II. ÚS 3467/13 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2014

II.ÚS 3467/13 ze dne 6. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou, se sídlem Musorgského 14, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 sp. zn. 5 Tdo 211/2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2012 sp. zn. 3 To 74/2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2012 sp. zn. 34 T 4/2008 a usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR - Správa Sm kraje ze dne 25. září 2007 č. j. ČTS:PSM-232/HK-22-2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2013, stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí, kterými byl uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Stěžovatel je toho názoru, že postupem soudu došlo k porušení základního práva dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Zároveň došlo k porušení i jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 2 Listiny a vzhledem k tomu, že obecné soudy nesplnily požadavky plynoucí ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel namítal, že byl odsouzen za jednání, přestože obecnými soudy nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu, a rozhodnutím obecných soudů tak došlo k porušení jeho ústavních práv především proto, že závěry o úmyslném zavinění jsou v extrémním nesouladu s dokazovanými skutkovými okolnostmi a nemají žádnou oporu v provedených důkazech.

Proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel namítal, že usnesení neobsahuje podstatné náležitosti - subjektivní stránku, tedy zavinění, a nelze ho považovat za zákonné zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel tvrdil, že ignoroval-li orgán policie v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ze dne 25. 9. 2007 (č. j. ČTS:PSM-232/HK-22-2007) subjektivní stránku zločinu podvodu, potom toto usnesení postrádá podstatnou náležitost. Ostatně, kdo byl obohacen v daném případě, nebylo prokázáno ani obecnými soudy. Krajský soud v Ostravě stěžovatele nespravedlivě odsoudil s povšechným odůvodněním, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.

Za uvedené trestné činy uložil stěžovateli Krajský soud v Ostravě dle § 209 odst. 1 a odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obch. společnostech a družstvech na dobu 5-ti let. Proti cit. rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodl v záhlaví označeným usnesením, jímž odvolání zamítl jako nedůvodné (3 To 74/2012-2080). Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením (5 Tdo 211/2013-72), podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, odmítl.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem dovolacího soudu, jež dovodil, že pokud stěžovatel odebral zboží, za které nezaplatil, lze považovat jeho jednání za lhostejné a jde o takovou lhostejnost pachatele, která odůvodňuje eventuální úmysl dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Stěžovatel má za to, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s ústavně zaručenými základními právy.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy dopustily libovůle v rozhodování a je ve shodě s ustanovením § 125 tr. řádu.

Podstata podvodného jednání stěžovatele spočívala v tom, že si jako jediný jednatel a společník společnosti Severomoravské obchodní s.r.o. od společnosti NAVOS, a.s. nechal na základě předchozí kupní smlouvy ze dne 2. 6. 2005 dodat na rampu společnosti Krůta Ostrava s.r.o. jateční krůty v celkové hodnotě 15 573 887,52 Kč a tyto neuhradil, přičemž při uzavírání kupní smlouvy věděl, že společnost Severomoravská obchodní s.r.o. nebude schopna řádně a včas dostát závazku zaplatit kupní cenu. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy pro posouzení otázky naplnění či nenaplnění subjektivní stránky samy svévolně dovodily, že stěžovatel předmětnou kupní smlouvu uzavíral s tím, že kupní cenu nebude moci uhradit.

Tvrzení stěžovatele, že společnost Severomoravská obchodní, s.r.o. byla v dobré ekonomické situaci, vyvrátily závěry posudků. Z obsahu spisu je zřejmé, že objem závazků Severomoravské obchodní s.r.o. vůči společnosti NAVOS, a.s. dosáhl ke dni uzavření kupní smlouvy 7. 9. 2005 částky 26 613 717,67 Kč (č. l. 994 - 997). Je jednoznačně prokázáno, že stěžovatel dlužnou částku neuhradil a ani nebyl schopen uhradit dalším dodavatelům svoje závazky ve výši cca 10 mil. Kč. Uvedený nepříznivý stav hospodaření logicky vyústil v prohlášení konkurzu na majetek společnosti. V průběhu soudního řízení byly vypracovány tři znalecké posudky, z nichž obecné soudy dospěly k závěru, že ubezpečování stěžovatele o solventnosti Severomoravské obchodní, s.r.o. bylo nepravdivé.

Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovo chování naplnilo skutkovou podstatu zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s přečinem zkreslení údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Chování stěžovatele se vymykalo případům obvyklého podnikatelského rizika a stěžovatel toto riziko neoprávněně a účelově přenesl na dodavatele zboží.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 5 tr. řádu. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem ve shodě s ustanovením § 125 tr. řádu, dále lze na ně odkázat.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadal usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR - Správa Sm kraje ze dne 25. 9. 2007 č. j. ČTS:PSM-232/HK-22-2007, Ústavní soud konstatuje, že tuto část nelze meritorně projednat, neboť nejsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce dvou měsíců, která podle kogentního ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Návrh byl podán opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska dílem za opožděnou a dílem za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ji usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2014

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu