II. ÚS 2429/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2010

II.ÚS 2429/10 ze dne 16. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou advokátní kanceláře JUDr. Ludmila Háječková a spol., se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 301/2010 ze dne 28. dubna 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 26/2009-698 ze dne 16. června 2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 5/2009-587 ze dne 23. února 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 19. srpna 2010 a doplněnou podáními ze dne 26. resp. 27. srpna a 2. září 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů padělání a pozměňování peněz podle § 140 a odst. 2 alinea prima ve spojení s § 143 trestního zákona, pokusu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest propadnutí konkretizovaných věcí. Trestných činů se měl dopustit tím, že jednak vyrobil nejméně deset kusů platebních karet, s nimiž se následně pokusil šestadvacetkrát o výběr peněz z bankomatů a dvakrát o platbu za zboží, a dále tím, že u sebe přechovával určité množství hmoty obsahující koncentraci účinné látky konopí delta-9-THC. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se alternativně domáhá toho, aby Ústavní soud po zrušení uvedených rozhodnutí buďto věc obecnému soudu prvního nebo druhého stupně vrátil, anebo aby ve věci sám rozhodl. Tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 5 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 12 odst. 1, 2 a 3, čl. 13, čl. 14 odst. 1 a 2 a čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 1, 2, 3 a 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, čl. 2 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

2. V obsáhlé a složitě strukturované ústavní stížnosti v podstatě shledává stěžovatel porušení svých základních práv především v tom, že předmět řízení byl v průběhu vyšetřování postupně rozšiřován, přičemž ani obžaloba nezahrnula všechny skutky, pro něž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, teprve následně. Rozsah vytýkané činnosti byl orgánům veřejné žaloby znám již v okamžiku zadržení stěžovatele s ohledem na to, co vše bylo policejním orgánům v té situaci vydáno ze strany stěžovatele. V této skutečnosti spatřuje porušení svého práva být po omezení osobní svobody informován o trestním obvinění proti své osobě. Dále se tímto postupem cítí poškozen s ohledem na to, že takto byl stíhán pro trestný čin v režimu trestního zákona, zatímco při větším rozsahu trestné činnosti a z toho důvodu delší přípravě soudního řízení, by byl stíhán v režimu trestního zákoníku, který má ohledně předmětné činnosti nižší trestní sazbu.

3. Vedle toho stěžovatel dále namítá, že vytýkané jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 a odst. 2 alinea prima ve spojení s § 143 trestního zákona s ohledem na to, že jím zhotovené platební karty neměly všechny náležitosti těchto bezhotovostních platebních prostředků, což bylo jednak patrné na první pohled a právě proto nikdy nedošlo k uskutečnění platebních operací. Kromě toho jsou stěžovateli vytýkány neúspěšné pokusy o výběry z bankomatů, které jsou ovšem hotovostními a nikoliv bezhotovostními operacemi. S ohledem na to mělo být vytýkané jednání kvalifikováno jako trestný čin neoprávněné držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Tuto svoji argumentaci opírá i o názory obsažené v publikaci Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, jakož i o výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2007 (čj. SL 736/2007 ze dne 22. srpna 2007). Ohledně skutku, v němž je spatřována nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona pak namítá, že kritické množství příslušné látky není zákonem upraveno, a proto nemohl být odsouzen pro trestný čin.

4. Stěžovatel poukazuje na všechny polehčující okolnosti a má zato, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a že o právní kvalifikaci části svého jednání jako (souběžně i) trestného činu podvodu se bez předchozího upozornění dozvěděl až z obžaloby. Konečně namítá, že o jeho vazbě v některých případech rozhodoval pouze státní zástupce a v jiných bylo o jeho stížnosti rozhodnuto v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti.

5. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

6. Ústavní soud je vázán návrhem, a proto se nemohl zabývat námitkami vztahujícími se k rozhodnutím o vazbě stěžovatele, neboť žádné z nich stěžovatel předmětnou ústavní stížností nenapadl.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

8. Již jen ze srovnání narativní části napadených rozhodnutí a argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nyní uplatňuje námitky, které nejen co do podstaty, ale i co do rozsahu a způsobu jejich vyjádření, tvořily jeho obhajobu, kterou uplatnil i v opravných prostředcích. Nadto je z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela zřejmé, že se obecné soudy všech stupňů celou věcí řádně a podrobně zabývaly a námitkám stěžovatele věnovaly úsilí v míře, která reflektuje zásady spravedlivého procesu.

9. Tak bylo obecnými soudy ve vztahu k první zásadní námitce stěžovatele, totiž omezení obžaloby toliko na část zjištěného protiprávního jednání, že to bylo odůvodněno rychlostí a ekonomií řízení, konkrétně časovými možnostmi znaleckého zkoumání všech zbývajících 76 padělaných platebních karet (s. 16 rozsudku). Odvolací soud k tomuto hledisku připojil, že daným postupem bylo zajištěno právo stěžovatele na proces v přiměřené lhůtě s tím, že v případném dalším řízení by spravedlnost vůči stěžovateli byla naplněna zákonným postupem upravujícím ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, přičemž přiměřenost trestu ve vztahu k mírnější trestní sazbě u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 trestního zákoníku je dána v tom, že nižší spodní hranice této nové skutkové podstaty trestného činu reflektuje i jednání, které bylo v době rozhodnutí v dané věci trestné podle samostatné mírnější skutkové podstaty trestného činu neoprávněné držení platební karty podle § 249b trestního zákona (s. 7 usnesení). Tyto závěry obecných soudů lze mít za přiléhavé, přiměřené uplatněným námitkám, přesvědčivé a tudíž ústavně souladné.

10. Lze k nim obecně doplnit, že je v tuzemsku v souladu se zásadami demokratického právního státu svěřena aktivní legitimace v trestním řízení státnímu zástupci. Je proto v jeho kompetenci, aby v souladu se svými povinnostmi stanovenými zákonem a pozitivními povinnostmi státu na poli základních práv a svobod rozhodl o tom, proti komu, kdy a v jakém rozsahu bude vedeno trestní stíhání. Pokud se tedy státní zástupce rozhodne uplatnit proti někomu obžalobu jen pro určitý rozsah zjištěné trestné činnosti, tak to zásadně nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem a už vůbec v tom nelze spatřovat porušení základních práv a svobod osoby, která je takto trestně stíhána. Konkrétně pak ve vztahu k námitce stěžovatele, uplatněné nad rámec již uplatněné obhajoby, je třeba uvést, že základní právo na to, aby byl stěžovatel informován o obvinění proti své osobě, se váže právě na skutečnost omezení osobní svobody takové osoby v důsledku uvalené vazby v konkrétním řízení. Smyslem tohoto základního práva není to, aby byla osoba takto omezená na osobní svobodě informována o všech poznatcích orgánů veřejné žaloby o jakékoliv své trestné činnosti, ale aby k takovému omezení osobní svobody došlo jen v trestním řízení pro konkrétní a relevantní trestné jednání, ohledně něhož může tato osoba od počátku efektivně uplatňovat právo na obhajobu. K porušení tohoto práva stěžovatele nepochybně nedošlo.

11. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání v souvislosti s platebními kartami se obecné soudy shodly na tom, že s ohledem na formu a motivaci jednání stěžovatele nelze uvažovat o kvalifikaci vytýkaného jednání jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona, pro niž pléduje stěžovatel. Soud prvního stupně vyšel z toho, že ačkoliv se jednalo o padělky platebních karet nižší kvality, tak se nejednalo o napodobeninu, která by nebyla schopna plnit funkci platební karty, byť v drtivé většině případů toliko formou výběru hotovosti z bankomatu, případně využití dalších služeb pomocí bankomatu. To je dáno tím, že se v současné době jako běžný bezhotovostní platební prostředek používají neembosované platební karty, které nemají čip a ke komunikaci slouží údaje zapsané na magnetickém proužku (s. 21-22 rozsudku aj.). Stručně řečeno šlo o to, že bylo nepochybně zjištěno, že se ve všech případech jedná o předměty, které jsou co do kvality materiálu a rozměrů, jakož i některých dalších náležitostí a především magnetického pásku s nahranými relevantními standardními identifikačními údaji emisními bankami utajovány, zaměnitelné za pravé platební karty. Stěžovatel je přitom za použití k tomu vhodných prostředků "vyráběl" za tím účelem, aby je použil při platbách za zboží nebo pro výběr hotovosti z bankomatu, což také následně v některých případech činil. Jak uvedl odvolací soud: byť finální výrobek nesplňuje všechny náležitosti pravé platební karty, není pouhou náhražkou, a svou kvalitou a vyšším stupněm dokonalosti je způsobilý plnit funkci platební karty (s. 6 usnesení). Odmítl přitom, že by za padělání bylo možné považovat výlučně vyhotovení kompletní a dokonalé napodobeniny platební karty (s. 5 usnesení). S těmito vývody se následně zcela ztotožnil i dovolací soud, který uvedené závěry dal stejně jako i oba nižší soudní stupně do souvislosti s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů ve věci padělání peněz. Tyto závěry lze rovněž považovat za logické a přesvědčivé, vyčerpávající relevantní otázky i uplatněnou obhajobu, a tudíž i ústavně souladné. Právě přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudu je přitom základní kvalitou soudního rozhodnutí a tím i přesvědčivým důkazem kvality služby soudní moci občanům. Pokud se tyto přesvědčivé závěry shodují s ustáleným a převládajícím názorem nauky, je to o to lépe. Avšak případný odlišný názor nauky (natož procesních stran) sám o sobě nezpůsobuje, že by soudní rozhodnutí bylo rozporné s ústavním pořádkem.

12. Pokud jde o dva nalezené slisované balíčky hašiše, vyšly obecné soudy z toho, že množství větší než malé je takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta. Na základě znaleckého zkoumání kvality zajištěné látky pak bylo zjištěno, že zajištěná látka představuje množství převyšující čtyřicet běžných dávek průměrného konzumenta drog, jak vyplývá z orientačních pokynů policejního prezidenta a Nejvyššího státního zastupitelství. Takové množství pak nepochybně představuje zvýšené riziko pro zdraví a život člověka (s. 9 usnesení odvolacího soudu). I tento závěr lze považovat za přesvědčivý a tudíž ústavně souladný.

13. Podobným způsobem se obecné soudy vypořádaly i se všemi ostatními námitkami stěžovatele, které jsou nyní uplatněny v ústavní stížnosti s tvrzením o jejich ústavněprávním rozměru. Ovšem ve skutečnosti se jedná pouze o polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu