II. ÚS 2688/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2012

II.ÚS 2688/11 ze dne 7. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele E. H., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2011 č.j. 57 Co 62/2011-126 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 7. 2010 č.j. 7 C 91/2008-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (v původním řízení žalobce) domáhal po vedlejším účastníkovi (v původním řízení žalovaný) zaplacení částky 700.000,- Kč s přísl. (bod I. výroku) a částky 200.000,-Kč s přísl. (bod II. výroku). Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 190.300,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod III. výroku). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek okresního soudu potvrdil (bod I. výroku) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 68.132,-Kč do tří dnů od právní mocí rozsudku advokátce JUDr. H. S. (bod II. výroku).

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje jednak v extrémně nesprávném vyhodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů, odporujícím zákonnému postupu civilního procesu dle ust. § 132 o.s.ř., jednak v důsledku tohoto nesprávného hodnocení důkazů i v nesprávném zjištění skutkového stavu věci a následném jejím nesprávném právním posouzení.

Důvodem vzniku závazku vedlejšího účastníka je smlouva o půjčce, kterou oba účastníci uzavřeli v roce 2002 ústní formou. Na základě této smlouvy stěžovatel vedlejšímu účastníku půjčil částku 1.400.000,- Kč, přičemž v říjnu 2002 mu předal částku 900.000,-Kč a o měsíc později částku 500.000,-Kč. Lhůta splatnosti půjčky dohodnuta nebyla, teprve následně, při ukončení účasti stěžovatele v obchodní společnosti HANIBAL-DŘEVO, s.r.o., bylo dne 31. 10. 2003 sepsáno Souhlasné prohlášení o závazku, které učinili stěžovatel a vedlejší účastník a na základě kterého se zavázal vedlejší účastník zaplatit stěžovateli částku 1.400.000,- Kč v přesně specifikovaných splátkách (byl dohodnut splátkový kalendář k částce 1.400.000,-Kč). Na podporu těchto svých tvrzení stěžovatel navrhl jako důkaz svůj účastnický výslech a dále výslechy svědků I. T. a J. V.

Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel své tvrzení o existenci půjčky mezi účastníky ve výši 1.400.000,-Kč, jakož o splatnosti části této půjčky ve výši 700.000,-Kč a 200.000,- Kč neprokázal. Poukázal na to, že stěžovatel v obou žalobách žádný důvod vzniku závazku dle Souhlasného prohlášení netvrdil, což učinil až následně, kdy změnil skutkový základ vzniku závazku tak, že důvodem byla půjčka peněz. Dle nalézacího soudu nelze rovněž dovodit existenci předmětné půjčky z výpovědi svědků I. T. a J. V. Souhlasné prohlášení o závazku je dle soudu nesrozumitelné, neurčité a v důsledku toho neplatné. Tvrzení stěžovatele o půjčce peněz proto považuje za nevěrohodné. Na druhé straně soud uvěřil tvrzení vedlejšího účastníka, že jeho závazek k zaplacení částky 1.400.000,-Kč stěžovateli se vztahoval "k závazkům mezi účastníky poté, co ukončili společnou podnikatelskou činnost ve společné firmě".

Krajský soud se plně ztotožnil se všemi skutkovými zjištěními, která okresní soud na základě provedených důkazů učinil, jakož i se všemi jeho právními závěry. Stejně jako okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o existenci půjčky Souhlasné prohlášení o závazku neprokazuje, že toto jeho tvrzení nepotvrdili ani svědci I. T. a J. V. Dle odvolacího soudu žádný z těchto svědků nebyl přítomen předání tašky s penězi stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi, a žádný z nich nepotvrdil, že taška skutečně obsahovala stěžovatelem uváděný obnos. Dle odvolacího soudu svědkyně sice viděla stěžovatele odcházet s taškou s penězi do kanceláře vedlejšího účastníka "a někdy v průběhu dne viděla žalovaného odcházet s nějakou igelitovou taškou z kanceláře", tato výpověď však neprokazuje "co žalovaný v tašce ve skutečnosti nesl, když svědkyně v tomto momentě obsah tašky neviděla". Odvolací soud se plně ztotožnil i s hodnocením Souhlasného prohlášení o závazku jako právního úkonu neplatného ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost a nesrozumitelnost. Dle odvolacího soudu chybí v prohlášení údaj o tom, o jaký závazek se mělo jednat, zda o závazek již existující a jaký byl jeho důvod, či o závazek, který vznikne v budoucnu a z jakého důvodu. Stěžovateli proto nemohl vzniknout vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na zaplacení žalovaných částek.

Stěžovatel se domnívá, že v daném případě došlo ze strany obou soudů k tzv. deformaci důkazů, tedy k vyvozování skutkových zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998). Dle stěžovatele k porušení zásady zákazu tzv. deformace důkazu došlo zejména při hodnocení svědeckých výpovědí a při hodnocení listiny označené jako Souhlasné prohlášení o závazku. Oba soudy z těchto důkazů vytrhly pouze některé skutečnosti, aniž by se zabývaly dalšími skutečnostmi v nich obsaženými a aniž by důkaz hodnotily jako celek, a všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Postačí proto odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na hodnocení Souhlasného prohlášení, které bylo soudem posouzeno jako neplatné dle ust. § 37 odst. 1 obč. zákoníku. Dle § 558 obč. zák. platí, že "uzná -li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určení co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval". Jednou z podmínek platnosti takového uznání dluhu je, aby byl závazek písemně určen co do důvodu i výše. Obecné soudy pak dospěly k závěru, že uvedená podmínka splněna nabyla, a závazek nebyl v souhlasném prohlášení určen co do důvodu.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v projednávané věci zjištěno nebylo. Závěry rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu