II. ÚS 2595/11 #2Usnesení ÚS ze dne 06.09.2011

II.ÚS 2595/11 ze dne 6. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. H., zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Velké nám. 45, 386 01 Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 č.j. 20 Cdo 1527/2009-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením změnil k odvolání povinné (stěžovatelky) a oprávněné (společnosti GE Money Auto, s.r.o., dále jen "leasingová společnost") usnesení Okresního soudu ve Strakonicích tak, že návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce zamítl. Dovolání proti tomuto výroku bylo Nejvyšším soudem zamítnuto; jinak bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud vyšel z toho, že v obchodních závazkových vztazích splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele je upraveno v zákoně (ust. § 330 ObchZ), přičemž tato úprava se použije i ve vykonávacím (exekučním) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Ust. § 330 ObchZ má ovšem dispozitivní povahu, a proto má přednost dohoda stran (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4615/2007). V posuzované věci způsob započítávání plateb leasingového nájemce (povinné) vyplýval ze všeobecných podmínek finančního leasingu jakožto součásti leasingové smlouvy, podle nichž se platby došlé leasingové společnosti započítávají vždy na nejstarší dluh leasingového uživatele, přičemž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu. Názor odvolacího soudu, že tímto ujednáním se strany odchýlily od nekogentního ust. § 330 ObchZ a že ani vydání exekučního titulu (platebního rozkazu) na dohodnutém způsobu započítávání nemůže ničeho změnit, je podle Nejvyššího soudu nutno považovat za správný.

Stěžovatelka chtěla svou ústavní stížností žádat Ústavní soud o vyslovení právního názoru na to, zda byl správný názor obecných soudů, podle něhož i po vydání platebního titulu je možné započítat takovéto plnění na plnění jiného závazku. Podle stěžovatelky by v takovémto případě bylo "úplně jedno, na základě jakých uplatněných nároků je vydáno rozhodnutí soudu, a to buď platební rozkaz, nebo rozsudek soudu, kterým je stanovena platební povinnost, protože i když je plněno na základě takovéhoto rozhodnutí, pak si věřitel může toto plnění započítat na plnění jakéhokoliv svého jiného nároku." Tímto způsobem není podle stěžovatelky poskytována ochrana před libovůlí věřitele. Rozhodnutí obecného soudu ukládající platební povinnost je proto toliko listinou, která stanoví povinnost zaplatit určitou finanční částku, na základě které lze vést výkon rozhodnutí, ale v podstatě pro úplně jiné nároky než ty, které byly přisouzeny, když zaplacené peněžní prostředky budou věřitelem použity na splnění úplně jiného nároku, a to zcela mimo rozhodování a vůli zavázané osoby.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že dovolací soud dospěl k závěru, který lze ústavně aprobovat, tj. že v projednávané věci bylo rozhodné smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a leasingovou společností. Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil výklad ObchZ jako dispozitivní právní normy a Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by neměl takto provedený výklad akceptovat. Ústavní soud ostatně nemohl přehlédnout ani roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, neboť ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci je nutno považovat za zákon v materiálním smyslu a součást příslušné právní normy (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455 či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281). Argumentace stěžovatelky se pohybuje toliko v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu