II. ÚS 2172/14 #1Nález ÚS ze dne 10.03.2015 Znalecký posudek v procesu dokazování

Nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Pokud však účastník řízení navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť zpochybnil odbornost a hodnověrnost provedeného znaleckého posudku, z něhož obecný soud výhradně vycházel při formulaci svých právních závěrů, a tento revizní posudek proveden nebyl, bylo tímto opomenutím porušeno právo na spravedlivý proces.

II.ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015

N 54/76 SbNU 747

Znalecký posudek v procesu dokazování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Slavíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011 č. j. 30 C 55/2008-237, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 55 Co 365/2011-271 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1654/2012-303, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody způsobené mu vedlejším účastníkem v důsledku nesprávně provedeného auditu účetních závěrek obchodní společnosti coby obchodníka s cennými papíry, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Josefa Běloubka, zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 13, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011 č. j. 30 C 55/2008-237, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 55 Co 365/2011-271 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1654/2012-303 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel namítané porušení svých základních práv (konkrétně vlastnického práva a práva na spravedlivý proces) spatřuje především v procesním postupu obecných soudů v průběhu dokazování, když neprovedly "vysoce relevantní" důkazy navrhované stěžovatelem (zejména revizní znalecký posudek či důkaz kárným spisem Komory auditorů ve věci kárného řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi řízení) a dostatečně se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a argumenty. Dle stěžovatele se ani jeden z obecných soudů při vyhotovení odůvodnění neřídil základními procesními zásadami zakotvenými jak ústavněprávně v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tak v zákonných ustanoveních (§ 157 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a svá rozhodnutí tak soudy zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a nejasnosti, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku odmítly poskytnout stěžovateli spravedlnost. Uvedené platí i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho odůvodnění vyložené úvaze stran nenaplnění podmínky přípustnosti podaného dovolání v podobě existence otázky zásadního právního významu (otázka příčinné souvislosti vzniku škody stěžovatele). V neposlední řadě stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 porušil zásadu iura novit curia, když přenechal hodnocení ryze právních otázek (vznik škody v důsledku porušení právních povinností vedlejšího účastníka řízení) na znalci a jeho znaleckém posudku. Výše popsaný postup obecných soudů se tak dle názoru stěžovatele nachází i v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak se závěry obsaženými v nálezech sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319); sp. zn. I. ÚS 343/09 ze dne 12. 5. 2009 (N 118/53 SbNU 485) či sp. zn. I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 [(N 259/55 SbNU 499), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], které stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje.

II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 1 i vedlejší účastník řízení.

4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.

5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření předně zpochybnil ústavněprávní relevanci námitek obsažených v ústavní stížnosti, které se mu "jeví především jako polemika se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Jde zejména o výhrady k rozsahu dokazování, k zhodnocení dokazování, k právnímu posouzení věci i k samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu." Následně se městský soud podrobněji vyjádřil ke stěžovatelově námitce, že "obecné soudy nepřípustně čerpaly ze znaleckého posudku závěry právní (jež náleží soudu, a nikoli znalci)." Tento argument považoval městský soud za "obecně správný", neboť se v odůvodnění rozsudku obou soudů uvádí, že "na základě posudku ... žalovaný postupoval v souladu se zákonem", přičemž takový závěr "se měl opírat o výklad zákona (nikoli jen o převzetí závěru znalce)." Na druhou stranu městský soud zdůraznil, že konkrétní metodika provádění auditů, ač je nepochybně též upravena právem, "je oblastí zjevně specializovanou a odbornou, tedy zpravidla vyžadující posouzení znalcem. Je tedy možné, že uvedený závěr soudů je spíše zjednodušující formulací, jíž bylo míněno, že audit byl v dané době proveden na základě dostatečných podkladů a odpovídajícími metodami." Městský soud nicméně zdůraznil, že v nyní projednávaném případě stěžovatele "soudy založily zamítavé rozhodnutí na nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou a působením auditora. V době auditů totiž mělo hospodaření úpadkyně odpovídat výroku auditora a k poklesu kapitálu (a vzniku škody) došlo až následně v době, kdy žalobce již úpadci své prostředky svěřil."

6. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření nesouhlasil s tvrzením stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví a naopak neprovedením revizního znaleckého posudku. "Stěžovatel účelově zaměňuje znaleckou odbornost, tedy zda žalovaný jakožto auditor získal při sporném auditu vstupní informace nezkresleného charakteru, zda zohlednil všechny potřebné informace a zda nezaměnil postup u forenzního a u účetního auditu, tedy zda postupoval při své auditorské činnosti správně a standardně, což soud (jelikož nemá potřebné ekonomické vzdělání) těžko mohl posoudit sám."

7. Vedlejší účastník řízení Ing. Běloubek ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Podrobněji se vyjádřil k námitce ohledně porušení zásady iura novit curia ze strany obecných soudů, resp. k otázce příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a údajně vzniklou škodou. Ve vztahu k první otázce vedlejší účastník uvedl, že "povaha otázky, kterou měly obecné soudy v nyní projednávané věci meritorně rozhodnout, vyžadovala procesní uplatnění odborných znalostí z oboru účetnictví. Proto bylo ustanovení znalce k osvětlení odborných otázek případu logickým krokem." Ohledně možné příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka coby auditora a vzniklou škodou stěžovateli vedlejší účastník argumentoval, že "i kdyby porušil své povinnosti (což popírá), tak tímto porušením škoda vůbec nemusela vzniknout. Navíc ani nemohl nijak zabránit vzniku škody, o níž není zřejmé, kdy přesně vznikla. Škodu mohla společnost AIB způsobit kdykoliv v době po skončení auditu do doby, kdy byla zjištěna ze strany Komise pro cenné papíry kapitálová nepřiměřenost. Výrok ,s výhradou' nebo ,bez výhrady' není pro vznik škody vůbec relevantní. Škodu způsobila stěžovateli společnost. Jednání, které by mohlo být příčinou škody, je jednáním orgánů společnosti spočívajícím v jejich porušení povinnosti řádné péče; proti těm však nároky stěžovatele nesměřovaly ani proti Komisi pro cenné papíry, která prováděla kontrolu v rozhodnou dobu. Sebelépe provedený audit nemůže zabránit zloději, aby po skončení auditu provedl krádež. Auditor také nemůže odpovídat za skutečnosti, které byly dodatečně zjištěny a které buď v době provádění auditu neexistovaly, nebo byly před ním v době zpracování auditu tajeny." V závěru pak vedlejší účastník vyjádřil obavu, že "přijetí této ústavní stížnosti by mohlo mít za následek, že by se otevřela stavidla podobných žalob proti auditorům v situacích, kdy následně dojde ke konkursům auditovaných společností."

8. Stěžovatel v následné obsáhlé replice k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení zejména zdůraznil, že se v případě hodnocení souladu postupu auditora s auditorskými směrnicemi jedná o otázku právního hodnocení, a nikoliv o zjišťování skutkového stavu, jak chybně učinily obecné soudy. Znaleckému posudku opakovaně vytýká jeho nezákonnost. Rovněž má za to, že obecné soudy nevyřešily otázku odpovědnosti auditora za jeho činnost při auditu účetní závěrky, když stěžovatel tvrdí, že právě porušením povinností auditora mu vznikla škoda.

III. Podstatný obsah spisového materiálu

9. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 55/2008 Ústavní soud podává zejména následující skutečnosti.

10. Stěžovatel podal dne 3. 3. 2008 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v níž požadoval po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 293 524 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou mu vedlejším účastníkem v důsledku nesprávně provedeného auditu účetních závěrek obchodní společnosti American International Brokers, a. s., (dále jen "AIB") za účetní období let 2003 a 2004. S uvedenou společností jako s obchodníkem s cennými papíry stěžovatel uzavřel dne 13. 9. 2004 smlouvu o obhospodařování cenných papírů, na jejímž základě jí svěřil částku ve výši 127 347 USD za účelem nákupu cenných papírů a následného obchodování s nimi, a to k dosažení maximálního výnosu pro stěžovatele. Vedlejší účastník byl auditorem společnosti AIB a prováděl pro ni audit jejích účetních závěrek, mj. i za roky 2003 a 2004, ve vztahu k nimž vydal výrok "bez výhrad". Dle stěžovatele tak ovšem učinil v rozporu s právními předpisy, zejména pak s ustanovením § 14 odst. 4 písm. c) či § 15 odst. 3 zákona č. 254/2000 Sb., o auditorech a o změně zákona č. 165/1998 Sb., v tehdy platném znění, (dále též jen "zákon o auditorech") a auditorskými směrnicemi, neboť neměl dostatečný přístup k požadovaným a nezbytným podkladům k auditorské zprávě, což se projevilo v tom, že ačkoliv ve své auditorské zprávě ze dne 29. 3. 2005 vyslovil výrok "bez výhrad", již dne 25. 5. 2005, tedy necelé dva měsíce poté, byla na společnost AIB Komisí pro cenné papíry uvalena nucená správa z důvodu nedostatečné kapitálové přiměřenosti. Nucený správce společnosti AIB následně zjistil, že existuje významný nepoměr mezi skutečnou hodnotou klientského majetku a aktivy vedenými v účetnictví společnosti AIB (podle účetních záznamů společnosti AIB měly být na majetkových účtech klientů společnosti ke dni 30. 9. 2005 cenné papíry v tržní hodnotě 6 642 626,71 USD, avšak kontrolou bylo zjištěno, že se zde ve skutečnosti nachází pouze majetek v tržní hodnotě 1 827 000 USD). Na majetek společnosti AIB byl následně dne 1. 12. 2005 Městským soudem v Praze prohlášen konkurs (řízení vedené pod sp. zn. 78 K 42/2005). Zůstatek stěžovatele na jeho klientském účtu u společnosti AIB činil ke dni prohlášení konkursu 1 883 025,01 Kč (27 560 USD), nicméně stěžovatel v konkursním řízení uplatňoval pohledávku v celkové výši 2 507 455,10 Kč (101 635,73 USD). Z této výše pohledávky se pak stěžovateli následně dostalo plnění v celkové částce 1 213 931,11 Kč (zčásti na základě rozvrhového usnesení konkursního soudu, zčásti na základě výplaty z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry). Žalobou požadovanou částku, a tedy vzniklou škodu tak dle stěžovatele tvoří zbylá část pohledávky, přičemž příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a jednáním vedlejšího účastníka stěžovatel spatřuje právě v zanedbání povinností vedlejšího účastníka jako auditora společnosti AIB a z toho vyplývajícím chybném výroku "bez výhrad" v auditorských zprávách za rok 2003 a 2004, aniž by k tomu měl zajištěn přístup ke všem potřebným dokladům. Tím měl stěžovateli způsobit škodu, neboť pokud by prý vedlejší účastník býval provedl audit společnosti AIB řádně, ve své zprávě uvedl jiný výrok než "bez výhrad" a splnil zákonnou povinnost (§ 15 odst. 3 zákona o auditorech) informovat Komisi pro cenné papíry, a to již při vydání auditorské zprávy za rok 2003, což měl a mohl učinit, stěžovatel by své finanční prostředky do společnosti AIB vůbec neinvestoval, anebo by je ze společnosti okamžitě vybral.

11. Vedlejší účastník ve vyjádření k žalobě jednak namítal, že nárok stěžovatele byl promlčen ke dni 1. 10. 2007, a jednak, že škoda byla způsobena trestnou činností členů představenstva společnosti AIB, na které ostatně nucený správce a Komise pro cenné papíry podali trestní oznámení. Především pak zdůraznil, že pro společnost AIB neprováděl forenzní audit, ale pouze audit účetní uzávěrky, tj. ověření účetní závěrky, kdy se porovnává stav se zvoleným souborem standardů, předpisů a norem.

12. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovu žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I), dále pak rozhodl o nákladech řízení a znalečném (výroky II a III). Obvodní soud tak učinil s odůvodněním, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že vedlejší účastník jako auditor "při výkonu své činnosti neporušil právní povinnost uloženou mu ustanovením § 14 odst. 1 a 3 zákona o auditorech ani nepostupoval v rozporu s auditorskými směrnicemi." Tuto skutečnost dle obvodního soudu "vyvrátil znalecký posudek", tj. znalecký posudek z oboru ekonomika-účetnictví ze dne 5. 5. 2010, vypracovaný znaleckým ústavem BRÁZDA-AUDIT, a. s., (na č. l. 109-156 spisu), doplněný o odpovědi na otázky stěžovatele dne 11. 1. 2011 (na č. l. 196-207 spisu). Obvodní soud tak uzavřel, že "i kdyby shledal existenci protiprávního úkonu žalovaného a existenci škody, nedošlo by ani tak k naplnění dalšího předpokladu, tj. příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou, neboť případné pochybení žalovaného nemohlo jakožto jediná příčina vyvolat důsledek v podobě hospodářského stavu úpadce, jež byl způsobilý k zavedení nucené správy a k prohlášení konkursu na jeho majetek" (str. 5 rozsudku).

13. Stěžovatel ještě v průběhu řízení před obvodním soudem opakovaně (viz "Vyjádření žalobce k zadání znaleckého posudku" ze dne 15. 1. 2010 na č. l. 96-97 spisu; "Dodatečné dotazy znalci" ze dne 4. 10. 2010 na č. l. 178-181 spisu a "Stanovisko žalobce k doplnění znaleckého posudku" ze dne 3. 2. 2011 na č. l. 210 a násl. spisu) zpochybňoval jednak samotné zadání znaleckého posudku ze strany obvodního soudu a formulaci otázky: "Zda žalovaný auditor při vypracování závěrečných zpráv o ověření účetních závěrek společnosti AIB k 31. 12. 2003 a k 31. 12. 2004 postupoval v souladu se zákonem č. 254/2000 Sb. a auditorskými směrnicemi, případně jaké povinnosti jako auditor porušil?", kterou stěžovatel považoval za ryze právní otázku, kterou je povinen zodpovědět soud, nikoliv znalec, a zpochybňoval rovněž odbornost znaleckého ústavu (bez příslušné kvalifikace a zkušeností v oboru auditorské činnosti), dále namítal jeho podjatost a v neposlední řadě zpochybňoval i hodnověrnost samotných závěrů znaleckého posudku. Proto požadoval vypracování revizního znaleckého posudku, vypracovaného více kvalifikovaným znalcem z oboru auditu finančních institucí a také s více specifickým zadáním, na jehož základě by znalec podrobněji soudu popsal chybný postup vedlejšího účastníka při vypracování předmětných závěrečných zpráv.

14. Uvedené námitky stěžovatel znovu předestřel i ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu a zdůrazňoval, že právní závěry obvodního soudu jsou založeny na nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť vycházejí pouze ze závěrů předmětného znaleckého posudku, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazními návrhy stěžovatele. Městský soud v Praze je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal důvodnými a napadený rozsudek obvodního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Městský soud se v odůvodnění ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, který "na základě znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znaleckým ústavem BRÁZDA-AUDIT, o jehož správnosti není důvod pochybovat, opodstatněně uzavřel, že žalovaný jako auditor postupoval v souladu se zákonem a žádnou právní povinnost neporušil, avšak ani v opačném případě by odpovědnost žalovaného (stěžovateli) za vzniklou škodu nebyla dána s ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi eventuálním protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou ... V daném případě, jak žalovaný v řízení důvodně namítal, byla škoda (stěžovateli) způsobena trestnou činností členů představenstva společnosti AIB, na orgány společnosti, a nikoliv na žalovaného podali nucený správce a Komise pro cenné papíry trestní oznámení." (str. 5 rozsudku). Městský soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že jednání vedlejšího účastníka "představuje podstatnou příčinu vzniku škody" nebo že by z tohoto jednání "bylo možné dovodit příčinnou souvislost případného pochybení auditora se vznikem škodlivého následku. Škoda nastala bez ohledu na audit a bez ohledu na šetření Komise pro cenné papíry" (str. 6 rozsudku).

15. Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž otázku zásadního právního významu spatřoval jednak v posouzení, zda lze hodnocení souladu postupu auditora s auditorskými směrnicemi považovat za otázku skutkovou či právní, jednak v otázce, zda auditor odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem jeho činnosti i ve vztahu k jiným osobám než k auditované účetní jednotce, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť žádná ze stěžovatelem formulovaných otázek nezaložila přípustnost dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil, že "jelikož závěr, podle něhož mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou není příčinná souvislost, obstojí - v případě jeho správnosti - jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, nečiní dovolání přípustným ani posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím" (str. 2 usnesení). Ve vztahu ke stěžovatelem namítaným procesním vadám (spočívajícím v neprovedení jím navrhovaných důkazů a nevypořádání se s odvolacími námitkami) pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel "uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze."

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

IV.a) Obecná východiska hodnocení namítaného porušení práva na spravedlivý proces

16. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)].

17. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s procesním postupem obecných soudů, zejména pak obvodního soudu, který neprovedl jím opakovaně navrhované důkazy (revizní znalecký posudek či důkaz kárným spisem Komory auditorů ve věci kárného řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi řízení), a svá rozhodnutí tak soudy zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a nejasnosti. V neposlední řadě pak stěžovatel namítá, že obvodní soud přenechal hodnocení ryze právních otázek (vznik škody v důsledku porušení právních povinností vedlejšího účastníka řízení) znalci a jeho znaleckému posudku.

18. Pokud stěžovatel namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v procesu dokazování prováděného obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na spravedlivý proces, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu, a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211/75 SbNU 365)]. Proto Ústavní soud setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. "Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629) či nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)].

19. Za situace, kdy tak obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) nebo citovaný nález sp. zn I. ÚS 273/06] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Jinými slovy, rozhodující soud tak není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.

IV.b) Aplikace ústavněprávních východisek na projednávaný případ

20. Výše předestřená obecná východiska jsou aplikovatelná i na nyní projednávaný případ stěžovatele, neboť samotný procesní postup obvodního soudu je s nimi ve zřetelném rozporu. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatel v průběhu řízení před obvodním soudem (a následně i v odvolacím a dovolacím řízení) setrvale zpochybňoval jednak samotné zadání znaleckého posudku a formulaci otázky ze strany obvodního soudu, jednak hodnověrnost (z hlediska nedostatečné kvalifikace a odbornosti znaleckého ústavu) závěrů předmětného znaleckého posudku. V této souvislosti proto stěžovatel opakovaně vznášel důkazní návrh v podobě vypracování revizního znaleckého posudku, vypracovaného více kvalifikovaným znalcem z oboru auditu finančních institucí a také s konkrétnějším zadáním, na jehož základě by znalec soudu podrobněji popsal chybný postup vedlejšího účastníka při vypracování předmětných závěrečných zpráv. Jak ovšem vyplývá z obsahu spisu obvodního soudu i z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, obvodní soud se s tímto důkazním návrhem žádným způsobem nevypořádal, když jej fakticky odmítl akceptovat, aniž by však ve svém rozhodnutí jakkoliv vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl, čímž ovšem ve smyslu výše předestřených závěrů judikatury Ústavního soudu zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2.

21. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že v minulosti ve své judikatuře v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze ("Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu.") [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209) či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky.

22. Tato výjimka ovšem na nyní projednávaný případ a postup obvodního soudu zdaleka nedopadá, neboť stěžovatelem navrhovaný důkaz v podobě revizního znaleckého posudku mohl dle názoru Ústavního soudu nepochybně mít relevantní význam pro jeden z klíčových aspektů předmětného sporu o náhradu škody, kterým je důkladné posouzení samotného jednání vedlejšího účastníka řízení jako auditora společnosti AIB, a to především z hlediska souladu jeho postupu s příslušnými právními předpisy (zákonem o auditorech) a auditorskými směrnicemi. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv hodnotil věcnou správnost právních závěrů obvodního soudu, posléze aprobovaných i městským soudem, což mu ostatně ani nepřísluší, je ovšem toho názoru, že teprve až na základě důkladně zjištěného skutkového stavu je možné učinit tak kategorické právní závěry, jaké učinily obecné soudy v nyní projednávaném případě, tj. že vedlejší účastník řízení jako auditor "postupoval v souladu se zákonem a žádnou právní povinnost neporušil", resp. že jeho jednání nemůže mít příčinnou souvislost se škodou stěžovatele, když pro ně nelze nalézt oporu ve skutkových zjištěních provedených obecnými soudy.

23. Proto ani Ústavní soud zdaleka nesdílí tak jednoznačné přesvědčení městského soudu, že je zcela vyloučena příčinná souvislost mezi jednáním (pochybením) vedlejšího účastníka jako auditora společnosti AIB a škodou vzniklou stěžovateli v souvislosti s obchodní činností společnosti AIB, která se mimo jiné projevila i v samotném jejím účetnictví, v němž na základě kontroly nuceného správce (provedené jen několik měsíců po vydání auditorské zprávy vedlejšího účastníka s výrokem "bez výhrad", aniž by však měl, jak sám potvrdil, nezbytný přístup ke všem relevantním dokumentům v informačním systému TOPAS, na jejichž základě lze takovou auditorskou zprávu teprve vydat) byl odhalen významný nepoměr mezi skutečnou hodnotou klientského majetku a aktivy vedenými v účetnictví společnosti AIB, což také následně vyústilo v její úpadek. Právní závěr městského soudu, že "škoda byla (stěžovateli) způsobena trestnou činností členů představenstva společnosti AIB" pak nemá oporu v provedeném dokazování vůbec, a za situace, kdy se městský soud nijak nezmiňuje o výsledku trestního řízení (k podnětu nuceného správce a Komise pro cenné papíry) proti těmto subjektům, nachází se i v rozporu se zásadou presumpce neviny, ústavně zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny.

24. Nesprávnost uvedeného postupu obvodního soudu v průběhu procesu dokazování je dle Ústavního soudu nadto umocněna tím, že obvodní soud při formulaci svých právních závěrů vycházel výhradně ze závěrů předmětného znaleckého posudku, jehož hodnověrnost však stěžovatel opakovaně zpochybňoval, a to mimo jiné i z toho důvodu, že jej prováděl znalec (jak ostatně uvedl i samotný znalec) bez příslušné kvalifikace a zkušeností v oboru auditorské činnosti finančních institucí. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře nicméně odmítl takový postup, kdy obecné soudy zcela mechanicky a nekriticky přejaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků, a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav, a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491) či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)]. Obvodním i městským soudem opakovaně zdůrazňovaná skutečnost, že se jednalo o otázky ryze odborné a ze specifické oblasti, takový postup zdaleka nemůže ospravedlnit.

25. V této souvislosti Ústavní soud vyslovuje pochybnosti i nad samotnou formulací otázky k předmětnému znaleckému posudku ze strany obvodního soudu ("Zda žalovaný auditor při vypracování závěrečných zpráv o ověření účetních závěrek společnosti AIB k 31. 12. 2003 a k 31. 12. 2004 postupoval v souladu se zákonem č. 254/2000 Sb. a auditorskými směrnicemi, případně jaké povinnosti jako auditor porušil?"), kterou byl znalec do značné míry v podstatě nabádán k zodpovězení otázky ryze právního charakteru, jejíž hodnocení ovšem přísluší primárně rozhodujícímu soudu, nikoliv znalci, což ostatně stěžovatel rovněž v průběhu řízení před obvodním soudem namítal a zopakoval v ústavní stížnosti, resp. v následné replice k vyjádřením účastníků řízení (srov. k tomu David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 583n).

V. Závěr

26. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud uzavírá, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze za situace, kdy obvodní soud odmítl akceptovat stěžovatelem navržené důkazy a fakticky mu znemožnil prokázat jím tvrzené skutečnosti, aniž by však ve svém rozhodnutí jakkoliv vyložil, z jakých důvodů je neprovedl, a městský soud v odvolacím řízení v tomto postupu neshledal žádné vady, a dostatečně se tak nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele, svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

27. Pokud za dané situace Nejvyššísoud v ústavní stížností napadeném usnesení následně odmítl stěžovatelovo dovolání s konstatováním, že "tvrzené procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze", pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě stěžovatele neučinil.

28. Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního v tom směru, že jsou povinny důkladně se vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele.

29. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).