II. ÚS 3481/19 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2020

II.ÚS 3481/19 ze dne 31. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: SYNOT TIP, a. s., sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupeného Mgr. Závišem Hlaváčem, advokátem sídlem Muchova 240/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2019, č. j. 4 Afs 223/2019-43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019, č. j. 30 Af 44/2017-52, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 4. 2017, č. j. 18919/17/5000-10610-712183, spojené s návrhem na zrušení § 41c písm. f) a g) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se jako provozovatel hazardních her u správce daně domáhal dne 21. 9. 2016, aby mu záloha na odvod z loterií podle § 41g zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen "zákon o loteriích), splatná ke dni 20. 10. 2016, byla stanovena jinak (v nižší výši). Správce daně uvedené žádosti nevyhověl, neboť vypočtená záloha odpovídá právní úpravě a dále v době podání žádosti ještě nebylo ukončeno příslušné čtvrtletí a výše odvodů nebyla správci daně dosud známa (dále jen "rozhodnutí správce daně"). Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně bylo v záhlaví uvedeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství zamítnuto (dále jen "rozhodnutí odvolacího správního orgánu").

Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve konstatoval, že je otázkou, zda lze vůbec žádost stěžovatele o snížení zálohy na odvod z loterií považovat za relevantní v situaci, kdy ke dni podání žádosti ještě nebylo známo, v jaké výši má být žaloba placena. V řízení o stanovení zálohy není podle krajského soudu ani možné stěžovatelem namítaný individuální likvidační (rdousící) efekt zálohy na odvod z loterií zohlednit. Případné likvidační dopady odvodu by podle krajského soudu bylo možno v jednotlivých případech řešit prostřednictvím institutu posečkání daně. K tomu krajský soud dále uvedl, že není z ničeho zřejmé, že by se na zhoršení hospodaření stěžovatele podílelo čistě zvýšení odvodu z loterií, přičemž z pohledu možných dopadů do hospodaření stěžovatele a působení rdousícího efektu nelze hodnotit, jak požaduje stěžovatel, izolovaně pouze výkon loterijní činnosti. Krajský soud se dále v napadeném rozsudku zabýval stěžovatelem namítanou protiústavností § 41c písm. f) a g) zákona o loteriích. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/15, dospěl krajský soud k závěru, že předmětná právní úprava naplňuje legitimní cíl, kterým je regulace (či přímo omezení) provozu předmětných zařízení. Stěžovatel mohl vnímat navýšení odvodů jako výrazný zásah do svého hospodaření, zvláště v situaci, kdy technická zařízení tvořila podstatnou část jeho portfolia, to ale podle krajského soudu neznamená, že by z tohoto důvodu mohla být výše odvodů označena jako diskriminační.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku k namítaným diskriminačním účinkům aplikované právní úpravy odkázal ve shodě s krajským soudem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 15/15. Dále se s krajským soudem ztotožnil i v závěru, že stěžovatel nijak neprokázal, že by v důsledku zvýšení odvodů z loterií byl vystaven rdousícímu efektu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry správních soudů ohledně existence rdousícího efektu. Namítá, že existenci rdousícího efektu doložil výsledky svého hospodaření, z nichž jednoznačně vyplývá, že rozdíl zvýšené loterijní daně za první pololetí roku 2016 oproti stejnému období roku 2015 činí téměř 79 milionů Kč. K tomu stěžovatel dále uvádí, že od roku 2016 podnikl mnoho jednání a konkrétních kroků, aby se dokázal vrátit do kladných čísel. Stěžovatel shrnuje, že v důsledku zavedení vyššího zdanění loterijní daně u něj došlo k popření podstaty a smyslu práv zaručených čl. 11 a čl. 26 Listiny. Na stěžovatele, který byl až do roku 2016 prosperující společností, od účinnosti příslušné právní úpravy postupně působil rdousící efekt daně, který se plně projevil za rok 2018, kdy se stěžovatel dostal do ztráty, která je dokonce vyšší než odvedená daň, a smyslem jeho činnosti se fakticky stává toliko hrazení daně. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/15 není podle stěžovatele na posuzovanou věc aplikovatelný.

Stěžovatel dále namítá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to překvapivě rychlým průběhem řízení o kasační stížnosti. Dne 29. 7. 2019 bylo stěžovateli přípisem Nejvyššího správního soudu doručeno vyjádření odvolacího správního orgánu ke kasační stížnosti. Přestože bylo uvedené vyjádření zasláno stěžovateli pouze na vědomí, stěžovatel připravoval svoji repliku, kterou již nestihl podat, neboť dne 29. 8. 2019 obdržel napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu.

V poslední části své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel argumentaci o protiústavnosti § 41c písm. f) a g) zákona o loteriích, jehož zrušení navrhuje. Stěžovatel namítá protiústavnost výše sazeb pevné i poměrné části dílčího odvodu daně z loterií. V textu ústavní stížnosti stěžovatel tuto i shora uvedené námitky podrobněji rozvádí.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že správní soudy napadenými rozsudky rozhodovaly o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který rozhodl o odvolání proti rozhodnutí správce daně, vydanému ve věci žádosti stěžovatele na snížení zálohy na odvod z loterií. Krajský soud k uvedenému konstatoval, že předmětná žádost byla správcem daně zamítnuta především z důvodu její předčasnosti, neboť ke dni podání žádosti ještě vůbec nebylo známo, v jaké výši má být záloha placena. Podle krajského soudu není zřejmé, jak a jakým způsobem měl správce daně zálohu snížit, když v danou chvíli ještě vůbec nebylo zřejmé, v jaké konkrétní výši má být záloha placena; a tím spíše tedy nebylo možno rozhodovat o jejím snížení. Také podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel žádal o stanovení nižších záloh v době, kdy správci daně nebyly známy vstupní údaje pro výpočet zálohy požadovaným způsobem, a konkrétní výši zálohy tudíž stanovit nemohl. Na těchto závěrech správních soudů, proti kterým stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani konkrétní námitky nevznáší, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

Proto pokud jde o námitky stěžovatele o existenci rdousícího efektu, Ústavní soud z hlediska posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí konstatuje, že v předmětném řízení před správcem daně ani nebyl dán procesní prostor pro zvážení, zda daný odvod z loterií nevyvolává rdousící efekt. V tomto ohledu nelze správci daně vyčítat, jakým způsobem a zda vůbec se existencí rdousícího efektu zabýval. Pokud i přesto správní soudy následně existenci likvidačních dopadů odvodu na stěžovatele posuzovaly, Ústavní soud neshledává ani v těchto částech odůvodnění napadených rozhodnutí důvod pro svůj kasační zásah.

Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem poukázal na skutečnost, že stěžovatel v roce 2016 dosáhl zisku před zdaněním 12 milionů Kč a v roce 2017 zisku před zdaněním 64 milionů Kč, což nesvědčí o tom, že by odvod z loterií stěžovateli fakticky bránil v jeho podnikatelské činnosti. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by se předmětná regulace měla projevit rdousícím efektem, lze předpokládat, že by takto působila již od její účinnosti, a nikoliv teprve s odstupem několika let a skutečnost, že se stěžovatel dostal v roce 2018 do ztráty, je tedy dána spíše působením jiných faktorů. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení těchto závěrů správních soudů. Tím ale staví Ústavní soud do role, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny.

Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani námitka stěžovatele, že nestihl v řízení před Nejvyšším správním soudem reagovat na vyjádření odvolacího správního orgánu k jeho kasační stížnosti. Ústavní soud předesílá, že si je vědom obecného požadavku, aby v souladu se zásadou kontradiktornosti byla oběma stranám řízení dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu, s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou podkladem pro soudní rozhodnutí, musí mít strany řízení tím spíše, neprobíhá-li ve věci veřejné projednání a strany nejsou slyšeny ústně. Porušení zásady kontradiktornosti tím, že stranám není dána příležitost vyjádřit se k argumentaci protistrany, je proto způsobilé založit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

V nyní posuzované věci ale vyjádření odvolacího správního orgánu, jak stěžovatel sám uvádí, bylo stěžovateli zprostředkováno, a to téměř tři týdny před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu. Navíc v kontextu projednávané věci je třeba dále uvést, že vyjádření odvolacího správního orgánu zahrnovalo především odkazy na stěžovateli známé závěry napadeného rozsudku krajského soudu a dále argumentaci odvolacího správního orgánu již v řízení konzistentně uplatňovanou a stěžovateli také dostupnou. Stěžovatel navíc ve své ústavní stížnosti ani v souvislosti s danou námitkou neupřesnil, jakou další argumentaci způsobilou determinovat výsledek řízení o kasační stížnosti mohl v replice k tomuto vyjádření podat.

Ve světle shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresoval již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 41c písm. f) a g) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016, který je svou povahou návrhem akcesorickým, pak sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu