II. ÚS 2210/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

II.ÚS 2210/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) I. H., zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem Hlavní třída 1196, Ostrava-Poruba, a 2) nezl. I. B., směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 9. 2013, č. j. P 190/2009-399, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 28. 3. 2014, č. j. 15 Co 43/2014-457 (P 190/2009), za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 30. 6. 2014, brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, neboť mají za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 10 odst. 2; čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 3 odst. 1; čl. 5; čl. 7; čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů matky (stěžovatelky 1), otce (D. B.) a prarodičů ze strany otce (H. B. a R. B.) k nezletilé I. (stěžovatelka 2).

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově zn. P 190/2009, Okresní soud v Pelhřimově nejdříve rozsudkem ze dne 22. 12. 2008, č. j. 3 Nc 182/2008-57, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor ze dne 30. 4. 2009, č. j. 15 Co 124/2009-95, v rámci řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem, I. a její sestře D., rozhodl tak, že nezletilá I. se pro dobu před a po rozvodu rodičů svěřuje do výchovy otce (výrok I.), přičemž stěžovatelce 1) byl jednak upraven styk s nezletilou I. vždy v každý třetí týden v měsíci, a to v sobotu od 14:00 hod. do 18:00 hod. (výrok VIII.), jednak jí byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé I. částkou 800 Kč měsíčně, počínaje dnem 4. 8. 2008 (výrok II.) a rovněž uhradit dlužné výživné ve výši 3.920 Kč (výrok III.). Ve vztahu k nezletilé D. pak okresní soud rozhodl tak, že se pro dobu před a po rozvodu rodičů svěřuje do výchovy stěžovatelky 1) (výrok IV.) se stanoveným dohledem (výrok V.), přičemž otci byl jednak upraven styk s nezletilou D. vždy v každý první týden v měsíci, a to v sobotu od 14:00 hod. do 17:00 hod. (výrok XI.), jednak mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé D. částkou 1.700 Kč měsíčně, počínaje dnem 4. 8. 2008 (výrok VI.), a rovněž uhradit dlužné výživné ve výši 8.330 Kč. (výrok VII.).

3. Své rozhodnutí o svěření nezletilé I. do výchovy otce v době před i po rozvodu manželství okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "rodiče spolu od 4. 8. 2008 nesdílí společnou domácnost a společně nehospodaří, přičemž nezl. D. je od té doby ve faktické péči matky, otec na ni od začátku srpna 2008 ničím nepřispívá, nezl. I. je od uvedené doby ve faktické péči otce, který o ni pečuje za pomoci své matky, matka na výživu nezl. I. od začátku srpna 2008 otci rovněž nepřispívá. (...) Soud je tak přesvědčen, že je v zájmu nezl. I. , aby nadále setrvala ve svém současném výchovném prostředí (...), v péči otce nebyly shledány žádné nedostatky (...). Soud při tom bral rovněž v potaz to, že nezl. I. není od počátku srpna 2008 s matkou (až na výjimku jedné návštěvy a několika krátkých telefonických rozhovorů) prakticky v žádném kontaktu a že současné výchovné prostředí matky vůbec nezná" (str. 7 rozsudku).

4. Následně dne 18. 9. 2009 podala stěžovatelka 1) návrh na změnu výchovných poměrů k nezletilé I. tak, aby jí byl rozšířen styk s nezletilou, který ovšem Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 2. 5. 2011, č. j. P 190/2009-218, zamítl, neboť dospěl k závěru, že z provedeného dokazování (mj. byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru klinické psychologie ze dne 22. 3. 2001, vypracovaný PhDr. J. Címovou) je zřejmé, že "od poslední úpravy výchovných poměrů k nezletilé I. nedošlo k žádné výrazné změně. Nezletilá je i nadále fixována na výchovné prostředí otce, současné prostředí matky téměř vůbec nezná. I když oba rodiče jsou schopni zabezpečit řádnou výchovu nezletilé I. , není v zájmu jejího dalšího psychického vývoje, aby bylo její výchovné prostředí, na které je zvyklá, změněno" (str. 2 rozsudku).

5. Dne 5. 10. 2012 pak stěžovatelka 1) podala nový návrh na změnu výchovných poměrů k nezletilé I. tak, aby byla svěřena do její výlučné péče. Dne 24. 10. 2012 podali návrh na změnu výchovných poměrů k nezletilé I. rovněž její prarodiče tak, aby byla svěřena do jejich výlučné péče, neboť se v jejich péči fakticky nachází od doby, kdy byla svěřena do výlučné péče otci, jejich synovi.

6. V mezidobí Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. P 190/2009-319, zbavil otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé D. podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině"), neboť "z předchozích řízení je zřejmé, že se o nezletilou nezajímá, neplní žádnou ze svých rodičovských povinností (dluh na výživném přesáhl částku 30.000 Kč) a svou rodičovskou zodpovědnost vůči nezletilé nevykonává."

7. O těchto předmětných návrzích stěžovatelky 1) a prarodičů nezletilé I. rozhodl Okresní soud v Pelhřimově ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 tak, že návrhu prarodičů vyhověl a nezletilou I. jim svěřil do společné výchovy (výrok I.) se současným vymezením rozsahu jejich práv a povinností při zajištění výkonu péče o nezletilou I. (výrok II.). Naopak návrh stěžovatelky 1) zamítl a upravil její styk s nezletilou I. vždy v každý první víkend v měsíci v době od pátku od 16:00 hod. do neděle do 16:00 hod.; v lichém roce o jarních prázdninách v době od soboty předcházející jarním prázdninám od 11:00 hod. do následné soboty do 16:00 hod.; a po dobu tří týdnů o hlavních letních prázdninách (výrok VI.), současně jí byla snížena povinnost přispívat na výživu nezletilé I. částkou 400 Kč měsíčně (výrok V.). Okresní soud rovněž stanovil otci nezletilé I. povinnost přispívat na její výživu částkou 1.600 Kč měsíčně (výrok IV.).

8. Okresní soud při formulaci svého závěru o změně výchovných poměrů k nezletilé I. vycházel ze skutečnosti, že jak prarodiče, tak stěžovatelka 1) mají vytvořeny předpoklady pro řádnou výchovu nezletilé I. : "Faktickou péči o nezletilou I. v podstatě od doby rozvodu rodičů zabezpečují navrhovatelé. Tito, ačkoliv jsou prarodiče, převzali roli rodičů, což není, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku, pro další psychický vývoj nezletilé vhodné. (...) Stěžovatelka 1) "si v mezidobí od posledního rozhodování o výchovném prostředí nezletilé upravila své bytové podmínky, uzavřela manželství s bývalým partnerem, z něhož se narodila další dcera M. , a péče matky o obě nezletilé dcery je dobrá. Nezletilá I. má k matce vytvořen pozitivní vztah, vztah mezi ní a její sestrou D. a polorodou sestrou M. není také nikterak narušen. Matka je schopna jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické, péči o nezletilou v celém rozsahu převzít." Při samotné úvaze o úpravě výchovných poměrů k nezletilé I. a jejímu svěření do společné výchovy prarodičů pak okresní soud konstatoval, že "znalkyně sice vytýká prarodičům, že převzali roli rodičů, nezletilá je zmatená v mateřské roli, což bude pro další její psychický vývoj problematické, a doporučuje změnu výchovného prostředí k vlastní matce, a to i bez postupného navazování kontaktů s rodinnou matky." Přesto okresní soud dospěl k závěru, že "násilná cesta ke změně výchovného prostředí není pro nezletilou za současné situace vhodná. Vztahy mezi nezletilou a matkou, sourozenci nezletilé a manželem matky nejsou nikterak prohlubovány pravidelným stykem (...). Soud se domnívá, že v případě svěření nezletilé do výchovy matky by opustila veškeré jistoty, které ve stávajícím výchovném prostředí má, její další život by se v podstatě změnil ze dne na den od základu" (str. 6 - 7 rozsudku). Okresní soud se tak přiklonil k "postupné adaptaci" nezletilé I. na výchovné prostředí stěžovatelky 1) a její rodiny, na městské prostředí (z prostředí vesnického) a na jiné kamarády. Nadto zdůraznil, že nelze také pominout "stanovisko nezletilé, které bylo v průběhu řízení soudem zjišťováno, a která si přeje i nadále zůstat v péči prarodičů." Okresní soud tak - "s vědomím, že nositeli rodičovské zodpovědnosti jsou rodiče, kteří jsou oprávněni a současně povinni dítě vychovávat, když výchova prarodičů je považována za náhradní rodinnou péči" - svěřil nezletilou I. do společné výchovy prarodičů, kterým ve smyslu ustanovení § 45 odst. 4 zákona o rodině vymezil rozsah práv a povinností k nezletilé. Svůj závěr o potřebě změnit dosavadní úpravu styku stěžovatelky 1) s nezletilou I. pak okresní soud odůvodnil "s ohledem na to, aby vztah matky a její rodiny s nezletilou byl nadále prohlubován (...) styk byl intenzivnější, když matka již v současné době má vytvořeny podmínky pro to, aby styk v jejím bydlišti mohl být realizován delší dobu."

9. Jak okresní soud zdůraznil, vycházel ve svých závěrech z obsahu znaleckého posudku z oboru klinické psychologie ze dne 13. 7. 2013, vypracovaného PhDr. J. Procházkovou, a také z výše citovaného znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. J. Címovou. V průběhu řízení provedl rovněž důkaz výslechem všech účastníků řízení (včetně nezletilé I. ); zprávami opatrovníka nezletilé (město Pelhřimov, orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD); zprávami z místního šetření v bydlišti stěžovatelky 1) i v bydlišti prarodičů nezletilé; a další, zejména listinné důkazy, za účelem posouzení majetkových poměrů rodičů.

10. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali otec nezletilé I. i stěžovatelka 1) odvolání. Zatímco otec nezletilé I. své odvolání, jímž se domáhal změny výroku ohledně stanovené výše svého výživného vůči nezletilé I. , vzal posléze zpět, stěžovatelka 1) ve svém odvolání namítala, že okresní soud rozhodl v rozporu se závěry vyplývajícími z předmětných znaleckých posudků ohledně potřeby změnit výchovné poměry nezletilé I. , a to s ohledem na její další psychický vývoj. Nadto zpochybňovala závěry okresního soudu ohledně řádné výchovy nezletilé I. ze strany jejích prarodičů, kteří jí nadto znemožňují styk s nezletilou.

11. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky 1) neshledal důvodným, a proto rozsudek okresního soudu potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), a to zprávami Městského úřadu v Novém Jičíně a v Pelhřimově, Základní školy a Mateřské školy v Černovicích a v Novém Jičíně, za účelem prověření aktuálního stavu výchovného prostředí stěžovatelky 1) i prarodičů nezletilé I. , aktuálního prospěchu nezletilé I. v ZŠ, resp. její sestry D. v MŠ, a dále listinami, za účelem zjištění aktuálních příjmů rodičů nezletilé.

12. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil s právními závěry okresního soudu i s jeho způsobem hodnocení důkazů, a to zejména pokud jde o závěry ze znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. J. Procházkovou, které dle krajského soudu "v podstatě vyznívají tak, že prarodiče sice péči o nezletilou zvládají, ale příliš nepodporují tvorbu a rozvíjení citových vazeb k matce, která má jinak z hlediska své osobnosti a psychického stavu všechny předpoklady pro převzetí dcery do výchovy. Právě s ohledem na to považuje znalkyně současný stav za poněkud nepřirozený a doporučuje vcelku radikální řešení, tedy svěření nezletilé I. do výchovy matky bez ohledu na její aktuální stanovisko." V tomto ohledu tak dal krajský soud znalkyni za pravdu, nicméně se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že "doporučovaná radikální změna by za současné situace nebyla vhodná", "byla by pro nezletilou naprosto frustrující" a "odporovalo by to zájmu nezletilé." Proto krajský soud uzavřel, že "navzdory tomu, že má matka jak osobnostní, tak materiální předpoklady k tomu, aby výchovu dcery zvládla, je odvolací soud přesvědčen, že zatím není možno ze shora uvedených důvodů, spočívajících výlučně na straně nezletilé, k jí navrhované změně přistoupit" (str. 6 rozsudku).

13. Stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že při úpravě výchovných poměrů k nezletilé I. byla upřednostněna péče jejích prarodičů na úkor péče její vlastní matky a také možnosti rozvíjet sourozenecké vztahy s jejími sestrami. Tento závěr dle názoru stěžovatelky 1) nejen, že odporuje závěrům z výše citovaných znaleckých posudků, ale je v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu a také judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž také v obsahu ústavní stížnosti cituje. Stěžovatelka 1) je tak toho názoru, že obecné soudy v daném případě nijak nerespektovaly její právo jako "matky, aby bylo její rodičovství dále rozvíjeno a podporováno a nikoliv omezováno." Tento stav považuje stěžovatelka 1) za "zvlášť nebezpečný s ohledem na věk nezletilé I. , kdy s postupujícím věkem se případná změna bude jevit jako čím dál méně pravděpodobná." Stěžovatelka 1) proto uzavírá, že "odůvodnění rozsudku soudu, kterým návrh matky na změnu výchovného prostředí zamítl s poukazem na údajnou stabilitu dítěte je chybné, a nemůže být nadřazeno nad práva matky a dítěte, protože je v primárním zájmu dítěte, aby byl tento vztah rozvíjen a byl tak vytvořen základ pro zdravé výchovné prostředí."

II.

14. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou [§ 72 odst. 3; § 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

15. Jinak je tomu ovšem v případě stěžovatelky 2), tj. nezletilé I. Ústavní soud zde nejdříve zkoumal, zda je stěžovatelka 2) osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

16. V řízení, vedeném před Okresním soudem v Pelhřimově a následně i v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, o úpravě výchovných poměrů k nezletilé I. byli účastníky řízení stěžovatelka 1), otec a prarodiče nezletilé I. a samozřejmě i samotná nezletilá I. , které bylo ovšem ve smyslu ustanovení § 37 zákona o rodině ustanoveno kolizním opatrovníkem Město Pelhřimov, neboť zákonný zástupce nezletilého nemůže jednat za zastoupeného v případě, že jeho zájmy jsou podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, v rozporu se zájmy zastoupeného; v daném případě však postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilým. (Poznámka Ústavního soudu: Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil zákon č. 40/1964 Sb. i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v ustanovení § 892 odst. 3).

17. Tato možnost kolize zájmů stěžovatelky 1) a nezletilé I. se jeví jako pravděpodobná i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jejím svěření do výchovy prarodičů a stěžovatelce 1) upraven styk s nezletilou a rovněž uložena povinnost přispívat na její výživu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 20 odst. 1 o. s. ř.). Jak již bylo zmíněno, otázku, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, v minulosti upravoval zákon o rodině a v současnosti je tato problematika upravena v citovaném ustanovení § 892 odst. 3 občanského zákoníku. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě ústavní stížnost podala nezletilá stěžovatelka 2) sama a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatelka 1) podávala ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelky 2), jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť se jedná o její nezletilou dceru, je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelky 2) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04; ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11; či ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

18. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu ke stěžovatelce 1), přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé I., tj. stěžovatelce 2) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 odst. 1 a 4 o. s. ř.

III.

19. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky 1) s právními závěry obecných soudů ohledně nenaplnění předpokladů pro svěření nezletilé I. do výlučné péče stěžovatelky 1) a naopak naplnění předpokladů pro její svěření do společné výchovy jejích prarodičů.

20. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.

21. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, či sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 14. 1. 2015, a tam citovanou judikaturu ESLP).

22. Za situace, kdy je zvažováno svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, je pak vždy třeba mít na paměti, že první jmenované kritérium, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, je zvláště významné, neboť vazba mezi matkou a dítětem (a analogicky také mezi otcem a dítětem) je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince, přičemž narušení této přirozené lidské vazby je přípustné pouze tehdy, existují-li pro to zvlášť závažné důvody [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399) a sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227) a rovněž rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku ze dne 26. 5. 1994, č. 16969/90, a ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, č. 18249/02].

23. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, žádnému z uvedených kritérií, tedy ani prvnímu z nich (tj. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou), nelze přisuzovat rozhodující váhu. Obecné soudy jsou totiž v řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, právě v souvislosti s potřebou rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte povinny veškerá relevantní kritéria posoudit samostatně u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, a hodnotit je komplexně a v jejich vzájemné souvztažnosti, a za situace, kdy jsou u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, pak rozhodnout o svěření dítěte do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

24. Proto také Ústavní soud dovodil, že pokud biologický rodič při posuzování tří zbývajících kritérií neobstojí, může dojít k situaci, kdy již není možné či rozumné přijmout opatření, které by obnovilo jeho vztah s dítětem. Tak tomu bude kupříkladu v případech, kdy převáží fakticita dlouhodobé silnější vazby dítěte na jinou osobu, či v případě hrozby trestního jednání vůči dítěti nebo jiného ohrožení jeho vývoje v důsledku svěření dítěte do péče biologického rodiče. K tak vážnému omezení rodičovské zodpovědnosti, k jakému implicitně dochází skrze svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, a tedy k závažnému zásahu do práva rodiče i dítěte na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života však nemůže dojít pouze na základě přání dítěte, ale skutečně pouze na základě hledání nejlepšího zájmu dítěte skrze pečlivé posuzování všech výše zmíněných kritérií (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1074/13 ze dne 28. 7. 2014 s oporou rozsudku ESLP ve věci Elsholz proti Německu ze dne 13. 7. 2000, č. 25735/94).

25. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí. Jak již bylo výše rekapitulováno, v nyní projednávaném případě byla nezletilá I. rozhodnutími obecných soudů svěřena do společné výchovy svých prarodičů, navzdory skutečnosti, jak bylo obecnými soudy konstatováno, že v současnosti "má matka jak osobnostní, tak materiální předpoklady k tomu, aby výchovu dcery zvládla." První kritérium, tj. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, tedy svědčí stěžovatelce 1), neboť její pokrevní pouto je užší než u prarodičů.

26. Druhé kritérium, tj. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, svědčí dle názoru Ústavního soudu naopak prarodičům, kteří dle zjištění obecných soudů fakticky pečují o nezletilou I. od počátku srpna 2008, kdy stěžovatelka 1) opustila (i se svojí mladší dcerou D.) společnou domácnost s otcem nezletilé I. , kterému byla původně svěřena do výlučné péče, nicméně ten, jak bylo posléze obecnými soudy konstatováno, "péči o nezletilou nezabezpečoval a nemá ani psychické předpoklady pro řádnou výchovu nezletilé." Prarodiče nezletilé I. tak o ni pečují více než 6 let, což představuje více než polovinu jejího života, a naopak výchovné prostředí stěžovatelky 1) a její rodinu nezletilá I. v podstatě nezná, a to kvůli zcela sporadickým (převážně telefonickým) dosavadním kontaktům mezi stěžovatelkou 1) a nezletilou I. .

27. V tomto ohledu tak Ústavní soud zcela akceptuje názor obecných soudů, že "v případě svěření nezletilé do výchovy matky by opustila veškeré jistoty, které ve stávajícím výchovném prostředí má, její další život by se v podstatě změnil ze dne na den od základu", a proto také doporučení znalkyně k této náhlé změně výchovného prostředí nezletilé I. Ústavní soud hodnotí za zcela radikální, vycházející pouze z ryze odborného (psychologického) hodnocení, odtrženého od ostatních okolností každodenního života nezletilé I., které přisvědčují názoru, že "doporučovaná radikální změna by za současné situace nebyla vhodná", "byla by pro ni naprosto frustrující" a "odporovalo by to zájmu nezletilé." Ústavní soud se tak neztotožňuje s hodnocením stěžovatelky 1), že obecné soudy zcela zásadně pochybily, pokud při svém rozhodování dostatečně nereflektovaly závěry vyplývající z předmětných znaleckých posudků (či dokonce že rozhodovaly v rozporu s nimi), neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně předmětných znaleckých posudků, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilé I. a při respektování požadavku na zachování co nejvyšší míry její identity a jejích rodinných vazeb. Nadto Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl postup obecných soudů, pokud by zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů." [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014].

28. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že pokud by obecné soudy ihned přistoupily k oné náhlé změně výchovných poměrů k nezletilé I. a dle doporučení znalkyně by ji svěřily do výlučné péče stěžovatelky 1), učinily by tak zcela v rozporu s aktuálním přáním nezletilé I. setrvat ve výchovném prostředí u prarodičů. Ve prospěch jejího svěření do společné výchovy prarodičů tak svědčilo i čtvrté z uvedených kritérií, spočívající v respektování či přihlédnutí k přání samotného dítěte, které je "nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu", byť ovšem za splnění určitých předpokladů. Za tyto předpoklady, jež ovlivňují míru relevance tohoto kritéria při úvahách rozhodujícího soudu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil především "dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte", když "významným faktorem je v těchto případech věk samotného dítěte, neboť čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti." [srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 266/10; sp. zn. I. ÚS 2482/13; či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013]. Proto také, právě s ohledem na věk nezletilé I. a její míru rozumové a emocionální vyspělosti, nelze uvedenému přání přiznat rozhodující relevanci, neboť na jeho podobu mohou mít vliv i další faktory, jako jsou okolnosti utváření postoje nezletilého dítěte, vliv aktuálně blízkých osob, snaha "zavděčit se všem" znemožňující přijetí jednoznačného stanoviska či v neposlední řadě i způsob jeho zjištění a jeho interpretace ze strany rozhodujícího soudu. V žádném případě je však nelze ignorovat či překonávat s odkazem na snazší adaptibilitu dětí ve věku nezletilé I. a tedy jejich schopnosti vyrovnat se s náhlými změnami v jejich životě, jak činila znalkyně v předmětném znaleckém posudku a jak nepřímo činí i stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti.

29. Ve vztahu ke zbývajícímu, v pořadí třetímu kritériu, tj. schopnosti osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, které jej u stěžovatelky 1) i prarodičů hodnotí přinejmenším jako rovnocenné, nicméně zde zohlednily závěry, vyplývající z předmětného znaleckého posudku, že "prarodiče sice péči o nezletilou zvládají, ale příliš nepodporují tvorbu a rozvíjení citových vazeb k matce", což není "pro další psychický vývoj nezletilé vhodné", "nezletilá by potřebovala jiný výchovný přístup, kterého by samozřejmě bylo možno dosáhnout přechodem do prostředí, v němž nebude jediným dítětem a tudíž středem pozornosti" a v němž bude postupně eliminováno ("dojde k usměrnění nežádoucích tendencí") u nezletilé I. "zmatení rolí" a "obtížné rozlišování" mezi biologickou matkou a "mamkou H.", tj. babičkou. Uvedené skutečnosti ostatně také byly jedním z důvodů, proč obecné soudy přistoupily ke změně dosavadní úpravy styku stěžovatelky 1) s nezletilou I. , a to právě "s ohledem na to, aby vztah matky a její rodiny s nezletilou byl nadále prohlubován (...) styk byl intenzivnější, když matka již v současné době má vytvořeny podmínky pro to, aby styk v jejím bydlišti mohl být realizován delší dobu."

30. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů", což ostatně také zdůraznil krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Uvedené v nyní projednávaném případě platí tím spíše, že obecné soudy svá rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů k nezletilé I. založily na okolnostech, zejména na prohlubujícím se rodičovském styku stěžovatelky 1) a její rodiny s nezletilou I., jejichž změnu je možné v budoucnu reálně očekávat (nikoliv však nutně), čemuž také ostatně přizpůsobily úpravu styku stěžovatelky 1) s nezletilou I. a stávající podobu úpravy výchovných poměrů k nezletilé I. tak tímto fakticky podmínily. Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v rodičovském styku stěžovatelky 1) s nezletilou I. došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilou podle toho upravily. Vždy však primárně musí respektovat onen ústavní požadavek priority zájmu nezletilého dítěte.

31. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilé I. výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů či jiných osob k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky 1), jak namítala v ústavní stížnosti. Proto také nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, resp. ESLP.

32. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu