II. ÚS 354/03Usnesení ÚS ze dne 04.11.2004

II.ÚS 354/03 ze dne 4. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. S. I., s. r. o., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 44 Co 69/2003, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 36 C 98/2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv, garantovaných v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Brně výše citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatele na osvobození od placení soudních poplatků. Dospěl k závěru, že nesplňuje podmínky, stanovené v § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle výpisu z obchodního rejstříku činí jeho základní jmění 3 000 000 Kč. K tvrzenému nedostatku finanční hotovosti uvedl, že stěžovatel může disponovat dalšími účty. Jako další důvod uvedl, že vlastní nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu Brno-město, pro k. ú. Ponava, obec Brno.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především poukázal na obsah své původní žádosti. Dále polemizoval se závěrem soudu I. stupně ohledně možné existence dalších účtů a uvedl, že lze "stěží dokazovat neexistenci jiných účtů u peněžních ústavů". Pokud jde o vlastnictví nemovitostí, zdůraznil nereálnost možnosti použít je jako zástavu k zajištění úvěru na zaplacení soudního poplatku, neboť je u nich zapsána poznámka o vedení sporu o určení vlastnictví. Doložil rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město, kterým bylo řízení o návrhu na vklad zástavního práva na předmětné nemovitosti přerušeno právě s ohledem na probíhající spor o určení vlastnictví k nim, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98.

Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Ztotožnil se se stanoviskem prvoinstančního soudu pouze v náhledu, že proti podmínkám osvobození od poplatků stojí výkaz jeho bonity, a sice nejméně jaký základní kapitál vykazuje, s tím, že ho apriori nediskvalifikuje v běžných obchodních praktikách z možnosti obstarání si hotovostí například úvěrem. Kromě toho však dále dovodil, že podmínky pro osvobození nejsou dány také proto, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Poukázal na to, že stěžovatel uplatňuje právo na kompenzaci požitků z užívání věci bez právního důvodu za situace, kdy jeho vlastnictví k této věci je sporné proto, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny. Její nezaplacení je přitom nespornou skutečností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zčásti opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání, a to z hlediska nemožnosti opatřit si úvěr na zaplacení soudního poplatku. V postupu obecných soudů spatřuje porušení svých práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny. I kdyby mu byl poskytnut úvěr na soudní poplatek, při stávající délce soudních řízení by stejně byla ohrožena jeho existence. V argumentaci odvolacího soudu navíc spatřuje porušení práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tím, že hodnotí jeho pozici jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a to odkazem na pravděpodobný neúspěch v souběžně vedeném sporu o určení vlastnictví, ve skutečnosti "hodnotí a činí rozhodnutí ve věci, které přísluší k rozhodnutí jinému soudu". Tím podle jeho názoru porušuje zásadu nestrannosti a nezávislosti.

Ústavní soud v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona rozeslal návrh účastníkům řízení. I když stěžovatel označil za vedlejší účastníky i ostatní účastníky řízení ve sporu o zaplacení bezdůvodného obohacení, nebylo s nimi jako s vedlejšími účastníky jednáno, neboť v řízení o osvobození od soudních poplatků účastníky řízení nejsou, a tudíž nejsou ani vedlejšími účastníky řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v Brně se vyjádřil ve shodě s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel sám nezdůvodnil, jak je možné, že jeho základní jmění činí 3 000 000 Kč, a přitom není schopen závazek vzniklý z poplatkové povinnosti uhradit. Vyjadřuje se i k otázce hodnocení tzv. omezovací podmínky, vyplývající z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., a dovozuje, že právě z tohoto ustanovení vyplývá oprávnění soudu vyslovovat se k úspěšnosti sporu. Dále uvedl, že tyto úvahy přitom byly uvedeny až na druhém místě a nebyly pro vlastní rozhodnutí podstatné.

Ústavní soud se již v minulosti několikrát zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků. V usnesení, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud přitom není přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkumný dohled nad jejich činností. Do jejich rozhodování může zasáhnout jen tehdy, porušují-li zásady spravedlivého procesu, které jsou zakotveny v hlavě páté Listiny, nebo jestliže by jejich rozhodnutí bylo v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, případně by bylo extrémně formalistické.

O žádný z těchto případů v projednávané věci nejde. Stěžovatel ve svém původním návrhu, v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, ani v ústavní stížnosti nikterak nezdůvodnil, jak je možné, že si není schopen opatřit prostředky na zaplacení soudního poplatku, když podle zápisu v obchodním rejstříku má disponovat základním jměním v hodnotě 3 000 000 Kč.

Ústavní soud ve svých nálezech, sp. zn. I. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, ze zásady rovnosti stran, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, ale současně učinil závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kriteria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.

Jestliže v daném případě oba soudy jako základní kriterium pro posouzení poměrů právnické osoby, z hlediska její schopnosti platit soudní poplatek, použily hodnotu zapsaného základního jmění v obchodním rejstříku, postupovaly podle názoru Ústavního soudu správně a jejich závěr není v rozporu s ústavními principy. Zjištění, že stěžovatel má zapsané v obchodním rejstříku základní jmění 3 000 000 Kč, se rovná zjištění, že disponuje majetkem v této hodnotě. Pokud tomu tak není, pak je to problém této právnické osoby, k němuž však nelze přihlížet, neboť jinak by se tolerovala nepoctivost, spočívající v deklarování nepravdivých údajů. Takový přístup považuje Ústavní za nepřijatelný. Jiný výklad by naopak stavěl do nerovného postavení ostatní účastníky řízení, kteří mají právo vycházet z pravdivosti údajů, u nichž je zákonem stanovena povinnost veřejné publicity.

Ústavní soud proto neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen ve svém právu na rovné postavení v řízení, zakotveném v čl. 37 Listiny. Řízení před obecnými soudy probíhala v souladu s procesními předpisy. Odvolací soud se beze zbytku vypořádal s námitkami, uplatněnými v odvolání, a zaujal k nim právně relevantní závěry. Proto Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy tím, že nevyhověly žádosti stěžovatele, nezasáhly do jeho práva vlastnit majetek. To především proto, že předmětem řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí, nebyl majetek stěžovatele. Neobstojí argument, že zatížení jmění za účelem úhrady soudního poplatku je zásahem do práva vlastnit majetek, a to bez ohledu na to, že se dále argumentuje i délkou soudního řízení. Každý, kdo platí soudní poplatek, totiž touto úhradou zatíží svůj majetek, a to i když si na něj nevypůjčí. V logice této námitky by proto každý poplatek byl v rozporu s čl. 11 Listiny. Takový závěr je nepřijatelný.

Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu