II. ÚS 2598/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

II.ÚS 2598/14 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti FVE Veliš, s. r. o. se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2106, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 Afs 145/2013-52, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Obvodního finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá ústavní stížností o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 15 Af 129/2012-46, kterým byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o stížnosti na postup plátce daně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je založeno na závěrech přijatých v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že konkrétní dopady tzv. solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje, přičemž "pokyn" vyjádřený v bodu 89. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), že je třeba zohledňovat možné likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech, je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle ustanovení § 260 ve spojení s ustanovením § 259 daňového řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí správní soudy svým postupem odepřely (efektivní) přístup k soudu, neboť se v řízení o stížnosti podané dle ustanovení § 237 daňového řádu odmítly věcně zabývat jejími námitkami, a to v důsledku takové interpretace ve věci aplikovaných právních norem, jež je v rozporu s elementárními zásadami právního státu, jmenovitě (mj.) v rozporu se zákazem (pravé) retroaktivity a taktéž v rozporu s principem ochrany legitimního očekávání (stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v případě tzv. solárního odvodu došlo ke "změně pravidel uprostřed hry"). Nadto stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl její návrh, aby předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, čímž porušil její základní právo na zákonného soudce.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází typicky do úvahy za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky (byť i ústavněprávně relevantní), se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal, zvláště pak, pokud rozhodoval ve formě nálezu.

V projednávané věci se přitom obdobnou (resp. totožnou) právní věcí Ústavní soud již věcně zabýval v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (jenž je dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm totiž Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z výše odkazovaného usnesení jeho rozšířeného senátu), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních vedených dle ustanovení § 237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinými jeho judikáty. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena žádná základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".

Jelikož Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 jakkoli odchýlil, shledává dostatečným na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat, a zvláště pak vyzdvihnout závěry přijaté v bodech 30., 31., 33. - 35. a 38. jeho odůvodnění.

Namítá-li potom stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na zákonného soudce, pakliže nevyhověl jejímu návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, postačí uvést, že ani v tomto ohledu nelze stěžovatelce jakkoli přisvědčit; Nejvyšší soud tento postup řádně odůvodnil (srov. body [23] - [26] odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž na tam zaznamenaných skutečnostech Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nespatřuje.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu