II. ÚS 270/02Usnesení ÚS ze dne 27.05.2002

II.ÚS 270/02 ze dne 27. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 270/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Ing. T. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 24 Co 136/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2279/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 20. 9. 2001, č. j. 24 Co 136/2001 - 575, Krajský soud v Hradci Králové odmítl odvolání stěžovatele podle § 218 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."), neboť toto odvolání bylo soudu opožděně podáno.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 Cdo 2279/2001 - 600, dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že při posuzování, zda odvolání bylo podáno včas, je třeba v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. (správně mělo být uvedeno § 46 odst. 2 o. s. ř.) nejprve posoudit, zda se stěžovatel zdržoval v místě doručení a zda byly splněny i další předpoklady platného doručení do vlastních rukou. Po posouzení všech skutečností dovolací soud dospěl k názoru, že odvolací soud učinil správný závěr, spočívající v tom, že všechny zákonné podmínky pro platné doručení byly splněny. Dále uvedl, že ze všech zjištěných skutečností v dané věci vyplývá, že stěžovatel, přesto, že se v místě doručování zdržoval a očekával doručení rozsudku soudu prvního stupně, nevěnoval došlým poštovním zásilkám náležitou pozornost, a projevil poněkud laxní přístup k převzetí doporučené zásilky do vlastních rukou na poště. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na správných právních závěrech a žádná z námitek stěžovatele neobstála. Stejně tak neuspěla námitka stěžovatele týkající se neúplného poučení při vynesení rozsudku soudu 1. stupně, kdy Nejvyšší soud ČR uvedl, že ustanovení § 204 o. s. ř. ukládá povinnost soudu dát poučení o odvolání, nikoliv poučení o pravidlech doručování, případně náhradního doručování.

Výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že shora uvedené obecné soudy upřely ochranu jeho právu na soudní ochranu a řádné projednání věci (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a že v důsledku toho není pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 24 Co 136/2001, v souladu s ústavní zásadou, dle níž jsou soudy povinny poskytovat právům ochranu (čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR). Stěžovatel namítá, že nebyl prvostupňovým soudem dostatečně poučen, resp. že rozsudek tohoto soudu neobsahuje žádné poučení o institutu náhradního doručení a způsobu jeho provádění. Stěžovatel právě v tomto shledává porušení zásad spravedlivého procesu, a proto navrhuje zrušit výše uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, č. j. 24 Co 136/2001 - 575 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 Cdo 2279/2001 - 600.

Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda postup Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a-v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že odvolací i dovolací soud po zvážení všech skutečnosti rozhodl zcela správně dle citovaných ustanovení o. s. ř.

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením odvolání jako opožděné odmítl a Nejvyšší soud ČR svým usnesením dovolání dle § 243b odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. zamítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud ČR postupovaly zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených usneseních nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavnísoud ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu