II. ÚS 2145/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.08.2011

II.ÚS 2145/11 ze dne 17. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti ve stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Evou Květenskou, advokátkou, se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2011, č. j. 5 Co 124/2011-774, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl v řízení o náhradu škody potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bolestném, pokud jde o částku 934.920 Kč, ve výroku o ztížení společenského uplatnění, pokud jde o částku 6,807.600 Kč, ve výroku o nákladech souvisejících s léčením, pokud jde o částku 2.079,70 € a 416.862,15 Kč, a ve výroku o věcné škodě, pokud jde o částku 5.612,24 €. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o bolestném, o ztížení společenského uplatnění, o nákladech souvisejících s léčením a o věcné škodě tak, že žalobu na zaplacení částky 311.640 Kč bolestného, 2,269.200 Kč za ztížení společenského uplatnění, 693,20 € a 138.954,05 Kč za náklady spojené s léčením a na zaplacení 1.870,74 € za věcnou škodu, zamítl. Ve výroku o věcné škodě ve výši 6.044,15 €, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu a výroku o nákladech mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 (zásada rovnosti účastníků v řízení), a čl. 38 odst. 2 (právo na vyřízení věci bez zbytečných průtahů) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále uvádí, že současně s ústavní stížností podal dovolání, avšak ze zcela jiných důvodů než ústavní stížnost. V ústavní stížnosti řeší otázku posouzení spoluzavinění ze strany poškozené případně i dalších osob, a dále namítá, že bylo jeho porušeno právo na projednání věci v přiměřené době bez zbytečných průtahů.

3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).

4. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

5. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že podal souběžně s ústavní stížností dovolání, třebaže to bylo z jiných důvodů. Ústavní soud z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), jakož i dotazem u Okresního soudu v Českých Budějovicích, tuto skutečnost ověřil.

7. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu stěžovatele podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

8. Na rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti nemá vliv ani skutečnost, že je podána z jiných důvodů než dovolání, a to s ohledem na zmíněnou subsidiaritu ústavní stížnosti. Jestliže by se námitky stěžovatele týkaly otázky průtahů v řízení, musela by být ústavní stížnost stejně odmítnuta pro nepřípustnost, neboť český právní řád zná jiné prostředky nápravy než ústavní stížnost (v případě existence již pravomocného rozhodnutí je to postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Námitky týkající otázky spoluodpovědnosti jiných osob tak, jak jsou formulovány stěžovatelem, pak ústavněprávní roviny vůbec nedosahují.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj