II. ÚS 2751/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

II.ÚS 2751/10 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky IMPEXTA 3000 Ostrava, spol. s r. o., se sídlem Českobratrská 2227/7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem Puchmajerova 7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2010, č. j. 23 Cdo 28/2010-90, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2008, č. j. 5 Cmo 242/2008-43, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 3. 2008, č. j. 19 Cm 16/2007-25, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a 1) Oberbank Leasing, spol. s r. o., se sídlem Nám. I. P. Pavlova 1789/5, 120 00 Praha 2, a 2) Conundrum, a. s., se sídlem Štefánikova 95, 602 00 Brno, Královo Pole, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný vedlejším účastníkem ad. 1 o zaplacení částky 1 650 000 Kč. Žaloba směřovala jednak proti stěžovatelce z titulu vrácení kupní ceny z důvodů odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejším účastníkem ad. 1 jako kupujícím, a jednak proti vedlejšímu účastníkovi ad. 2, a to z titulu ručitelského závazku, který vyplýval z obchodních podmínek leasingové smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem ad. 1, jako pronajímatelem, a vedlejším účastníkem ad. 2, jako leasingovým nájemcem. Žalováno bylo tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl nejprve platebním rozkazem tak, že žalobě vyhověl. Přímo v platebním rozkaze poučil účastníky o možnosti podat odpor a o tom, že bude-li odpor podán, musí se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřit k obsahu žaloby. Stěžovatelka proti platebnímu rozkazu odpor podala, ale k důvodům žaloby se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Žalobce proto navrhl, aby soud vydal rozsudek pro uznání, což soud učinil tak, že rozhodl částečným rozsudkem jen proti stěžovatelce. Pokud jde o vedlejšího účastníka ad. 2, tomu se nepodařilo platební rozkaz doručit. V řízení dále jako účastník vystupoval, ale o návrhu vůči němu rozhodováno nebylo, přičemž poté, co ve věci rozhodl rozsudkem Nejvyšší soud, vzal vedlejší účastník ad. 1 žalobu proti němu zpět a řízení v této části bylo zastaveno.

Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podala stěžovatelka odvolání, ve kterém především namítla, že mezi skutkovými tvrzeními a žalobním návrhem je rozpor. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že stěžovatelka má být hlavním dlužníkem a vedlejší účastník ad. 2 má být dlužníkem z titulu ručitelského závazku. Žalobní návrh však směřuje proti oběma jako solidárně zavázaným, ačkoliv vztah mezi hlavním dlužníkem a ručitelem nemá povahu pasivní solidarity. Z toho stěžovatelka dovodila, že žaloba v této podobě je zjevně nedůvodná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentovala, že zde nebyl dán důvod, aby byla vyzývána k vyjádření, neboť je-li zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, není k naplnění účelu řízení třeba ani vyzývat v rámci přípravy jednání k písemnému vyjádření ve věci. Dále zpochybnila postup soudu prvního stupně, pokud rozhodl částečným rozsudkem pro uznání, neboť částečným rozsudkem lze rozhodnout pouze tehdy, jestliže je na místě závěr o uznání části žalované pohledávky, k čemuž v této věci nedošlo. Na tomto závěru nemůže změnit nic fakt, že vedlejší účastník ad. 1 vydání částečného rozsudku navrhl. Za vadu dále považovala skutečnost, že předmětem řízení byla stále žaloba vycházející z pasivní solidarity obou žalovaných, přitom však napadeným rozhodnutím není žalovaná povinnost ukládána oběma žalovaným společně a nerozdílně, ale pouze jednomu z nich. Konečně vytýkala soudu prvního stupně, že vložil výzvu podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") do platebního rozkazu, ačkoliv podle jejího názoru ze zákona vyplývá, že má mít povahu samostatného usnesení. V této souvislosti poukazuje na běžnou praxi, podle které soudy tuto výzvu zasílají ve formě samostatného usnesení spolu s platebním rozkazem.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání za situace, kdy se stěžovatelka k žalobě nevyjádřila, ačkoliv k tomu byla vyzvána a byla poučena o následcích, zůstane-li pasivní. Za rozhodující považoval, že skutková tvrzení žaloby byla dostatečná na to, aby z nich mohl soud učinit závěr o právní povaze nároku. Petit žaloby byl sice nesprávně založen na pasivní solidaritě žalovaných, ovšem právní titul žaloby není žalobce povinen vůbec uvádět. Odvolací soud se také ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud rozhodl jen o části žaloby směřující proti stěžovatelce a nerozhodl současně o žalobě směřující proti vedlejšímu účastníkovi ad. 2, neboť takový postup byl v souladu s ustanovením § 152 odst. 2 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud připustil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu uznal možnost vydání částečného rozsudku pro uznání při splnění všech zákonných podmínek jen vůči jednomu ze žalovaných, protože nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Přitom se zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu a dovolání zamítl. Argumentaci pak rozšířil o odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a na doktrinální stanoviska vyjádřená v komentáři k o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, zejména v odvolání a dovolání. Tvrdí, že žaloba - tak, jak byla koncipována - naplňuje znaky zjevně bezdůvodné žaloby. Poukazuje na to, že platná úprava neumožňuje platebním rozkazem rozhodnout jen o části žaloby. Z toho dovozuje, že v dané věci neměl být platební rozkaz vůbec vydán. Pokud pak navíc do takového platebního rozkazu byla vložena výzva podle ustanovení § 114b o. s. ř., nemohla mít procesní důsledky, neboť při vydání takové výzvy platí zásada legálnosti postupu soudu, a proto ji soud může vydat jen při splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu podle ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř. Z těchto zásad vychází i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, se níž se nyní obecné soudy dostaly do rozporu. Podrobně rozebírá jejich argumentaci a z pozice svého pohledu na předmětnou věc ji vyvrací. V postupu soudů spatřuje porušení zákonem stanovených procesních pravidel, z čehož dovozuje porušení svého základního práva na soudní ochranu, zakotveného ve čl. 36 odst.1 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 19 Cm 16/2007, s jehož obsahem se seznámil. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka ad. 1. Oslovení účastníci odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k žádnému zásahu do práv stěžovatelky podle jejich názoru nedošlo. Vedlejší účastník ad. 1 ve svém podání argumentačně podpořil postoj zaujatý obecnými soudy. Žádné pro stěžovatelku nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel, ve vyjádřeních nezazněly, proto nebylo třeba je stěžovatelce předkládat k replice.

Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vyjádřenými v napadených rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu jen na okraj poznamenává, že argumentace stěžovatelky se ve značné míře míjí s argumentací soudů tím, že její skutkové závěry jsou velmi subjektivní a jsou přizpůsobovány potřebám vlastních právních závěrů. Ústavní soud k tomu připomíná, že není oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu