II. ÚS 287/04Usnesení ÚS ze dne 02.02.2006

II.ÚS 287/04 ze dne 2. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti H., zastoupené advokátkou JUDr. Z.S., Ph.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004, čj. 14 Cmo 33/2004-28,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu, v důsledku jehož vydání mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a stěžovatelka měla být zkrácena na právech garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Krajský soud v Praze na návrh stěžovatelky usnesením ze dne 18. 10. 2003, čj. Nc 1030/2003-8, nařídil předběžné opatření, jímž uložil J.P. a T.C., aby se zdrželi veškerých jednání a úkonů jménem stěžovatelky včetně všech jednání, jež příslušejí členům představenstva společnosti zvoleným valnou hromadou ze dne 16. 12. 2002. Toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil.

Dle názoru stěžovatelky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odporuje platné právní úpravě, neboť je založeno na závěrech, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (jež navíc vycházejí z nesprávného zjištění skutkového stavu věci) a které nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka přitom poukazuje i na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Postup Vrchního soudu tak podle mínění stěžovatelky zapříčinil odmítnutí spravedlnosti, neboť jí bylo odepřeno právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelka se domnívá, že Vrchní soud v Praze nezákonným způsobem interpretoval § 199 odst. 1 obchodního zákoníku, když se přiklonil k právnímu názoru, že na základě přiměřené aplikace § 184 až § 190 obchodního zákoníku může svolat valnou hromadu i jediný člen dozorčí rady akciové společnosti. S tímto právním názorem stěžovatelka nesouhlasí a na něm založené rozhodnutí považuje za nezákonné. Tento závěr byl Vrchním soudem učiněn v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Cmo 12/2204, které s právě projednávaným návrhem souvisí a jež bylo v řízení před Ústavním soudem napadeno samostatnou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 286/04.

Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušilo předešlé rozhodnutí Krajského soudu v Praze z důvodu chybějící náležitosti návrhu stěžovatelky - podpisu k tomu oprávněné osoby. Podpis Ing. T.Š. jako předsedy představenstva H., a. s. v likvidaci odvolací soud odmítl akceptovat s poukazem na fakt, že podle notářského zápisu byl na náhradní valné hromadě H., ze dne 12. 10. 2003 Ing. Š. z představenstva společnosti odvolán. Stěžovatelka vytýká v této souvislosti senátu Vrchního soudu, že učinil svůj závěr o odvolání Ing. Š. pouze na základě notářského zápisu, aniž posuzoval otázku platnosti usnesení přijatých touto náhradní valnou hromadou. Současně se stěžovatelka obává, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím předjímá rozhodnutí ve věci samé, čímž nepřípustně zasahuje do dosud neskončeného soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze odůvodnil (v řízení sp. zn. 14 Cmo 12/2004) oprávnění jediného člena dozorčí rady ke svolání valné hromady - jak již bylo řečeno - přiměřeným použitím §§ 184 až 190 obchodního zákoníku. P.M. (člen dozorčí rady) svolal valnou hromadu zejména z toho důvodu, že nebyly prováděny ani základní zákonem stanovené úkony v souvislosti s činností akciové společnosti. Podle mínění Vrchního soudu proto zákon (§ 184 odst. 3 obchodního zákoníku) P.M. valnou hromadu svolat dovoloval a z toho důvodu nelze mít za osvědčenou protiprávnost jeho jednání a tím i rozhodnutí jím svolané valné hromady, na níž byl odvolán člen představenstva. Tím, že vyšel soud z této premisy, vydal i napadené rozhodnutí, které odůvodnil tím, že návrh na předběžné opatření byl podepsán Ing. Š. jako odvolaným předsedou představenstva.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k projednávané věci vyjádřil jako účastník řízení i Vrchní soud v Praze, který ve svém stručném vyjádření uvedl, že Ing. T.Š., který jednal jménem stěžovatelky, nemůže vystupovat jako předseda jejího představenstva.

Vrchní soud v Praze i tak považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a má za to, že ničí právo na spravedlivý proces nebylo zasaženo. Z tohoto pohledu nemělo vyjádření účastníka řízení žádný vliv na závěr Ústavního soudu.

Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že nepřihlédl k posléze předložené plné moci JUDr. L.K. ze dne 19. 11. 2004; tato plná moc byla udělena H., a jejím jménem ji podepsal K.S., uvedený jako předseda představenstva H. (v obchodním rejstříku však tato osoba uvedena není a ani jinak nebylo Ústavnímu soudu v tomto řízení prokázáno, že by byla oprávněna jménem H. jednat). Otázka oprávnění jednat jménem H. je, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti (např. z řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 636/04), předmětem projednání před obecnými soudy. Posouzení platnosti usnesení valné hromady, eventuálně hodnocení účinků nastalého stavu pak přísluší v zásadě právě obecným soudům. Proto se Ústavní soud zaměřil v tomto řízení na tvrzení zásahu do subjektivních práv, jak je namítáno H., jehož jménem jedná Ing. T.Š., domnívaje se, že je oprávněn jménem tohoto subjektu jednat. Ústavní soud - nelpící v duchu judikatury Evropského soudu pro lidská práva - na přílišném formalismu, proto akceptoval splnění podmínek aktivní legitimace v řízení před Ústavním soudem.

Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jehož úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, tedy zásahy do základních práv a svobod.

Podstata argumentace, která odůvodňuje podle stěžovatelky přesah do roviny zásahu do ústavních garancí, spočívá v tvrzení extrémního nesouladu skutkových zjištění s vyslovenými právními závěry obecných soudů. Tato nesprávnost se pak dle názoru stěžovatelky projevuje v přiměřeném použití ustanovení §§ 184 až 190 obchodního zákoníku. K tomuto základnímu problému se Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2005 v již zmíněné věci sp. zn. II. ÚS 286/04 a svou argumentaci přejímá i v tomto řízení. Na tento základní problém pak navazuje další otázka - specifická pro právě projednávanou věc - zda byly splněny ústavněprávní meze související s rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření.

Přestože názor Ústavního soudu na způsob, jakým mělo být napadenými usneseními rozhodnuto, může být odlišný od názoru Vrchního soudu v Praze, není možno stěžovatelce přisvědčit v tom, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí. Smyslem předběžného opatření je upravit zatímně, nikoli s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření má směřovat.

(srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 43/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 41, str. 27 a násl., či usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usnesení č. 158, str. 171 a násl.).

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že se tímto rozhodnutím zasahuje nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, usnesení č. 178, str. 327 a násl., usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 394/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 10, str. 379 a násl.).

V konkrétním případě se Ústavní soud proto pouze omezil na zkoumání, zda napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze mají zákonný základ. Rozhodl-li se Vrchní soud v Praze k přiměřené aplikaci § 184 odst. 3 obchodního zákoníku ve vztahu k jedinému členu dozorčí rady, necítí se Ústavní soud být povolán k přezkumu provedené interpretace normy (jednoduchého) hmotného práva. Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody, pro které zaujal interpretaci, k níž se přiklonil, a jeho závěr je srozumitelný. Obecný soud interpretoval právní úpravu, kterou měl použít přiměřeně. Přiměřené použití právní úpravy z hlediska legislativně-technického vyjadřuje volnější vazbu mezi právními předpisy, na jejichž použití je odkazováno (tak viz výklad termínu "přiměřeně", jak jej podává čl. 41 odst. 2 Legislativních pravidel vlády). Za této situace má proto soud větší míru úvahy při aplikaci dotčených ustanovení. Výsledek přiměřeného použití nějakého ustanovení je výrazem autonomního postavení obecných soudů. V tomto případě se obecný soud v rámci své pravomoci uchýlil k interpretačnímu stanovisku, které je odlišné od závěrů stěžovatelky. To samo však nemůže odůvodnit oprávněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelčino tvrzení, že napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně, nelze proto jednoznačně podpořit, a to ani v případě, kdyby Ústavní soud nepovažoval tento výklad za správný. Ústavní soud by byl povolán ke kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud by tato nesprávnost vedla k zásahu do ústavně zaručených práv. Tento závěr však Ústavní soud s ohledem na shora uvedené premisy učinit nemohl.

Vydání napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je založeno na skutečnosti, že návrh na vydání předběžného opatření postrádal jednu z náležitostí - podpis k tomu oprávněné osoby. Dle názoru Ústavního soudu lze z hlediska ústavních garancí akceptovat názor Vrchního soudu v Praze, že není-li soudem vysloven opak, je třeba usnesení přijaté valnou hromadou H. považovat za platné. Z toho důvodu vycházel soud z předpokladu, že platné je i usnesení o odvolání Ing. Š. z představenstva společnosti a návrh s jeho podpisem tak nemohl být považován za návrh podepsaný osobou oprávněnou.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor Vrchního soudu v Praze nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík

předseda senátu