II. ÚS 3056/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2015

II.ÚS 3056/14 ze dne 6. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Kučerové, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 2014, č. j. 45 EXE 2161/2013-30, za účasti Okresního soudu v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 17. 9. 2014 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka jí napadá v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud"), kterým tento soud změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že výše nákladů exekuce se určuje v částce 4.235 Kč včetně DPH (výrok I) a dále změnil citovaný příkaz v jeho výroku II tak, že výše nákladů oprávněného, které je stěžovatelka povinna uhradit, se určují v částce 22.905,30 Kč včetně DPH (výrok II).

2. Stěžovatelka je přesvědčena, že citovaným usnesením okresního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady exekuce navzdory skutečnosti, že svůj závazek vůči oprávněnému uhradila ještě před doručením výzvy exekutora ke splnění vymáhané povinnosti (stěžovatelka podle svého tvrzení svůj závazek vůči oprávněnému uhradila již dne 17. 9. 2013, přičemž výzva ke splnění vymáhané povinnosti jí byla doručena až 20. 9. 2013). Za situace, kdy stěžovatelka dobrovolně uhradila svůj závazek vůči oprávněnému před doručením výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, nevznikl soudnímu exekutorovi nárok na odměnu ani nárok na náhradu nákladů [stěžovatelka tento svůj názor opírá o judikaturu Ústavního soudu, z níž odkazuje mimo jiné na nález z 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11 (N 18/64 SbNU 179)]. Exekutor prý nemá nárok na odměnu ani na náklady exekuce v případech, kdy ničeho na povinném nevydobyl, tedy mimo jiné i v případech, kdy povinný svůj závazek uhradil oprávněnému ještě předtím, než se vůbec dozvěděl, že vůči němu byla nařízena exekuce (což ovšem není případ stěžovatelky).

3. Okresní soud podle stěžovatelky dospěl k závěru, který není v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazovala a s níž se nijak nevypořádal. Stěžovatelka přitom údajně nabídla oprávněnému (svému bývalému manželovi) možnost plného uspokojení jeho nároků již v červenci roku 2013, avšak oprávněný možnost úhrady dluhu v této době bezdůvodně zmařil neposkytnutím potřebné součinnosti a namísto toho podal proti stěžovatelce počátkem září roku 2013 exekuční návrh. Stěžovatelka chtěla totiž podíl oprávněného na společném jmění manželů vypořádat prostřednictvím úvěru od Českomoravské stavební spořitelny, a. s., nicméně podmínkou pro poskytnutí tohoto úvěru bylo uzavření zástavní smlouvy k rodinnému domu náležejícímu do společného jmění manželů, s čímž ovšem oprávněný nesouhlasil. Takové jednání oprávněného proti stěžovatelce jako bývalé manželce je však podle jejího názoru zneužitím práva a nemělo by požívat právní ochrany. Už jen z toho důvodu nemá oprávněný nárok na náhradu nákladů exekučního řízení. Jestliže navzdory všem shora uvedeným skutečnostem Okresní soud v Pardubicích v záhlaví citovaným usnesením uložil stěžovatelce povinnost nahradit celkové náklady exekuce, porušil tím - jak shora řečeno - její právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Předně je třeba uvést (a vyplývá to i ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 45 EXE 2161/2013, který si Ústavní soud vyžádal), že tento soud v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností uvedl, že oprávněnému náleží náhrada nákladů řízení, neboť z jeho strany nešlo o šikanózní výkon práva, který by nepožíval právní ochrany. Návrh na nařízení exekuce byl totiž podán důvodně a stěžovatelkou bylo plněno až po zahájení exekučního řízení. Okresní soud měl naopak za to, že to byla sama stěžovatelka, kdo podáním odvolání proti rozsudku, jímž bylo vypořádáno společné jmění manželů mezi ní a oprávněným, způsobila, že pohledávka nebyla oprávněnému uhrazena včas. Pokud by totiž stěžovatelka odvolání nepodala, rozsudek by marným uplynutím lhůty k podání odvolání nabyl právní moci a stěžovatelka by na jeho základě byla v katastru nemovitostí označena jako jediný vlastník nemovitosti, na základě čehož mohla oprávněnému (svému bývalému manželovi) uhradit vypořádací podíl (který se stal následně předmětem dané exekuce). Peněžní ústav by tak podle okresního soudu stěžovatelce poskytl úvěr za současného zřízení zástavního práva nemovitosti bez nutné součinnosti oprávněného, přičemž rozsudkem o vypořádání společného jmění manželů stanovená lhůta k vyplacení vypořádacího podílu v délce čtyř měsíců od jeho právní moci by byla zcela postačující i k zajištění finančních prostředků z úvěru. Protože však stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku o vypořádání společného jmění manželů odvolání, byla v katastru nemovitostí předmětná nemovitost stále vedena jako součást společného jmění stěžovatelky a oprávněného a k poskytnutí úvěru tedy bylo skutečně potřeba součinnosti obou. Pokud za dané situace oprávněný odmítl součinnost pro získání úvěru poskytnout, nelze to z jeho strany považovat za šikanózní výkon práva. Podle okresního soudu to byla naopak stěžovatelka, kdo napadl rozsudek obsahující jejich společnou dohodu o vypořádání společného jmění odvoláním, byť způsob vypořádání byl k návrhům stěžovatelky několikrát měněn tak, aby s ním stěžovatelka vyslovila souhlas. Následným zpětvzetím odvolání stěžovatelka způsobila, že právní moc napadeného rozhodnutí nastala, jako by odvolání nebylo vůbec podáno; této skutečnosti si přitom stěžovatelka měla být podle okresního soudu vědoma, neboť byla právně zastoupena. Zpětvzetím svého odvolání tedy stěžovatelka sama zkrátila potřebnou lhůtu k vyřízení úvěru u příslušné banky. Skutečnost, že úvěr na vyplacení vypořádacího podílu oprávněnému byl poskytnut až po lhůtě stanovené předmětným rozsudkem, jde tak podle okresního soudu zcela k tíži stěžovatelky.

7. V daném kontextu okresní soud rovněž nesdílel názor stěžovatelky, že by soudnímu exekutorovi neměla náležet ani odměna exekutora a ani náhrada jeho hotových výdajů. Je sice pravda, že stěžovatelka pohledávku ve výši vypořádacího podílu zaplatila ještě před tím, než byla o zahájení exekuce vyrozuměna, avšak stěžovatelka neuhradila náklady oprávněného, které požadoval v rámci exekučního řízení. Soudnímu exekutorovi tak sice nenáleží odměna, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu nikterak nepřispěl k vymožení pohledávky oprávněného, avšak podle názoru okresního soudu mu náleží náhrada hotových výdajů, neboť tyto skutečně vynaložil za účelem vymožení nákladů oprávněného a nákladů exekuce.

8. V návaznosti na právě uvedené může Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky toliko poznamenat, že pouze opakuje svá tvrzení uplatněná již několikrát v předchozím řízení (srov. č. l. 16 a násl., 19 a násl., 27 a násl.). Okresní soud se však s těmito námitkami stěžovatelky - jak plyne již z výše uvedené rekapitulace - náležitým způsobem vypořádal, a to i při zohlednění judikatury Ústavního soudu, jež se náhrady nákladů exekuce týká. Ústavní soud proto na jeho závěry z důvodu procesní ekonomie plně odkazuje, neboť je považuje za ústavně souladné. Závěr okresního soudu o tom, že nelze vnímat jako šikanózní, nechtěl-li oprávněný za daného stavu věci se stěžovatelkou spoluuzavřít zástavní smlouvu, je proto zcela akceptovatelný; z toho důvodu též Ústavní soud hodnotí jím vynaložené náklady exekuce jako účelné.

9. Nad rámec odůvodnění okresního soudu může Ústavní soud snad jen dodat, že by bylo poněkud nelogické, aby stěžovatelka oprávněného vypořádala tak, že sám bude v pozici zástavního dlužníka jen proto, aby stěžovatelka získala prostředky, které oprávněnému náleží. Ve svém důsledku by tak byl popřen smysl vypořádání majetku mezi (bývalými) manžely, jež se mají právě prostřednictvím vypořádání majetkově oddělit.

10. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena její základní práva (svobody).

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu