II. ÚS 2454/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2020

II.ÚS 2454/20 ze dne 8. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Maršálka, zastoupeného Mgr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 4 Afs 480/2019-39 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2019 č. j. 30 Af 44/2017-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byl podle stěžovatele porušen princip právní jistoty, který považuje za jeden z pilířů právního státu.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 16. 9. 2016 č. j. 1666876/16/2311-50523-402080, byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2011 ve výši 871.320 Kč a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 174.264 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 24. 7. 2017 č. j. 31630/17/5200-10422-711473 odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 8. 2019 č. j. 30 Af 44/2017-58 žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že výpovědi stěžovatelem navržených svědků neprokazují, že zpochybňované stavební práce skutečně provedla společnost SMS Simosta, s.r.o. (dále též jen "SMS Simosta"). Hodnocení výpovědi svědka Balouna žalovaným považoval krajský soud za řádné a dostatečné, přičemž poukázal na to, že jeho výpověď nevylučovala provedení prací společností SOBA BUILDING, s.r.o. a rovněž připomněl nesoulad tvrzení tohoto svědka o počtu pracovníků společnosti SMS Simosta se zjištěními správce daně. Podle svědka totiž společnost měla mít 6 až 7 lidí, přitom však podle zjištění správce daně žádné zaměstnance neměla. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal výdaje ve vztahu k tvrzenému plnění od dodavatele SMS Simosta v celé výši, kterou v daňovém přiznání uplatnil. Stěžovatel měl podle názoru soudu dostatečný prostor předložit další důkazy prokazující jeho tvrzení poté, co svědek Černý provedení prací popřel, avšak tento prostor nevyužil. Stejně tak se krajský soud ztotožnil s neuznáním výdajů na pohonné hmoty, když přisvědčil závěru žalovaného, že stěžovatel neprokázal souvislost těchto výdajů s jeho podnikatelskou činností. Tuto souvislost nelze podle krajského soudu pouze předpokládat, ale je předmětem tvrzení a dokazování. Tvrzení stěžovatele o tom, že v roce 2011 vlastnil 3 vozidla a nakoupenou naftu použil na přepravu zboží těmito vozidly, je proto nedostatečné. K prokázání výdajů na nákup pohonných hmot, jako výdajů daňově účinných, je běžnou praxí vedení evidence jízd v souladu s pokynem ministerstva financí D-300, čj. 15/107 705/2006. A i když tento pokyn není pro stěžovatele závazný, a z jeho nerespektování tak nelze bez dalšího dovozovat neunesení důkazního břemena ohledně pohonných hmot, stěžovatel k prokázání souvislosti mezi nákupem pohonných hmot a jeho podnikatelskou činností nenavrhl žádné jiné důkazy a ani se nesnažil vysvětlit rozdíly v tvrzených částkách. Ani stěžovatelovým námitkám ohledně neuznání nákladů na vybavení kuchyňského studia krajský soud nepřisvědčil. Uvedl přitom, že v průběhu daňového řízení stěžovatel nenabídl jediný důkaz o tom, že za vynaložené výdaje byly pořízeny věci tvořící vybavení vzorové kuchyně a koupelny vystavené v kuchyňském studiu. Instalace tohoto zařízení ve vzorové prodejně nebyla doložena ani tvrzením stěžovatele, ani výpověďmi svědků Konopíka, Maršálka a Maršálkové o likvidaci tohoto vybavení po ukončení nájmu ve výstavních prostorách a odvezení vybavení na skládku Vysoká, neboť tyto výpovědi byly vyhodnoceny jako neprůkazné. Tvrzení stěžovatele, že zakoupený materiál a sanitární předměty byly namontovány do vzorkové koupelny a kuchyně, tak nebylo prokázáno žádnými důkazními prostředky.

4. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele a podrobně se zabýval všemi aspekty jeho argumentace obdobně jako krajský soud. Jeho kasační stížnost zamítl, neboť v postupu správce daně, žalovaného ani krajského soudu neshledal pochybení.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se Nejvyšší správní soud ve vztahu ke všem napadaným bodům v kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Často v rozhodnutí pouze odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně a dále jej rozvádí. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že závěry obecných soudů jsou chybné a odporují právním předpisům.

6. Podle stěžovatele obecné soudy hodnotily důkazy pouze ve prospěch správce daně a v neprospěch stěžovatele. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je opakovaně uvedeno, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ve vztahu k prokázání daňové účinnosti uplatněných výdajů. S tím však stěžovatel nesouhlasí. Podle stěžovatele správce daně zásadně porušil zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v daňovém řádu. Tento postup správce daně zatížil napadené rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení daňových předpisů, zejména daňového řádu, jejich následkem pak došlo k nesprávně dodatečně stanovené dani.

7. Podle stěžovatele je rozhodnutí správce daně nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svědkyně Dvořáková - účetní stěžovatele na rozdíl od svědka Černého vypověděla, že předmětné účetní doklady osobně od něj převzala. Správce daně, aniž by se pokusil rozpor ve výpovědích odstranit, se zcela přiklonil k výpovědi svědka Černého.

8. Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že pohonné hmoty souvisely s jeho podnikáním a že byly vynaloženy v souvislosti s dosažením příjmů. Stěžovatel má za to, že likvidace provozovny stěžovatele byla jednoznačně prokázána výpověďmi svědků a dále připomíná, že předmětem sporu jsou náklady na nákup nového vybavení koupelny a kuchyně a nikoliv na jejich likvidaci. Okolnosti, že stěžovatel neprokázal, že sanitární předměty byly odvezeny, případně, zda tomu bylo na skládku Vysoká, nejsou tak vůbec relevantní a nelze z toho dovozovat, že náklady na nákup nového vybavení koupelny a kuchyně nejsou náklady vynaložené na dosažení zajištění a udržení příjmů.

III. Hodnocení Ústavního soudu

9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, které vznášel již před obecnými soudy. Ty se však jeho námitkami zabývaly dostatečně přesvědčivě, jak ostatně vypovídá i rekapitulace rozhodnutí krajského soudu (viz bod 3 výše).

12. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, že mu byla doměřena daň a polemizuje ze způsobem zjištění skutkového stavu a s výkladem podústavních procesních předpisů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

13. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu