsou pro spor rozhodné a které hodlá aplikovat. U jednotlivých položek uplatněných platových nároků jsou v rozsudku uvedeny odkazy soudu na zákon resp. na předpis nebo na skutečnost, podle které provedl aplikaci. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že výtky stěžovatele proti rozhodnutí prvostupňového soudu nesměřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu. Soudce si sám činí závěry o provedených důkazech. Činí tak na základě vnitřního přesvědčení a vlastního logického myšlenkového postupu. Výsledek nemůže být hodnocen jako porušení ústavního principu práva na spravedlivý proces.

Ad 2) Námitka na porušení ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. byla již pojednána v předchozím bodu s obdobným právním závěrem Ústavního soudu.

Ad 3) S touto námitkou se již vypořádal ve svém výše citovaném usnesení Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud se plně s tímto právním závěrem ztotožňuje.

Ad 4) Také tato námitka stěžovatele se týká provádění důkazů a jejich vyhodnocování. Ke všem navrženým důkazům, uvedeným v žalobě a v podání stěžovatele ze dne 2. 11. 1995, soudy přihlédly. Je na pováženou, požaduje-li však stěžovatel doklad o tom, zda byl seznámen žalovanou stranou s prémiovým řádem, když již z titulu své funkce měl vnitropodnikové předpisy sám kontrolovat a zabezpečovat.

Pokud se týká dalších námitek, spočívajících v tom, že stěžovateli nebylo zaměstnavatelem zaručeno právo na spravedlivou odměnu za práci, je třeba přihlédnout k ustanovení § 29 Zákoníku práce, podle kterého ujednání o mzdě není obligatorní náležitostí při sjednávání pracovního poměru. Proto zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen MzdZ) připouští sjednat mzdu v závislosti na dosažených pracovních výsledcích také formou "manažerské smlouvy", jak tomu bylo i v případě stěžovatele, kdy není vyloučeno, aby tyto zvláštní formy smluv byly uzavírány vedle pracovní smlouvy. Hodnocení výsledků i plnění jednotlivých konkrétních úkolů přísluší zaměstnavateli.

Oba soudy i této otázce věnovaly řádnou pozornost a ani v této právní kategorii nebylo zjištěno žádné porušení ústavnosti.

Jak bylo již Ústavním soudem několikrát judikováno, základní právo na spravedlivý proces je vyvozováno ze základního práva na soudní ochranu. Podobné porušení nebylo Ústavním soudem zjištěno.

Podaný návrh ústavní stížnosti svým obsahem znamená tolik, jako kdyby Ústavní soud představoval další odvolací instanci, posuzující zákonnost rozhodnutí. Proto také se Ústavní soud nezabýval meritem věci, prověřil pouze tvrzená porušení ústavnosti.

Protože žádné takové porušení neshledal, senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud neodstraňoval vadu v zastoupení, kdy podle judikatury Ústavního soudu nemůže advokát v řízení zastupovat sám sebe a podle ustanovení § 31 odst. 1 výše cit. zákona potřebuje i on advokátní zastoupení jiným advokátem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 6. října 1999