II. ÚS 3045/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2011

II.ÚS 3045/10 ze dne 1. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. Ř. a P. Ř., zastoupených JUDr. Danou Chalupovou (dříve Jiříčkovou), advokátkou, se sídlem Zenklova 64/14, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 67/2009-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008, č. j. 24 Co 550/2007-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2007, č. j. 8 C 141/2005-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Uvedli, že v nich spatřují porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé spolu se svým strýcem Ing. arch. M. Ř. uplatnili u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok podle zákona o půdě na vydání - mimo jiné - jedné ideální třetiny pozemků označených nyní v katastru nemovitostí jako parc. č. 1942/6, 971/7 a 969/4, katastrální území Podolí, obec hl. m. Praha. Ohledně těchto pozemků bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto tak, že žadatelé nejsou spoluvlastníky uvedeného spoluvlastnického podílu. Podali proto žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a domáhali se určení, že jsou vlastníky jedné ideální třetiny výše uvedených pozemků. V řízení před obecnými soudy neuspěli. V období po podání dovolání a před rozhodnutím dovolacího soudu zemřel Ing. arch. M. Ř. Jeho dědici byli oba stěžovatelé, kteří se tak stali jeho univerzálními sukcesory.

V restitučním řízení před pozemkovým úřadem nebylo pochyb o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a předmětné pozemky, respektive spoluvlastnický podíl na nich, nebyly vydány s odůvodněním, že jsou zastavěny. Konkrétně šlo o to, že na pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí stála budova, která původně sloužila jako staveništní zařízení při stavbě budov tehdejší Československé televize, a zbývající pozemky byly zastavěny komunikacemi. Stěžovatelé již v řízení před pozemkovým úřadem namítali, že stavba na pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí byla stavbou dočasnou, postavenou pouze jako staveništní zařízení. Tato námitka byla také jako hlavní uplatněna v řízení před soudem. Pokud jde o ostatní pozemky, namítali stěžovatelé, že podle judikatury Ústavního soudu se za zastavěné nepovažují pozemky, které mají jen zpevněný povrch.

V ústavní stížnosti stěžovatelé postup obecných soudů zpochybňují. Podrobně popisují průběh stavebního řízení ve věci stavby na pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí, z něhož dovozují, že byla jako trvalá stavba kolaudována až po uplatnění restitučního nároku. Pokud jde o zbývající pozemky, tvrdí, že minimálně část těchto pozemků ve skutečnosti v současné době již neslouží jako komunikace, což se má týkat především otočky na pozemku parc. č. 971/7 v k. ú. Podolí. Ve vztahu k těmto posledně uvedeným pozemkům stěžovatelé poukazují na to, že soudy nebyly jednotné v hodnocení právního důvodu pro jejich nevydání. Zatímco soud prvního stupně rozhodl o nevydání proto, že pozemky považoval za zastavěné trvalou stavbou, soud odvolací toto stanovisko přehodnotil tak, že je nelze vydat z důvodů jejich bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti k provozu stavby na pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí. Nejvyšší soud se ke stejnému problému vyjádřil tak, že odkázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp. zn. II. ÚS 78/98) a na vlastní judikaturu (např. sp. zn. 28 Cdo 1042/2002) s tím, že uvedené pozemky tvoří s pozemkem parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí jeden funkční celek. Stěžovatelé poukazují dále na to, že i kdyby nebylo možné vydat celý pozemek parc. č. 969/4, bylo možné vydat přinejmenším jeho část sousedící s pozemkem 972/4 v k. ú. Podolí, který jim vydán byl.

Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelů vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 141/2005. Z jeho obsahu zjistil, že námitky stěžovatelů tak, jak jsou vyjádřeny shora, byly uplatňovány v průběhu celého řízení a obecné soudy se s nimi vypořádávaly již popsaným způsobem. Pokud jde o možnost vydání jen části pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí, tuto možnost uplatnili stěžovatelé až v dovolání a Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání k tomu uvedl, že pokud se domáhali určení vlastnictví k celým předmětným pozemkům, nemohl soud v průběhu řízení přikročit nejprve k rozdělení pozemků na dvě či více částí a potom rozhodnout o určení vlastnictví k nově vzniklým parcelám.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svá stanoviska, která uplatnili v řízení před obecnými soudy a na Ústavním soudu se ve skutečnosti domáhají přehodnocení jejich závěrů, které se opírají o výklad podústavního práva. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci ve vztahu posouzení otázky zastavěnosti pozemků jako překážky pro vydání podle restitučního předpisu jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má v konečné podobě, vyjádřené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Ústavní soud neshledává rozpor mezi stanoviskem odvolacího a dovolacího soudu z hlediska hodnocení důvodů pro nevydání pozemků zastavěných komunikacemi. Odkaz Nejvyššího soudu na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se vyjadřuje k otázce funkčního celku, je jen doplněním argumentace odvolacího soudu, který argumentuje jejich bezprostřední souvislostí a nezbytnou nutností k provozu stavby na pozemku parc. č. 969/4 v k. ú. Podolí.

K otázce vydání části pozemku parc. č. 969/4 v k.ú. Podolí nemohl Ústavní soud přehlédnout, že stěžovatelé návrh v tomto smyslu učinili až v dovolání k Nejvyššímu soudu, tedy ve fázi, kdy veškeré dokazování bylo skončeno. Stejně tak nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 12. 2006, které je ve spise Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 141/2005 v písemné podobě na č. l. 60, účastníkům uložil podle ustanovení § 250d o.s.ř., aby uvedli rozhodné skutečnosti o věci samé a označili důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se bude ve věci konat, s tím, že k později uvedeným skutečnostem nebude přihlížet. Pokud stěžovatelé v takto stanovené lhůtě neuplatnili skutkové tvrzení ohledně možnosti dělení pozemku parc. č. 969/4 v k.ú. Podolí a neučinili k tomuto tvrzení odpovídající důkazní návrhy, zbavili se možnosti takovéto řešení v daném řízení později uplatňovat. Za této situace závěru dovolacího soudu uvedenému výše v narativní části nelze nic vytknout.

Pokud se jedná o tvrzený zásah do vlastnického práva, k tomu nemohlo dojít již proto, že teprve vydáním věci, na kterou je uplatňován restituční nárok, se oprávněný stává jejím vlastníkem. Do té doby jde o otázku spornou. Pokud se jedná o právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé rovněž dovolávají, je nutno uvést, že toto základní právo nelze vykládat tak, že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu