II. ÚS 306/06Usnesení ÚS ze dne 01.06.2006

II.ÚS 306/06 ze dne 1. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 Nc 532/2005-343, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 5. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 Nc 532/2005-343, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, JUDr. Dagmar Kalousková, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 Nc 532/2005-343, předloženého stěžovatelem, a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 2/2002 vedeno řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí. V tomto řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči JUDr. Dagmar Kalouskové, která o věci rozhoduje. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K." a o stanovisko ke skutečnostem uváděným v této analýze, z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci rozhodující v jeho věcech nejsou nezávislí a odkázal na měnící se styl rozhodnutí obecných soudů ve svých věcech. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 Nc 532/2005-343, bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Dagmar Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud vůbec nezabýval jeho argumenty a vycházel pouze z prohlášení dotčené soudkyně o tom, že se necítí být podjatá. To s ohledem na opačný právní názor obsažený v nálezu, sp. zn. II. ÚS 105/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11), považuje za nepřípustné, zejména když podle právního názoru obsaženého v nálezu, sp. zn. I. ÚS 167/94 (in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 6. N. 127. str. 429), a v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11) k vyloučení soudců postačují i jen pochybnosti o jejich nepodjatosti. Uvádí rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem, uveřejněným dne 3. 7. 2003 v deníku PRÁVO poté, co bylo uvedenou soudkyní ve třech případech rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. V něm uvedený ministr hovořil o odpovědnosti soudců za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě Benešových dekretů. Dále poukazuje na médii zveřejněnou a jím ověřenou skutečnost, že krajské soudy na základě žádosti ministerstva spravedlnosti zasílají čtvrtletně tomuto ministerstvu zprávy o řízeních ve věcech žalob stěžovatele. Krajské soudy přitom tuto svoji povinnost plní i díky součinnosti jednotlivých soudců okresních soudů, kteří posuzují věci stěžovatele. K takovému postupu přitom podle něj neexistuje žádný zákonný základ a ministerstvo tím chce na soudce vyvíjet nátlak v tom směru, aby rozhodovali podle přání představitelů moci výkonné a zákonodárné, a to případně i přidělením soudce bez jeho souhlasu k jinému soudu podle § 69 zákona o soudech a soudcích. Poukazuje přitom na zacházení moci výkonné s představiteli moci soudní v případě předsedkyně Nejvyššího soudu. Prohlášení dotčené soudkyně o její nepodjatosti je nevěrohodné i proto, že je v něm zamlčeno, že pravidelně podává ministerstvu zprávy o svém postupu ve věcech stěžovatele. O tomtéž přitom věděli i soudci rozhodující o napadeném usnesení, neboť se jedná o senát rozhodující o odvoláních, která stěžovatel podává proti rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a tudíž rovněž o svém postupu informuje ministerstvo spravedlnosti. Z toho dovodil, že jsou vyloučeni všichni soudci obecných soudů, včetně soudců Ústavního soudu, a to zejména předseda, JUDr. Pavel Rychetský, který se coby ministr spravedlnosti v tisku vyjadřoval v neprospěch stěžovatele. Z toho dále vyvozuje, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování ve věci stěžovatele skutečně nestranný a nezávislý. S ohledem na znění čl. 6 odst. Smlouvy o Evropské unii, kterou je Česká republika vázána navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze uvedený článek interpretovat tak, že "dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého státu, ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu."

K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2005, č. j. 19 Co 254/2004-304. Z něj Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 8 C 2/2002-187, přičemž o věci rozhodoval tentýž senát jako v případě usnesení napadeného ústavní stížností. Dále stěžovatel předložil korespondenci mezi ministerstvem spravedlnosti a Krajským soudem v Hradci Králové, získanou stěžovatelem v důsledku žádosti o poskytnutí informací. Z této korespondence vyplývá, že uvedený soud k žádosti uvedeného ministerstva podává čtvrtletně obecně pojaté zprávy o řízeních, které provádějí obecné soudy v jeho obvodu ve věcech stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Lze konstatovat, že s výjimkou námitky vůči JUDr. Pavlu Rychetskému se jedná o ryze obecně pojatou námitku. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o námitce soudců projednávajících konkrétní ústavní stížnost (v daném případě členové II. senátu Ústavního soudu) jsou podle § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") povoláni jiní soudci Ústavního soudu (v daném případě podle § 8 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, č. j. Org. 1/06, členové I. senátu Ústavního soudu), jejichž podjatost je stěžovatelem rovněž namítána, a protože o totožně pojaté námitce podjatosti ve vztahu soudcům II. senátu Ústavního soudu bylo již opakovaně rozhodováno s negativním výsledkem (např. sp. zn. II. ÚS 642/05 a sp. zn. II. ÚS 72/06), se Ústavní soud nyní vznesenou námitkou již nezabýval. Další rozhodování o této námitce podjatosti by totiž nemohlo být ničím jiným než formalismem, který je podstatě řízení před Ústavním soudem i podstatě ústavně zaručených práv a svobod, velmi vzdálen. Jako obiter dictum lze konstatovat, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a tedy i mimo jejich vztah s ministerstvem spravedlnosti. To se projevuje zejména tím, že soudci Ústavního soudu vůbec nepodléhají pravomocem ministra spravedlnosti, které jsou vůči soudcům obecných soudů v určité míře vymezeny zákonem o soudech a soudcích, jak poukazuje stěžovatel.

Ústavní soud dále zvažoval zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu ( nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01), Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.

Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel pouze z vyjádření dotčené soudkyně, že se necítí být podjatá. Obecný soud naopak nejprve vyložil ustálený názor jurisprudence na právní úpravu vyloučení soudce z důvodu podjatosti. To dal do souvislosti jednak s vyjádřením dotčené soudkyně a dále pak s obsahem spisu a s námitkami stěžovatele a neshledal důvody k vyloučení dotčené soudkyně. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.

V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53), Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho totožně pojaté námitky podjatosti (tj. v souvislosti s předkládáním zpráv ministerstvu spravedlnosti), a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu