II. ÚS 353/05 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2008

II.ÚS 353/05 ze dne 20. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti akciové společnosti ČAS - SERVICE, se sídlem Znojmo, Dobšická 2295/2, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Brno, Mášova 6, proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 14. 4. 2005 ve věci sp. zn. 41/2005--400-VSP/5, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadá stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí ministra dopravy, jímž mělo být porušeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka byla na vymezených trasách Jihomoravského kraje k 1. 1. 2003 držitelkou licencí k provozování linkové osobní dopravy a od tohoto data provozovala s vědomím dopravního úřadu fakticky veřejnou linkovou dopravu a zajišťovala tak na čtyřiceti linkách základní dopravní obslužnost ve smyslu § 19a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Od července 2003 udělil dopravní úřad duplicitní licence dalším dopravcům a uzavřel s nimi smlouvy o vzniku závazku veřejné služby. Stav duplicitního provozování totožných linek různými provozovateli trval až do května 2005. Udělené duplicitní licence se z podnětu Veřejného ochránce práv staly předmětem přezkumu ze strany ministra dopravy, přičemž řízení o jedné z nich bylo rubrikovaným rozhodnutím zastaveno. Tím mělo být dle mínění stěžovatelky porušeno její právo zakotvené v čl. 26 Listiny.

Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i správní žalobu, a byla si proto vědoma, že podává ústavní stížnost před vyčerpáním všech prostředků k ochraně práva. Apelovala však na skutečnost, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a proto požádala Ústavní soud, aby ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), tuto ústavní stížnost projednal.

Ústavní stížnost může podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.

V případě posuzované ústavní stížnosti se podle názoru Ústavního soudu nejedná o předčasně podanou ústavní stížnost, nýbrž o ústavní stížnost brojící proti rozhodnutí, jež není z povahy věci soudně přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí ministra dopravy o zastavení řízení bylo totiž učiněno v rámci tzv. přezkumného řízení (v terminologii správního řádu účinného v době vydání napadeného rozhodnutí - přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, dále jen "přezkumné řízení"), tedy v rámci řízení, v němž stěžovatelka nemá aktivní legitimaci, a kterým žádným způsobem nedisponuje (srov. např. Vedral, Josef: Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 554). Výsledkem přezkumného řízení může být zrušení nebo změna původního rozhodnutí správního orgánu, řízení může být případně i zastaveno. Soudně přezkoumatelným výsledkem přezkumného řízení přitom může být pouze nové meritorní rozhodnutí, tedy rozhodnutí měnící původní, v přezkumném řízení přezkoumávané, rozhodnutí. V případě zastavení řízení se žádná nová práva nebo povinnosti účastníkům řízení nezakládají, takové (procesní) rozhodnutí učiněné v přezkumném řízení proto ex definitione nemůže podléhat soudnímu přezkumu. Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl přistupovat k projednávané ústavní stížnosti jako k ústavní stížnosti předčasně podané, neboť ji musel považovat za podání směřující proti rozhodnutí, k jehož přezkumu není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto nemohl posuzovat argumentaci stěžovatelky, zdůvodňující předčasné podání ústavní stížnosti.

Z předestřených důvodů musel mít Ústavní soud na zřeteli, že napadené rozhodnutí ministra dopravy o zastavení přezkumného řízení podle správního řádu není možno podřadit pod hypotézu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a k jeho projednání proto není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud tedy nemohl věcně projednat ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, které nemohlo zasáhnout základní práva a svobody stěžovatelky, a musel tak ústavní stížnost odmítnout, jelikož posuzované podání nepředstavuje prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud závěrem připomíná, že v právní věci stěžovatelky by přezkumu správním soudnictvím (a případně posléze nepřímo i přezkumu Ústavním soudem) podléhalo pouze pravomocné rozhodnutí ministra dopravy, kteréžto bylo předmětem napadeným rozhodnutím zastaveného přezkumného řízení, anebo hypoteticky a) měnící meritorní rozhodnutí ministra dopravy vzešlé z přezkumného řízení, či b) meritorní rozhodnutí, jež by bylo vydáno po zrušení původního rozhodnutí v přezkumném řízení.

Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem. S ohledem na shora uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2008

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj