II. ÚS 2249/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2014

II.ÚS 2249/13 ze dne 3. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, 586 01, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 52 T 3/2005, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 68/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 6 To 76/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 461/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností napadá všechna shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti a doložených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 68/2011 ze dne 13. 10. 2011 uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 trestního zákona ve výměře 700 000,- Kč s tím, že podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovateli byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Stěžovatel byl dále rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 6 To 76/2010, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 91/1994 Sb. (bod 1. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009), ve znění zákona č. 152/1995 Sb. (bod 3., 4. a), b), c) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009), přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") (body 5., 6. a), b) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (bod 7. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010), trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ve znění zákona č. 19/1997 Sb. (bod 8., 9. a 11. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (bod 12. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009).

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 6 To 76/2010 a dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 68/2011, podal stěžovatel dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 5 Tdo 461/2013 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu z důvodu neopodstatněnosti odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, neboť soudy, které byly dosud v jeho trestní věci činné, nerespektovaly shora zmíněná ustanovení Listiny. Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není příslušen přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, ovšem s tou výjimkou, že obecné soudy dodržují ústavní procesní principy, zejména pak uvedené právo na spravedlivý proces. Je si také vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za vydané v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že právě k takové situaci došlo v jeho případě, přičemž vady, které stěžovatel v probíhajícím řízení shledal, spočívají jak na právním tak i skutkovém základě, přičemž tyto se vzájemně prolínají a v důsledku způsobují nesprávné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů a konstatuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.

Stěžovatel pak v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí výhrady týkající se nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, nedostatečného zohlednění zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe, porušení zásady in dubio pro reo, nesprávných závěrů ohledně namítaného promlčení skutku z důvodu aplikace nesprávné právní úpravy, nesprávných závěrů ohledně svolení poškozeného a určení výše škody, porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel dále napadá nepřiměřenost trestu, zejména s ohledem na délku řízení, ve vztahu k peněžitému trestu pak též s ohledem na osobní a majetkové poměry stěžovatele, resp. dobytnost peněžitého trestu.

Po přezkoumání rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena, Ústavní soud dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že právě v jeho případě by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně tak nemůže stěžovateli přisvědčit, že by se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele. Naopak dovolací soud se ve velmi podrobném odůvodnění svého rozhodnutí všemi shora rekapitulovanými námitkami stěžovatele zabývá a své závěry dostatečně zdůvodňuje. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti pouze znovu opakuje již vznesené námitky proti způsobu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, proti skutkovým zjištěním a právním závěrům, se kterými se již dovolací soud vypořádal.

Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů nezjistil žádná pochybení, která by mohla zakládat tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Považuje za zbytečné opětovně rekapitulovat a opakovat závěry dovolacího soudu, který se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádal.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, rozhodovali v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), soudci Radovan Suchánek a Jiří Zemánek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu