II. ÚS 313/2000Usnesení ÚS ze dne 16.08.2000

II.ÚS 313/2000 ze dne 16. 8. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., právně zastoupeného JUDr. V.J., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 31 C 195/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 10 Co 912/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 31 C 195/98, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 10 Co 912/99, a to pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 10 Co 912/99, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 31 C 195/98, jímž byla žalovanému (stěžovateli) JUDr. B. G., CSc. stanovena povinnost zaplatit žalobci - Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s., částku 200,- Kč s přísl. a náhradu nákladů řízení ve výši 500,- Kč.

Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že ani Okresní soud Plzeň-město ani Krajský soud v Plzni nevyslechly stěžovatelova bratra J. G., na jehož výslechu soudem stěžovatel trval, neboť právě jeho dne 6. 10. 1997 doprovázel při jízdě tramvají a měl z toho důvodu - jako doprovod osoby zvlášť těžce postižené na zdraví - nárok na bezplatnou přepravu. Stěžovatel se domnívá, že soud nemůže předem tvrdit, že výpověď navrženého svědka by měla "mizivou vypovídací hodnotu", aniž by svědka vyslechl a aniž by stěžovateli umožnil klást svědkovi otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi. Stěžovatel dále namítá, že není pravdivé tvrzení soudu, že "stejného jednání se dopustil v minulosti již vícekrát", žádný důkaz v tomto směru ani Okresní soud Plzeň-město, ani Krajský soud v Plzni neprovedly.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá z odůvodnění výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu, svědek K. - revizor, uvedl, že JUDr. B. G., CSc., cestoval sám, revizor nebyl žalovaným upozorněn na skutečnost, že doprovází osobu s průkazkou ZTP+P, nikdo se k žalovanému ani nehlásil, v době kontroly byly ve voze pouze dvě osoby. Žalovaný na podporu svého tvrzení nabídl prohlášení svého bratra, kterého měl v předmětný den doprovázet. Výslech bratra žalovaného se před odvolacím soudem neuskutečnil z toho důvodu, že tento se k jednání nedostavil a na svoji omluvu soudu sdělil, že je zcela zbavený způsobilosti k právním úkonům, není schopen ve věci vypovídat a navíc "se soudů bojí", což potvrdil v odvolacím řízení i žalovaný. Proto odvolací soud upustil od provedení důkazu výslechem bratra žalovaného. S ohledem na zdravotní stav uvažovaného svědka tak odvolací soud usoudil, že by jeho případná výpověď měla mizivou vypovídací hodnotu.

Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že shodným způsobem se žalovaný hájil před soudem (neúspěšně) i v dříve projednávané věci a odkázal konkrétně na spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 19 C 147/97, odvolací jednání pod sp. zn. 12 Co 227/98), a dále shrnul, že žalovaný tedy měl dostatečnou zkušenost k tomu, aby při předmětné kontrole prokázal revizorovi oprávněnost svého požadavku na bezplatnou přepravu při doprovodu osoby ZTP+P.

Ve smyslu ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá hodnocení důkazů soudem. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.

V souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.

Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 36 a čl. 38 Listiny.

Protože stěžovatel neuvedl soudu jiné skutečnosti, o které by opřel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 16. srpna 2000