II. ÚS 2380/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

II.ÚS 2380/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. F. P., zastoupené Mgr. Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou advokátní kanceláře v Praze, Na Čihadle 61, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008 č.j. 55 Co 27/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2011 č.j. 28 Cdo 4668/2009 a návrhu na zrušení ustanovení § 32 a § 33 zákona č. 82/1998 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se cítí být dotčena na svých ústavně zaručených základních právech, zejména na právu na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, resp. nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení ustanovení § 32 a § 33 zákona č. 82/1998 Sb.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že městský soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 124 586 Kč. Částka představovala ušlé výživné, které stěžovatelce nebylo placeno otcem (občanem Ukrajinské republiky) jejího syna v důsledku nesprávného postupu orgánů státu při vymáhání výživného do ciziny. Obecné soudy dospěly k závěru, že nárok na náhradu škody, jehož se stěžovatelka domáhala na základě rozhodnutí z roku 1977 a z roku 1989, je promlčen a že po nabytí zletilosti syna je ve sporech proti státu ohledně případných nároků vyplývajících z práv vzniklých po roce 1992 legitimován syn stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť jím nebyla řešena otázka zásadního právního významu a jednalo se o rozhodnutí vyslovené v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dle stěžovatelky se soudy nedostatečně vypořádaly s její námitkou, že právo na náhradu škody se nepromlčuje, přičemž zákon č. 58/1969 Sb., dle nějž bylo postupováno, považuje stěžovatelka v jeho ustanovení o promlčení za protiústavní. Vzhledem k tomu, že uvedený zákon již byl zrušen, navrhuje stěžovatelka zrušení ustanovení § 32 a § 33 zákona č. 82/1998 Sb., který rovněž obdobně upravuje promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soudy se ani řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a pominuly, že stát byl při vymáhání výživného vůči stěžovatelce ve vrchnostenském postavení, resp. v pozici, kdy sám měl hájit její zájmy. Stěžovatelka uvádí, že pokud by žalobu uplatnila v roce 1990, kdy měla uplynout tříletá promlčecí lhůta, znepřátelila by si stát, jehož součinnost potřebovala pro vymáhání výživného v cizině.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. S námitkami stěžovatelky se soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, svůj postup řádně odůvodnily a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Vzhledem k jasnému a logickému odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak pokud jde o uplynutí promlčecí doby a věcnou legitimaci, tak možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, odkazuje.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že stěžovatelka se v podstatě domáhá, a to se zpětnou působností, nové právní úpravy, která by stanovila nepromlčitelnost nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, aniž by zohlednila, že v dané věci bylo postupováno zcela v souladu s platnou právní úpravou, kterou nelze ani extenzivním výkladem zákona eliminovat. Uvedenou situaci, kterou stěžovatelka považuje za rozpornou s Listinou, nelze ani řešit zrušením obdobného (pozdějšího) právního předpisu, který v projednávané věci vůbec nebyl aplikován.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že se jedná o nárok promlčený a částečně i o nárok, k jehož podání není stěžovatelka aktivně legitimována, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů včas všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Pouhá obava, že by jí v důsledku včas podané žaloby nebyla poskytnuta potřebná pomoc při vymáhání výživného do ciziny, je věci zcela neadekvátní a ničím nepodloženou domněnkou, které by stejně tak mohla být vykládána opačným způsobem. Skutečnost, že žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze v dané věci považovat za zneužití práva či šikanozní výkon práva vůči účastníku řízení a dovozovat, že stěžovatelka prodlení nezavinila.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 32 a § 33 zákona č. 82/1998 Sb. byl odmítnut podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu