II. ÚS 263/12 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2012

II.ÚS 263/12 ze dne 21. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem Na Bělidle 2/830, 150 00 Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 16 C 63/2011 - 53 ze dne 14. 12. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Z naříkaného soudního aktu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí soudu prvého stupně, proti němuž není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje usnesení, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 prominul zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vedlejšímu účastníkovi a kterým přiznal odkladný účinek jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti příslušnému platebnímu rozkazu. Takové rozhodnutí však ze své podstaty není způsobilé zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož vůči němu přímo nesměřuje. Okolnost, že by stěžovatel v pozici žalobce byl úspěšný ve sporu v důsledku nabytí právní moci platebního rozkazu, nevyhověl-li by soud žádosti vedlejšího účastníka o prominutí zmeškané lhůty, není pro posouzení otázky dodržení ústavně zaručených práv rozhodná, zvláště když stěžovatel může brojit proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj