II. ÚS 3465/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2020

II.ÚS 3465/19 ze dne 7. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HUNSGAS s. r. o., se sídlem Franzova 125, Brno, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 20. 3. 2018, č. j. 22 A 17/2016-84, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 1 As 163/2018-35, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na výkon státní moci v souladu se zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že správní soudy akceptovaly postup České obchodní inspekce, která podle jejího názoru provedla kontrolní odběr LPG v rozporu se zákonem. V důsledku toho, jak tvrdí, došlo k uložení pokuty rovněž v rozporu se zákonem, neboť závěr o porušení zákona stěžovatelkou byl opřen o nezákonně pořízený důkaz.

3. Konkrétně spatřuje stěžovatelka porušení zákona při odběru LPG v tom, že vzorek byl odebrán do mobilní tlakové lahve, přičemž podle zákona o pohonných hmotách je plnění mobilních tlakových lahví LPG zakázáno. Postup při plnění tlakového lahve byl dle stěžovatelky navíc rozporný s příslušnou normou ČSN. Konečně pak stěžovatelka namítá, že o plánované kontrole měla být předem informována.

4. Tyto námitky pak stěžovatelka povznáší do ústavní roviny odkazem na ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc "uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví." V důsledku porušení zákona orgánem veřejné moci proto - skrze citované ustanovení - došlo i k porušení jejího ústavně garantovaného základního práva na postup orgánu státní moci v souladu se zákonem

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Problematická je již sama konstrukce stěžovatelčiny argumentace, podle níž došlo k porušení zákona, a proto též ("automaticky") k porušení Listiny základních práv a svobod, resp. jejího ustanovení čl. 2 odst. 2. Ze shora uvedeného nicméně plyne, že nikoli každé tvrzené porušení zákona - byť by k němu i skutečně došlo - lze vnímat jako porušení základního práva jednotlivce. Ústavně zaručená základní práva mají specifický obsah a nelze je ztotožňovat s jakýmsi obecným právem na dodržení zákona; ani ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny tento závěr nevyvrací.

8. Stěžovatelkou prezentovaný maximalistický přístup k interpretaci čl. 2 odst. 2 Listiny by totiž zcela setřel rozdíl mezi garancemi poskytovanými ústavním pořádkem a zárukami obsaženými v "pouhém" zákoně. Ústavní soud by se pak v řízení o ústavní stížnosti v důsledku této intepretace ocitl v roli standardní přezkumné instance, která by kontrolovala zákonnost napadených rozhodnutí či jiných zásahu a nikoliv "pouze" jejich soulad s ústavně garantovanými základními právy, jak plyne z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

9. Proto též Ústavní soud setrvale pokládá za protiústavní (rozporné se základními právy) toliko kvalifikovaná porušení zákona, která mohou spočívat ve zcela svévolném postupu, naprostém ignorování kogentní normy či v takovém výkladu zákona, který je zcela iracionální či rozporný se základními zásadami spravedlnosti. Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala.

10. Již správní soudy obou stupňů (naposledy tedy Nejvyšší správní soud) vyložily, proč stěžovatelčina argumentace neobstojí ani v rovině podústavního práva. Jak odůvodnění obou napadených rozhodnutí, tak závěry z nich plynoucí, přitom Ústavní soud považuje za ústavně plně souladné.

11. Ve vztahu ke klíčové námitce stěžovatelky (totiž že došlo k porušení zákona při odběru vzorku LPG) Nejvyšší správní soud uvedl, že zákaz obsažený v § 5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách sleduje zajištění obecné bezpečnosti při manipulaci se zkapalněnými ropnými plyny na čerpacích stanicích, nikoli ochranu práv kontrolované osoby ve smyslu garance jejího práva na efektivní obhajobu. Zároveň v tomto ohledu připomněl závěry dřívější judikatury, podle níž právní úprava (zejména § 7 a 8 zákona č. 255/2000 Sb., kontrolního řádu, ve znění pozdějších předpisů) dává kontrolujícím osobám oprávnění překračovat (v nezbytném rozsahu) při výkonu své pravomoci některé obecné zákonné zákazy. Konečně Nejvyšší správní soud konstatoval, že ani případný nesoulad postupu při odběru s normou ČSN nemá nutně za důsledek nezákonnost (resp. nepřípustnost použití) získaného důkazu.

12. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení, tím méně pak k porušení, žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Správní soudy se v obou napadených rozhodnutích přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami stran tvrzeného porušení zákona a Ústavní soud na ně proto může v podrobnostech odkázat.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu