II. ÚS 2388/10 #1Nález ÚS ze dne 21.04.2011 Zásada předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu; rozhodování o odměně ustanoveného právního zástupce

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat otázku výše odměny v konkrétním případě, ostatně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva, neboť to je svěřeno obecným soudům. Je věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly. Tím je ve své podstatě rozhodnuto o přijatelnosti žaloby a současně i o existenci podmínek pro ustanovení zástupce. Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 občanského soudního řádu anebo pro ustanovení advokáta podle § 30 občanského soudního řádu. Důvody pro ustavení těchto zástupců stejně jako obsah jejich úkolů v procesu jsou odlišné, byť oba obecně vzato zastupují účastníka řízení. Pokud nedojde ke změně výchozích podmínek, není tedy v souladu s principy spravedlivého procesu, aby ex post bylo svévolně měněno původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování. Nelze mimo jiné přehlížet i to, že soudem ustanovený advokát odpovídá účastníkovi řízení, jemuž byl ustanoven zástupcem, za škodu, kterou by mu mohl svým postupem způsobit, a to bez jakéhokoliv omezení v režimu objektivní odpovědnosti, pro niž musí být podle zákona z vlastních prostředků pojištěn.

II.ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011

N 80/61 SbNU 261

Zásada předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu; rozhodování o odměně ustanoveného právního zástupce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J. proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. května 2010, ve sporu o výši odměny ustanoveného zástupce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. května 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 16. srpna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo k jeho odvolání změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 91/2006-117 ze dne 15. března 2010 tak, že výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů stěžovatele jako ustanoveného advokáta činí 27 444 Kč. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 91/2006-87 ze dne 7. října 2008 ustanoven zástupcem P. B. ve věci jeho žaloby proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 435 114 054,40 Kč. Po pravomocném skončení věci vyúčtoval stěžovatel soudu odměnu za zastupování podle hodnoty sporu a náhradu hotových výdajů, a to v celkové výši 2 103 337,10 Kč. Soud prvního stupně mu usnesením č. j. 18 C 91/2006-117 ze dne 15. března 2010 přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 34 164 Kč. Dospěl k závěru, že hodnota sporu byla spekulativní a z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr ani o existenci základu nároku. Proto nelze pro účely odměny vyjít z hodnoty sporu. Soud prvního stupně tedy vyšel z toho, že hodnotu sporu nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a odměnu za jeden úkon právní služby tak určil ve výši 1 000 Kč. Proti tomu se stěžovatel odvolal a odvolací soud usnesením, které je napadáno ústavní stížností, stanovil hodnotu jednoho úkonu právní služby tak, jako kdyby byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem, tedy na částku 300 Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že pokud v návaznosti na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647) odůvodnil obecný soud svůj závěr odkazem na § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), tak přehlédl, že předmětný nález řešil s odvoláním na dané zákonné ustanovení konkurenci odměn vypočtených v režimu advokátního tarifu na straně jedné, a na straně druhé v režimu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Jedná se tedy o jinou situaci, než je nahrazení tarifu upravujícího odměnu advokáta tarifem ustanoveného opatrovníka, což nemá oporu v žádném předpise. Obecnému soudu v souvislosti s tím vytýká, že nijak neodůvodnil ztotožnění výkonu zastoupení ustanoveného zástupce z řad advokátů s výkonem opatrovnictví a že mu stran tohoto právního závěru nedal příležitost k argumentaci. Pouhý odkaz na nemožnost aplikace advokátního tarifu považuje za nedostatečný.

4. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se obecný soud, který rozhoduje o ustanovení zástupce z řad advokátů, musí primárně zabývat tím, zda žaloba není zřejmě bezúspěšná a zda ochrana zájmů účastníka řízení vyžaduje zastoupení advokátem. Pokud byl advokát takto ustanoven, důvodně očekával, že za výkon své funkce obdrží odměnu odpovídající platným právním předpisům. Obecný soud tedy zasáhl do jeho legitimního očekávání nabytí majetku.

II.

Vyjádření účastníka řízení

5. Městský soud v Praze se jako účastník řízení k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že o odvolání stěžovatele bylo podle jeho přesvědčení rozhodnuto zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. Byla aplikována označená rozhodnutí Ústavního soudu a nebylo porušeno žádné z práv stěžovatele. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

Skutková východiska

6. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 91/2006 a z něj zjistil následující skutečnosti.

7. Dne 6. května 2005 byla Krajským soudem v Praze zaregistrována žaloba P. B. proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 435 114 054,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup. Konkrétně bylo tvrzeno, že došlo k neoprávněnému zamítnutí jeho žalob proti České republice - Ministerstvu financí o "zaplacení za dojednání a vyřízení částečného dluhu v býv. SSSR". Podáním ze dne 5. července 2006 požádal žalobce o ustanovení "opatrovníka podle § 29 odst. 1, 4 o. s. ř. a § 30 odst. 1, 2 o. s. ř.", načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2007 ustanoven stěžovatel zástupcem žalobce. Substitut stěžovatele se zúčastnil ústního jednání konaného Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 20. května 2008, kdy doplnil skutková tvrzení a navrhl důkazy. Stěžovatel pak žalobu upřesnil podáními ze dne 30. června a 3. října 2008. Substitut stěžovatele se pak zúčastnil ústního jednání konaného Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 7. října 2008, při němž byl vynesen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce, sepsaného a doplněného stěžovatelem, byl prvostupňový rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2009.

8. Podáními ze dne 10. a 26. října 2008 vyúčtoval stěžovatel odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení před oběma obecnými soudy na částku 2 103 337,10 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. března 2010 byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 34 164 Kč. Vyšel z toho, že částka, jež byla předmětem řízení, byla ryze spekulativní, bez opory v žalobních tvrzeních, z nichž nebylo možno učinit ani závěr o případné existenci základu nároku. Proto bylo vycházeno z tarifní hodnoty 5 000 Kč a stěžovateli byla přiznána odměna (celkem za osm úkonů právní služby) a náhrada hotových výloh (vedle paušálních i cestovní náhrady za účast u dvou jednání). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm namítl, že případnou spekulativnost uplatněného nároku měl obecný soud vyhodnotit již při rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení zástupce. Tím, že zástupce ustanovil, nepřímo potvrdil, že se o zcela bezdůvodnou žalobu nejedná. Proto se domáhal přiznání původně uplatněné částky.

9. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že výše odměny a náhrady hotových výdajů byla určena ve výši 27 444 Kč. Odvolací soud poukázal na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07, řešícím problematiku aplikace § 150 o. s. ř. na rozhodování o nákladech ustanoveného advokáta. Dospěl k závěru, že formální aplikace advokátního tarifu není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci, a je tedy třeba přikročit k analogické aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Advokátní tarif obsahuje zvláštní ustanovení pro přiznávání odměny opatrovníkovi. "Jakkoliv je možné zvažovat, že odměna opatrovníka je takto stanovena nepřiměřeně nízká, není žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl v zásadě za stejnou práci jako opatrovník dostat odměnu o několik řádů nižší. Opatrovník i ustanovený zástupce jsou velmi příbuzné instituty občanského soudního řádu, sloužící k ochraně práv účastníků, kteří z různých důvodů nemohou hájit svá práva sami." S ohledem na to přiznal stěžovateli odměnu podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu. K odvolací námitce stěžovatele pak odvolací soud zaujal stanovisko, že k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva v daném případě nebylo možné dospět bez provedeného dokazování. Nesprávnost odvozování výše odměny ustanoveného zástupce pak shledal i v právní úpravě řízení o žalobách podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato řízení jsou totiž ze zákona osvobozena od soudních poplatků, což vede v některých případech k tomu, že jsou uplatňovány neopodstatněné nároky ve výrazně nepřiměřených výších.

IV.

Právní východiska

10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přijatelná, přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

11. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123) a jiné], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace [nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69) a jiné].

12. Rozhodování o odměně advokáta coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle § 140 odst. 2 o. s. ř. je, co do podstaty, odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle § 142 a násl. o. s. ř., byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta.

13. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].

14. Jako výjimku z výše uvedeného pravidla Ústavní soud vyvodil situaci v případech, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud totiž neshledal ústavněprávně akceptovatelnou výraznou disproporci mezi odměnou ustanoveného advokáta a advokáta zvoleného, a to ve vztahu k povinnosti účastníků hradit náklady řízení [nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)].

15. Úvahy Ústavního soudu o principiální podružnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces tedy v daném případě nejsou namístě. Jde totiž o nárok na "odměnu za vykonanou práci", jež je v jakémkoliv jiném případě pod ochranou moci soudní skrze řádný sporný proces. Odlišnosti plynoucí z povahy věci a odborné zdatnosti účastníků řízení v žádném případě nemohou odůvodnit zásadní omezení všech základních postulátů spravedlivého procesu, jež vyplývají z ústavního pořádku.

16. Jedním z nich je princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Tak např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) Ústavní soud precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Uvedl zde, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem.

17. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1783/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 227/59 SbNU) a jiné] je pak dostatečně zřejmé, že princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí zásadním způsobem dopadá i na případy změny dosavadní ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů.

V.

Závěry

18. V posuzovaném případě je zcela zřejmé, že již rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro stěžovatele překvapivé. To není dáno jen tím, že samo ustanovení stěžovatele zástupcem žalobce předpokládalo předchozí závěr soudu, že u žalobce nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jak zcela správně namítal stěžovatel. Šlo i o to, že v situaci, kdy nebylo sporu o výši peněžitého plnění, jehož se týkala právní služba poskytovaná stěžovatelem (právě to mělo jednoznačný a zásadní vliv na otázku tarifní hodnoty jednoho úkonu právní služby podle advokátního tarifu), se soud prvního stupně rozhodl vydat při určení tarifní hodnoty jednoho úkonu právní služby cestou jinou, novou. Z rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vůbec nevyplývá, že by bylo vycházeno z jakékoliv předchozí rozhodovací činnosti obecných soudů. To samo o sobě samozřejmě nijak nesnižuje argumentační hodnotu a z ní plynoucí přesvědčivost rozhodnutí. Nicméně z obsahu spisu vyplývá, že se o tomto právním náhledu soudu stěžovatel dozvěděl právě až z vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně.

19. Rozhodnutí soudu prvního stupně však mohlo být a bylo napadeno opravným prostředkem stěžovatele, ve kterém ten využil možnosti argumentačních námitek proti závěru soudu prvního stupně stran tarifní hodnoty jednoho úkonu právní služby a potažmo přiznané odměny a náhrady hotových výdajů jako celku. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy netrpí porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, protože jeho pochybení mohlo a bylo zhojeno právě podaným odvoláním, v němž se stěžovateli dostalo možnosti adekvátně reagovat.

20. Odvolací soud se v dané situaci nepřiklonil ani k závěru soudu prvního stupně ani k postoji stěžovatele, ale vydal se jinou cestou, která byla opět zcela nová. Ani rozhodovací činnost Ústavního soudu, na niž poukázal odvolací soud i ve vyjádření k ústavní stížnosti, není zcela přiléhavá pro naprosto zásadní odlišnost jak skutkových východisek, tak pojetí problému a jeho řešení. Je totiž něco zcela jiného, když se omezí výše odměny advokáta na jedné straně za použití srovnání činnosti advokáta ve shodné nebo téměř shodné situaci, a když na druhé straně jsou za tímtéž účelem slučovány zákonem jasně odlišená procesní postavení. V každém případě se však o právním názoru odvolacího soudu stěžovatel dozvěděl právě až z vydaného rozhodnutí odvolacího soudu. Odchylně od situace při vydání rozhodnutí soudu prvního stupně však na argumentační pozici odvolacího soudu nemohl stěžovatel reagovat ani zpětně. Ústavní soud přitom v žádném případě není další instancí v systému všeobecného soudnictví, jak bylo uvedeno výše, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost postupu a rozhodnutí obecných soudů. Dotčený postulát spravedlivého procesu měl totiž "toliko" stěžovateli umožnit uplatnit vlastní argumentaci tak, aby jí mohl případně zpochybnit právní náhled a argumentační sílu rozhodnutí odvolacího soudu, ať již je jeho kvalita jakákoliv.

21. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat otázku výše odměny v konkrétním případě, ostatně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva, neboť to je svěřeno obecným soudům. Je věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly. Tím je ve své podstatě rozhodnuto o přijatelnosti žaloby a současně i o existenci podmínek pro ustanovení zástupce. Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 o. s. ř. anebo pro ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř. Důvody pro ustavení těchto zástupců stejně jako obsah jejich úkolů v procesu jsou odlišné, byť oba obecně vzato zastupují účastníka řízení. Pokud nedojde ke změně výchozích podmínek, není tedy v souladu s principy spravedlivého procesu, aby ex post bylo svévolně měněno původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování. Nelze mimo jiné přehlížet i to, že soudem ustanovený advokát odpovídá účastníkovi řízení, jemuž byl ustanoven zástupcem, za škodu, kterou by mu mohl svým postupem způsobit, a to bez jakéhokoliv omezení v režimu objektivní odpovědnosti, pro niž musí být podle zákona z vlastních prostředků pojištěn.

22. Ústavnísoud tedy shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto jí zcela vyhověl. Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo tedy zrušeno napadené rozhodnutí, neboť jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že o majetkovém nároku stěžovatele bylo rozhodnuto překvapivě.

VI.

Akcesoria

23. Od ústního jednání bylo v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s upuštěním výslovně souhlasili.