II. ÚS 3134/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

II.ÚS 3134/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Bořila, zastoupeného Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem, se sídlem Mendlovo nám. 2a, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. září 2014, č. j. 14 C 172/2014-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově pro porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne ze dne 15. září 2014, č. j. 14 C 172/2014-49, vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 1.228 Kč s příslušenstvím od 1. března 2011 do zaplacení, a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaná částka představovala nezaplacenou část pojistného na pojištění motorového vozidla sjednaného na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce. Vzhledem k tomu, že žalovaný předepsané pojistné neuhradil, ukončil právní předchůdce žalobce ke dni 30. května 2011 pojistný vztah. Pohledávku z nezaplaceného pojistného následně postoupil na žalobce.

3. Okresní soud v Prostějově posoudil žalobu jako důvodnou. Podle Okresního soudu v Prostějově došlo ve smyslu § 20 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění do 31. prosince 2013, k zániku pojištění v důsledku nezaplacení pojistného, a to ke dni 30. května 2011, a v návaznosti na tuto skutečnost vznikl s ohledem na § 13 odst. 1 téhož zákona nárok, resp. právo, domáhat se po žalovaném zaplacení pojistného. V daném případě je pak tento nárok představován žalovanou částkou, kterou tvořilo nezaplacené pojistné, jež bylo splatné k 28. únoru 2011. Okresní soud v Prostějově přitom neakceptoval žalovaným uplatněnou námitku promlčení, která vycházela z toho, že nárok na zaplacení pojistného byl splatný nejpozději 28. února 2011, pročež právo žalobce domáhat se nezaplaceného pojistného mělo vzniknout dnem následujícím, takže žaloba podaná až 14. dubna 2014, byla podána opožděně, resp. po uplynutí promlčecí doby. Okresní soud v Prostějově naopak uvedl, že promlčecí lhůta počala běžet až po zániku pojistné smlouvy, tedy po 30. květnu 2011.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na ochranu vlastnictví. Přestože se jedná o bagatelní věc, stěžovatel jí připisuje významný precedenční přesah dopadající na praxi vymáhání promlčených pohledávek. Nesouhlasí s právním závěrem Okresního soudu v Prostějově ohledně počátku doby promlčení odůvodněným odkazem na § 13 zákona o pojistné smlouvě. Vyslovuje přesvědčení, že promlčení nastalo okamžikem, kdy se dostal do prodlení se zaplacením pojistného, což bylo 1. března 2011 a tímto dnem nastala actio nata. Podle názoru stěžovatele nemá okamžik zániku pojistné smlouvy na běh promlčecí lhůty vliv. Na podporu svého tvrzení poukazuje na § 12 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož nárok pojistitele na pojistné vzniká dnem uzavření pojistné smlouvy, což v daném případě bylo dne 28. února 2011, takže již následujícím dnem mohl žalobce, resp. jeho právní předchůdce, žádat po stěžovateli zaplacení pojistného. Úvahy Okresního soudu v Prostějově považuje za nesystémové a nesprávné. Soud tak dle stěžovatele nedůvodně prolonguje běh promlčecí lhůty na jeho úkor, přičemž se jedná o extrémní vybočení z aplikace podústavního práva.

III.

5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, čehož si je stěžovatel dobře vědom; stěžovateli byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.228 Kč s příslušenstvím.

7. Při rozhodování ve vztahu k bagatelním věcem Ústavní soud konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

8. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů co do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je pak ze zákona vyloučeno i odvolání. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutním a jediným faktorem pro posouzení mezní hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je napadeno.

9. V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry co do bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv či svobod stěžovatele a předložená problematika proto ústavněprávní rozměr nemá, přestože může mít, i podle tvrzení stěžovatele, "precedenční" charakter.

10. Přestože Ústavní soud ne zcela sdílí závěr přijatý Okresním soudem v Prostějově ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, neshledává, s ohledem na výše uvedenou bagatelnost sporu a Ústavním soudem konstantně judikovaný princip nezasahování do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě výkladu podústavního práva, důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

11. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu