II. ÚS 316/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.04.2011

II.ÚS 316/11 ze dne 5. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) P. Š. a 2) R. Š., obou zastoupených JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1057/2010-237 ze dne 23. listopadu 2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 449-465/2008-136 ze dne 27. listopadu 2008, a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 26 Cm 141/2006-82 ze dne 24. října 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 2. února 2011 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáními ze dne 10. a 25. března 2011 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatelů potvrzeno prve uvedené usnesení soudu prvního stupně a usnesení soudu prvního stupně č. j. 26 Cm 141/2006-94 ze dne 18. června 2008, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelé mají zato, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka konkrétně nesouhlasí se závěry obecných soudů všech stupňů, že byl návrh na obnovu řízení po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty, a že nově uplatněné důkazy mohla uplatnit už v původním řízení. Tvrdí, že se jim podařilo od bankovního ústavu získat informace o platbách na úvěr až v červenci 2006 a zdůrazňují, že se stěžovatelka v roce 2000 podrobila operaci nádoru štítné žlázy a od uvedené doby je stále ve špatném psychickém stavu. Objektivní lhůta je pak zachována s ohledem na to, původní rozsudek nabyl právní moci dne 14. ledna 2004 a návrh na obnovu řízení byl podán 14. srpna 2006.

3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Obecné soudy prvního a druhého stupně se shodly na tom, že pokud měla stěžovatelka podle vlastního tvrzení zaplatit na úvěr (pro jehož zaplacení bylo vedeno původní řízení) dne 29. září 1997 částku 213.000 Kč a v roce 2000 další částku 27.540 Kč, pak nutně o této skutečnosti musela vědět již v průběhu původního řízení před soudem prvního stupně. Nyní navržené důkazy tedy objektivně existovaly a stěžovatelka mohla navrhnout jejich provedení a je bez významu, že je sama neměla k dispozici. Obecnými soudy tedy nebylo shledáno, že by se objevily nové důkazy nebo skutečnosti, které by stěžovatelka bez své viny nemohla uplatnit již v původním řízení. Kromě toho dospěly obecné soudy prvního a druhého stupně k závěru, že pokud o předmětných skutečnostech stěžovatelka musela vědět již v původním řízení, tak jí skončila subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení ve lhůtě tří měsíců od právní moci původního rozsudku. Žaloba na obnovu řízení však byla stěžovatelkou uplatněna až s dvouletým odstupem, tedy opožděně. Konečně ve vztahu ke stěžovateli se obecné soudy obou stupňů shodly na absenci jeho aktivní legitimace s ohledem na to, že nebyl účastníkem původního řízení. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že ve lhůtě k podání dovolání nebyly zpochybněny závěry, které vedly obecné soudy k jejich rozhodnutím, přičemž uplatněnými námitkami (totiž že nezákonným postupem protistrany jim byly vytvořeny životní podmínky, jež mají zásadní právní význam, a že byli systémově podvedeni, neboť zaplatili na dluhy jiných daleko více, než jim bylo přiznáno) brojí proti závěrům učiněným v původním řízení. Nebylo tedy zjištěno uplatnění otázky zásadního právního významu, kterou by se dovolací soud mohl a měl v projednávané věci zabývat.

5. Závěry obecných soudů učiněné v projednávané věci nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují (přičemž závěry ve vztahu ke stěžovateli pomíjejí), nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích jejich ústavněprávní kompetence, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.).

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu