II. ÚS 314/03Usnesení ÚS ze dne 11.02.2004

II.ÚS 314/03 ze dne 11. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu 1. J. B., 2. L. T. a 3. Z. M., a 4. J. H., všech zastoupených JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2002, č. j. 38 Co 721/99-163, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, č. j. 22 Cdo 298/2003-222, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení,

takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Stěžovatelky se svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadají shora označená rozhodnutí s odůvodněním, že oba uvedené soudy svým postupem porušily jejich práva, garantovaná čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Nejvyšší soud pak také právo zaručené čl. 36 Listiny. S ohledem na to Ústavnímu soudu navrhly, aby rozhodl o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a výroků I., III., VI. a VII. uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně a o vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Podle názoru stěžovatelek byl zmíněný zásah v případě Nejvyššího soudu způsoben tím, že stěžovatelkami podané dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně bylo odmítnuto jako opožděné. K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl poté, co konstatoval, že v souladu s ustanovením bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., má být dovolání projednáno a rozhodnuto ve znění občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Podle názoru stěžovatelek však lze podle tohoto znění o. s. ř. posoudit pouze přípustnost dovolání, nikoliv lhůtu k jeho podání.

V případě rozhodnutí Krajského soudu odůvodňují stěžovatelky za pomoci rozsáhlé argumentace zásah do svých ústavně zaručených práv tím, že tento soud jako soud odvolací změnil k odvolání některých žalovaných rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 12. 1998, č. j. 8 C 905/92-81, tak, že zamítl žalobu stěžovatelek na určení, že pozemky v k. ú. Modřice, zapsané ve vložce č. 3513 pozemkové knihy, byly ke dni 23. 12. 1978 z ideální 1/2 ve vlastnictví A. B. a ke dni 24. 1. 1973 z ideální 1/2 ve vlastnictví A. B., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud, ač řádně vyzván, se k obsahu ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 2004 k věci uvádí, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001 ve věci, sp. zn. 29 Odo 196/2001, jež bylo pod č. 70 publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek z roku 2001, lze podat proti odvolacímu rozhodnutí, vydanému podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, dovolání ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001. Dále uvedl, že odvolací soud nemá povinnost sdělovat, podle jakého intertemporálního ustanovení některé z předcházejících novel v odvolacím řízení postupoval. V závěru odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 312/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usnesení č. 21, str. 463 a násl.), jež uvádí: "ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana". Nejvyšší soud se domnívá, že s ohledem na uvedené argumenty neporušil práva stěžovatelek, která ve své ústavní stížnosti zmiňují.

Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, ačkoliv takový postup je vyloučen, neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá. Podstata ústavní stížnosti spočívá především v polemice s právními závěry Krajského soudu v Brně a s jím učiněným hodnocením v řízení provedených důkazů. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy Česká republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud stejně tak judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval; to vše ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny.

Pokud jde o postup Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, konstatuje Ústavní soud, že jej považuje za správný. Skutečnost, že bylo dovolání projednáno podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, je v souladu s právem. Právě opačný přístup, kdy by soud nerespektoval přechodné ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., by vedl k zásahu do ústavně zaručených práv, neboť řízení by tak vykazovalo značnou míru nejistoty a nepředvídatelnosti. Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Pokud obecný soud aplikuje v příslušném řízení procesní předpisy ve znění, které se v daném řízení podle příslušného ustanovení zákona nemá uplatnit, znamená takový postup nejen porušení kogentní normy jednoduchého práva, ale také porušení práva účastníka na spravedlivý proces (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 687/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 27, str. 237 a násl.). Podle Ústavního soudu proto neobstojí námitka stěžovatelek, že podle o. s. ř. ve znění účinném před účinností novely, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., má být posuzována přípustnost dovolání, nikoliv lhůta k jeho podání.

Podle ustanovení bodu 15. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají podle dosavadních právních předpisů. Sám zákon je tedy právním důvodem pro postup v odvolacím řízení podle dřívější právní úpravy. Smyslem tohoto přístupu je zajistit rovnost zbraní ve všech fázích vedeného řízení. Skutečnost, že by každá z těchto fází byla spravována jiným právním režimem (tj. různými zněními v mezidobí zásadně novelizovaného procesního předpisu), by vedlo k nevyváženosti řízení jako celku a k nepatřičným nerovnostem mezi subjekty řízení. Pokud jde o námitku stěžovatelek stran absence poučení o dovolání, Ústavní soud uvádí, že ve smyslu právní úpravy, podle níž bylo odvolací řízení vedeno (§ 157 odst. 1 v tehdy účinném znění), nebylo náležitostí rozhodnutí o odvolání poučení o mimořádném opravném prostředku a podmínkách jeho podání tak, jako je tomu podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2001. Pokud Nejvyšší soud nekonstatoval, že absence poučení o možnosti a podmínkách podání mimořádného opravného prostředku v rozhodnutí o odvolání - jež bylo vydáno podle o. s. ř. ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - je vadou, jež zakládá možnost projednat dovolání, nepostupoval svévolně a jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že právní věta obsažená v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 312/97, na kterou Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkazuje, je případnou pouze ve vztahu k řízením, v nichž bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., poněvadž de lege lata zákon upravuje rozsah a obsah poučení o opravném prostředku a následky nedostatků v poučení principiálně odchylně ve srovnání s dřívější úpravou (§ 157 odst. 1 a § 240 odst. 3 o. s. ř.).

Na rozhodování Nejvyššího soudu nelze vztáhnout námitky stěžovatelek, jež se týkají zásahu do práv, garantovaných čl. 11 Listiny. Rozhodoval-li Nejvyšší soud o podaném návrhu toliko procesně a jestliže se v důsledku toho nemohl zabývat věcným posouzením podaného dovolání, není jeho postup způsobilý zasáhnout do hmotněprávních otázek, jež byly předchozím řízení nastoleny.

Pokud jde o způsobilost ústavní stížnosti k projednání v rozsahu, v němž směřuje proti v rubrice označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, konstatuje Ústavní soud, že jde o návrh podaný opožděně. Výklad posunující počátek zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům odvolacího soudu až do dne doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání v případě, že jediným důvodem odmítnutí byla opožděnost, by vedl totiž k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho Sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb. Důsledkem tohoto závěru je pak zjištění, že ústavní stížnost byla podána po šedesátidenní lhůtě k jejímu podání stanovené zákonem o Ústavním soudu, neboť naříkaný rozsudek soudu druhého stupně byl právnímu zástupci stěžovatelek doručen dne 6. 6. 2002 a ústavní stížnost byla k přepravě podána až 3. 7. 2003. Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje meritorní přezkoumání napadeného rozsudku, proto se Ústavní soud námitkami stěžovatelek v ústavní stížnosti obsažených nemohl zabývat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelek, a proto návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.

Ve zbývající části jsou dány důvody opožděného podání ústavní stížnosti, proto v této části Ústavní soud návrh odmítl mimo ústní jednání ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu