II. ÚS 2399/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

II.ÚS 2399/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Beranové, zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 42/2014-91 ze dne 16. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 71/2013 se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 34 000 Kč, představující nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že se jako poškozená účastnila trestního řízení trvajícího nepřiměřeně dlouhou dobu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 71/2013-63 ze dne 20. 9. 2013 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o nárocích dalších osmi žalobců. O odvolání žalované, v němž namítala, že se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s námitkou promlčení uplatněných nároků, rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu stěžovatelky i ostatních žalobců zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že na rozdíl od soudu prvního stupně shledal vznesenou námitku promlčení nároku stěžovatelky (i dalších žalobců) za důvodnou. Žalobci, včetně stěžovatelky, totiž nijak nereagovali na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 9/2004-7177 ze dne 31. 3. 2008, kterým bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si musí zvolit sami, následkem čehož ztratili procesní postavení poškozených. Pokud za tohoto stavu svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnili u žalované až dne 26. 9. 2012, učinili tak po uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, přičemž vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí s tím, že by nezvolením společného zmocněnce ztratila v trestním řízení procesní práva, která náleží poškozenému, a že by tím pro ni řízení skončilo. Zpochybňuje i řádné doručení samotného usnesení, podle něhož měla jako poškozená uplatňovat svá práva prostřednictvím společného zmocněnce. Má za to, že nezvolením si společného zmocněnce jí zůstala všechna ostatní hmotná i procesní práva v trestním řízení zachována, stěžovatelka byla i nadále poškozenou, kdy jednala sama za sebe a měly jí být doručovány všechny písemnosti určené pro poškozené, včetně meritorních rozhodnutí. Předmětné trestní řízení tedy ve vztahu ke stěžovatelce pravomocně neskončilo, neboť jí nebyly doručeny rozsudky, o jejichž existenci se dozvěděla až od svého právního zástupce při podpisu plné moci. Z uvedených důvodů má za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nepřípadná a nesprávně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu soudních rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně právních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li je jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá napadené rozhodnutí za ústavně nekonformní, neboť z jeho odůvodnění zřetelně vyplývají úvahy, na nichž odvolací soud své závěry o promlčení uplatněného nároku založil. Nesouhlas stěžovatelky s tímto hodnocením, který vyjadřuje v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také proto, že v ní namítané stejné tvrzení o porušení základních práv již posuzoval. Skutkově i právně shodnou problematiku totiž řešil na základě obsahově totožné ústavní stížnosti jiného stěžovatele, podané proti stejnému rozsudku Městského soudu v Praze a sepsané stejným advokátem, a odmítl ji jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavní práva (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2416/14 ze dne 14. 4. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje.

I pro posouzení nyní projednávané věci je rozhodující, že stěžovatelka, která se připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody ve výši 5 250 Kč, žádným způsobem nereagovala na usnesení soudu, jímž bylo ve smyslu § 44 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si musí zvolit sami, přičemž byli poučeni, že pokud si jej nezvolí, nemohou v řízení procesní práva poškozeného uplatňovat. Stěžovatelka sice zpochybňuje řádné doručení uvedeného usnesení, činí tak však až v ústavní stížnosti, když v průběhu řízení opakovaně argumentovala toliko nedoručením rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně přitom u jednání dne 20. 9. 2013 četl obsah trestního spisu a strany seznámil i s obsahem předmětného usnesení (včetně doručenek), k čemuž nebyly žádné připomínky. Stěžovatelka tak ztratila postavení poškozené v trestním řízení, které tím ve vztahu k ní z procesního hlediska skončilo. Pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodný okamžik nezvolení si společného zmocněnce, nikoliv skončení daného trestního řízení, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V opačném případě by institut společného zmocněnce, jehož účelem je mimo jiné zamezit ohrožení rychlého průběhu trestního řízení v důsledku vysokého počtu poškozených a s tím souvisejících úkonů, které je třeba provádět, ztrácel jakýkoliv smysl a opodstatnění.

Stejně jako v poukazovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2416/14 je v této souvislosti vhodné připomenout, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Platí proto, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení, a že existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v řízení občanskoprávním.

Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatelky není v rozporu s ústavními principy, ústavně konformní je i jeho navazující výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odůvodněný ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu