II. ÚS 306/05Usnesení ÚS ze dne 07.12.2006

II.ÚS 306/05 ze dne 7. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného kolizním opatrovníkem Veřejným ochráncem práv, právně zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 22 Co 184/2005-51, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. března 2005, č. j. P 346/2004-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 26. května 2005 podání stěžovatele, označená jako "Ústavní stížnost č. XV", kterým brojil proti "rozsudku" (pozn.: správně usnesení) Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 22 Co 184/2005-51. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. března 2005, č. j. P 346/2004-35, kterým byl stěžovateli ustanoven opatrovník (Město Poděbrady). Opatrovník stěžovatele sice nedal k řízení o ústavní stížnosti souhlas, avšak vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřovala právě proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, bylo by v rozporu se zájmy stěžovatele, aby ustanovený opatrovník vystupoval v řízení jako zástupce stěžovatele. Proto Ústavní soud ustanovil stěžovateli jako kolizního opatrovníka pro řízení u Ústavního soudu Veřejného ochránce práv. Ten přípisem ze dne 14. listopadu 2005 vyjádřil souhlas s podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud následně vyzval právního zástupce stěžovatele Mgr. Polmu, který byl stěžovateli určen Českou advokátní komorou pro zastupování v řízení, k doplnění ústavní stížnosti tak, aby splňovala náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po opakované urgenci ze strany Ústavního soudu právní zástupce stěžovatele doplnil podání stěžovatele s tím, že navrhl, aby Ústavní soud zrušil pouze usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. března 2005, č. j. P346/2004-35. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí namítal, že došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, neboť soudce nebyl při svém rozhodování vázán pouze zákonem a tento zákon nesprávně aplikoval. Zdůraznil, že na straně opatrovníka (Město Poděbrady) není zajištěna neutralita, resp. není dán dostatečný zájem hájit práva opatrovance. Vyslovil obavu, že zaměstnanci města by mohli vůli opatrovníka zkreslovat a negativně deformovat. Dále vyjádřil přesvědčení, že opatrovník nemůže být v jeho věci zcela nezávislý a nezaujatý, neboť s ním vede určitá správní řízení.

Přestože byl právní zástupce stěžovatele v dané věci několikrát vyzýván, aby odstranil rozpor mezi podáním sepsaným stěžovatelem, které směřovalo jak proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, tak i proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a svým podáním, kterým brojil toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně, setrval právní zástupce stěžovatele na svém stanovisku a v ústavní stížnosti navrhl zrušení pouze rozhodnutí soudu prvního stupně. Za situace, kdy Ústavní soud vyžaduje, aby stěžovatel byl advokátem nejen zastoupen, ale aby ústavní stížnost byla advokátem i sepsána, přičemž k podáním sepsaných samotnými stěžovateli se nepřihlíží, by ústavní stížnost mohla být odmítnuta jako nepřípustná. Jak totiž vyplývá se zákona a judikatury Ústavního soudu (srov. § 72 odst. 3 a 6 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 in Sbírka nálezů a usnesení: Sv. 7., U. 2., str. 331, aj.), ústavní stížnosti musí být zásadně napadeno a v důsledku toho Ústavním soudem posuzováno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, čímž by v dané věci bylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 22 Co 184/2005-51. Ústavní soud neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a vzal v úvahu i podání sepsané samotným stěžovatelem. K výše uvedenému lze pouze dodat, že advokát, i když byl určen advokátní komorou, by k věci a ke klientovi neměl přistupovat liknavě. V této souvislosti lze hovořit o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. zcela přepracované a aktualizované vydání. Linde Praha: 2001. str. 198), jakož i o neprofesionálním a dokonce i neetickém přístupu advokáta k věci. Stěžovatel, byť zbaven způsobilosti k právním úkonům, vyjádřil přesněji petit ústavní stížnosti, než určený advokát. Byl to navíc právní zástupce, který především svým liknavým přístupem k věci zapříčinil, že o věci mohlo být rozhodnuto až po jeden a půl roce.

Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, avšak nedospěl ani k závěru, že by ústavní stížnost byla důvodná (opodstatněná). Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Stěžovatel v napadených rozhodnutích namítal zejména porušení čl. 36 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces. Ve svém podání vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní hodnocení, které nemá oporu v provedených důkazech. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. V tomto směru Ústavní soud nehledal pochybení obecných soudů. Rovněž tak prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Jestliže se soudu nepodařilo najít vhodného opatrovníka z řad osob blízkých, bylo ustanovení Města Poděbrady opatrovníkem zcela na místě a Ústavní soud proti takovému rozhodnutí nemá žádné výhrady.

Co se týče námitek obsažených v podání sepsaném právním zástupcem stěžovatele, že na straně opatrovníka (Město Poděbrady) není zajištěna neutralita, resp. není dán dostatečný zájem hájit práva opatrovance, a že opatrovník nemůže být v případě stěžovatele zcela nezávislý a nezaujatý, neboť s ním vede určitá správní řízení, nepovažuje je Ústavní soud rovněž za relevantní. Zatímco výkon funkce opatrovníka spadá do samostatné působnosti obce [srov. § 35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], jsou stěžovatelem zmiňovaná správní řízení zajisté vedena v linii přenesené působnosti obce. Vzhledem k tomu, že obě činnosti jsou od sebe odděleny a nemělo by tak docházet k jejich vzájemnému prolínání, měla by být zajištěna i neutralita a nezaujatost opatrovníka.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. prosince 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu