II. ÚS 3058/17 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2018

II.ÚS 3058/17 ze dne 22. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti společnosti Dukar, s. r. o., se sídlem U Plovárny 36/6, Děčín I., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 30 Cdo 3115/2017-497, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 39 Co 358/2016-478, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2016 č. j. 10 C 101/2012-460, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na přístup k soudu, spravedlivý proces a také princip předvídatelnosti práva a zákaz libovůle. Navrhuje proto jejich zrušení.

2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 295 803,86 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Obvodní soud však její žalobu svým rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 10 C 101/2012-296 zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 12. 2015 č. j. 39 Co 206/2015-347. Rozsudek městského soudu stěžovatelka následně napadla dovoláním. V souvislosti s ním byla stěžovatelka usnesením obvodního soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 10 C 101/2012-389 vyzvána, aby předložila plnou moc advokáta pro účely zastupování v dovolacím řízení. Současně byla poučena, že nevyhoví-li této výzvě ve stanovené lhůtě, řízení bude zastaveno.

3. V této souvislosti se stěžovatelka obrátila na obvodní soud se žádostí, aby jí byl pro účely dovolacího řízení ustanoven zástupce z řad advokátů [srov. § 30 odst. 1 ve spojení s § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovatelka v něm předně uvedla, že za poslední tři zdaňovací období nemá žádné příjmy, dlouhodobě vykazuje ztrátu, nevlastní žádné nemovité ani movité věci a její bankovní účet byl zrušen kvůli nepovolenému debetnímu zůstatku. Dále konstatovala, že existuje pouze z důvodu vedení soudních řízení a stala se pro jednatele (jediného společníka) nepotřebnou, neboť tento si již pro svou podnikatelskou činnost založil na Slovensku jinou společnost. Obvodní soud návrh stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka je kapitálovou společností založenou za účelem dosahování zisku a skutečnost, že existuje pouze z důvodu vedení soudních řízení, nepotřebuje tedy žádný majetek ani příjmy, když jinak je pro jednatele nepotřebná, není důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přenesením poplatkové povinnosti na stát totiž dochází k zatížení ostatních daňových poplatníků, kteří jsou tak bez své viny nuceni nést poplatkovou povinnost jiných osob. Stěžovatelka je povinna nést své podnikatelské riziko a případný neúspěch v podnikání. Ze samotné skutečnosti, že stěžovatelka vykazuje ztrátu a že se do složité situace dostala částečně také v důsledku jednání soudů, nelze dovodit splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka tak nesplňovala podmínky pro osvobození od soudních poplatků a tím pádem ani pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení.

4. Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Městský soud se však ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud řízení o dovolání podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce nebylo možno přiznat osvobození od soudních poplatků a tím pádem ani ustanovit zástupce z řad advokátů, a přes výzvu soudu ani neodstranila nedostatek povinného zastoupení.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů trpí vadami, neboť právní závěry, k nimž soudy dospěly, jsou v extrémním nesouladu s jejich závěry skutkovými a také s provedeným dokazováním. Na základě těchto argumentů pak dochází k závěru o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Konečně také namítá, že obecné soudy porušily princip předvídatelnosti práva a zákaz libovůle tím, že jí neustanovily advokáta, ačkoli v jiném obdobném řízení tak učinily.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svými žádostmi o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Její námitky nicméně většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.

9. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů (viz např. nedávný nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou.

10. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů je pak zejména otevřen v případech, kdy se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů v této věci.

11. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu