II. ÚS 2070/07 #1Nález ÚS ze dne 13.12.2007 Svévolné rozhodnutí v případě aplikace § 150 o. s. ř. v totožných věcech

Jak již Ústavní soud v minulosti několikrát konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)], ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli.

Odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň) ohledně nákladů řízení naprosto rozdílně. Zatímco v prvém případě přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, ve druhém (ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení žalobkyním nepřiznal.

Ústavní soud netvrdí, že právě ústavní stížností napadené rozhodnutí je po stránce aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně § 150 občanského soudního řádu) vadné (tato úloha mu ostatně ani nepřísluší), a ponechává na úvaze odvolacího soudu, jak rozhodne; avšak odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, a pokud se odvolací soud bude chtít odchýlit od svého předešlého rozhodnutí, musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Odůvodnění odvolacího soudu, proč na danou věc aplikoval právě § 150 občanského soudního řádu, a to za situace, kdy jedním z účastníků řízení byl peněžní ústav, u něhož lze důvody hodné zvláštního zřetele spatřovat jen stěží, se Ústavnímu soudu s ohledem na výše popsaný stav věci jeví jako účelové, a tudíž rozporné s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II.ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007

N 223/47 SbNU 935

Svévolné rozhodnutí v případě aplikace § 150 o. s. ř. v totožných věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 2070/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. D. a J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007 č. j. 11 Co 188/2007-31, jímž nebyla stěžovatelkám přiznána náhrada nákladů řízení.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007 č. j. 11 Co 188/2007-31 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelky se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 30. ledna 2007 č. j. 20 C 14/2006-19 zastavil řízení o žalobě žalobkyň (stěžovatelek) na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí a žalovanému (v exekučním řízení oprávněnému - GE Money Bank, a. s.) uložil povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů částku 12 300 Kč. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") tak, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, neboť žalovaný v průběhu exekuce (ale po podání vylučovací žaloby) požádal exekutora o vyloučení věcí z exekuce, který tak usnesením ze dne 1. prosince 2006 č. j. 103 Ex 02119/06-38 učinil. Žalovaný mohl předejít podání vylučovací žaloby tím, že jako oprávněný mohl být přítomen u soupisu movitých věcí a zajistit, aby nebyly sepsány a odvezeny věci, které nebyly prokazatelně ve vlastnictví povinné A. K.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyním náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu výroku o nákladech řízení odůvodnil tím, že na straně žalovaného lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) spočívající v tom, že na podanou vylučovací žalobu doručenou v listopadu reagoval neprodleně podáním došlým soudu dne 1. prosince 2006, v němž oznámil, že požádal pověřeného soudního exekutora o vyloučení žalovaných věcí z exekuce a že podanou žalobu považuje za bezpředmětnou. Na základě tohoto podání byly předmětné movité věci výše citovaným usnesením exekutora JUDr. Tomáše Vrány z exekuce vyloučeny. Právě v tomto chování žalovaného, který byl veden snahou zabránit dalšímu řízení a růstu nákladů, shledal odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů žalobkyním (§ 150 o. s. ř.). Odvolací soud vyslovil dále názor, že je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady sám, neboť žalobkyně, protože nejsou účastníky exekučního řízení, avšak jejich vlastnické právo je ohroženo, mohou postupovat pouze cestou podání vylučovací žaloby.

II.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly porušení ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně popsaly průběh jak řízení o vyloučení věcí z exekuce, tak i samotného exekučního řízení, včetně okolností, které exekuci provázely. Zdůraznily, že po sepsání věcí exekutorem, přestože v průběhu soupisu byl exekutor důrazně upozorněn, že věci nejsou ve vlastnictví povinné, neměly jinou možnost, než podat vylučovací žalobu. Na základě podané žaloby pak oprávněný vydal movité věci stěžovatelkám, a proto vzaly žalobu zpět. Vyjádřily přesvědčení, že žaloba byla podána oprávněně a rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení poškozuje jejich ústavně zaručená práva. Závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., považují stěžovatelky za zcela chybný. Podle stěžovatelek nevzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že to byl právě žalovaný, který zmocnil exekutora k exekuci, a je tedy odpovědný za vedení exekuce. Ustanovení § 150 o. s. ř. navíc nelze podle stěžovatelek vůbec aplikovat v případě peněžního ústavu. Nad rámec polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu poukázaly na přesně opačný postup a opačný názor Krajského soudu v Ostravě, který prakticky v totožné věci týkající se stejného exekučního řízení, rozhodl tak, že žalobkyni (P. T. - sestře povinné A. K.) přiznal náklady řízení, přestože i v tomto případě bylo řízení o vyloučení věcí z exekuce zastaveno pro zpětvzetí žaloby (rozhodnutí ze dne 16. března 2007 č. j. 11 Co 127/2007-29).

III.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se snaží vždy co nejcitlivěji posoudit okolnosti každého případu, dojde-li ke zpětvzetí excindanční žaloby. Vychází vždy z toho, zda byl oprávněný o soupisu uvědomen, zda byl seznámen s tím, že sepsané věci nepatří povinnému, případně jak se zachoval poté, co se dověděl o tom, že věc povinnému nepatří. Pokud se soupisu neúčastnil, ale ihned poté, co byl seznámen s tvrzením, že věc povinnému nepatří, navrhne vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, je pak dle názoru účastníka řízení důvod postupovat podle § 150 o. s. ř. (jako tomu bylo v dané věci), a nikoliv podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., jak tomu bylo v případech, kdy oprávněný měl možnost reagovat na takové tvrzení již při soupisu movitých věcí (např. věc uváděná stěžovatelkami sp. zn. 11 Co 127/07).

Vedlejší účastník řízení (GE Money Bank, a. s.) na výzvu Ústavního soudu k vyjádření nereagoval.

IV.

Ústavní soud, jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelky v dané věci brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, konkrétně proti dle jejich názoru nesprávné aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Z výše uvedeného vyplývá, že posouzení otázky nákladů řízení a aplikace § 150 o. s. ř. odvolacím soudem by sama o sobě nemohla vést ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě však Ústavní soud shledal, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, konkrétně práva na spravedlivý proces, došlo jinak.

V dané věci se Ústavní soud zabýval především argumentací stěžovatelek, že ve dvou prakticky totožných věcech (věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 13/2006 a 20 C 14/2006) rozhodl Krajský soud v Ostravě ohledně náhrady nákladů naprosto odlišně. Pro náležité posouzení věci si proto Ústavní soud vyžádal spisy vztahující se k daným věcem (spisy Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 20 C 13/2006 a 20 C 14/2006 a dále kopii exekutorského spisu Exekutorského úřadu v Přerově sp. zn. 103 Ex 02119/06). S vyžádaných spisů se podává, že exekuce byla prohlášena na majetek povinné A. K. Soupis movitého majetku povinné proběhl dne 5. října 2006 za účasti povinné, jejího otce a dvou pracovníků exekutorského úřadu. Proti sepsání movitých věcí podaly žalobu jak obě stěžovatelky (věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 14/2006 a 20 C 15/2006, které byly v průběhu řízení sloučeny do jedné věci), tak i sestra povinné - P. T. (věc vedená u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 13/2006), ve všech případech s tvrzením, že věci sepsané exekutorem nejsou ve vlastnictví povinné, ale v jejich vlastnictví. Na základě podané žaloby a po žádosti žalovaného o vyloučení věcí z exekuce soudní exekutor usnesením ze dne 1. prosince 2006 vyloučil sepsané a vylučovacími žalobami napadené věci z exekuce. Poté vzaly všechny žalobkyně své žaloby zpět a Okresní soud ve Vsetíně řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl v případě P. T. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v případě stěžovatelek stanovil žalovanému povinnost uhradit náklady řízení stěžovatelkám. K odvolání neúspěšných účastníků řízení (tj. P. T. v prvém případě a žalované GE Money Bank, a. s., v ústavní stížností napadené věci) Krajský soud v Ostravě změnil v obou případech rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vždy vyhověl podanému odvolání, tzn. že ve svém důsledku rozhodl v obou případech opět naprosto opačně.

Z předložených spisů nevyplývá a Ústavní soud ani nezjistil žádnou odlišnost, která by jakkoliv odůvodňovala odlišný postup v obou zmiňovaných případech. Vzhledem k tomu, že veškerý majetek, jehož se týkaly podané vylučovací žaloby, byl sepsán při jednom úkonu (dne 5. října 2006) a bez účasti oprávněného, vyznívá i argumentace odvolacího soudu obsažená ve vyjádření k ústavní stížnosti, že oprávněný měl v případě P. T. možnost při soupisu věcí reagovat na tvrzení, že sepsané věci nejsou ve vlastnictví povinné, poněkud nepatřičně.

Jak již Ústavnísoud v minulosti několikrát konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)], ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli.

Ústavnísoud netvrdí, že právě ústavní stížností napadené rozhodnutí je po stránce aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně § 150 o. s. ř.) vadné (tato úloha mu ostatně ani nepřísluší a ani mu nepřísluší sjednocování judikatury ohledně nákladů řízení). Ústavní soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, jak rozhodne; avšak odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, a pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Jak již bylo řečeno výše, odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň, avšak zastoupených týmž advokátem) v rámci jednoho exekučního řízení vedeného z podnětu téhož oprávněného ohledně nákladů řízení naprosto rozdílně. Zatímco v prvém případě přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, ve druhém (ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení žalobkyním nepřiznal. Tím došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tím i k porušení zásady právní jistoty. Krajský soud v Ostravě totiž rozhodl odlišným způsobem u dvou skutkově shodných případů.

Odůvodnění odvolacíhosoudu, proč na danou věc aplikoval právě § 150 o. s. ř., se za této situace Ústavnímu soudu s ohledem na výše popsaný stav věci jeví jako účelové. Z tohoto pohledu se tedy jedná o rozhodnutí svévolné a porušující právo na spravedlivý proces. Je třeba, aby odvolací soud, v případě, že setrvá na svém názoru na aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřizná stěžovatelkám náhradu nákladů řízení, náležitě vysvětlil, proč v případě stěžovatelek považoval chování žalovaného za chování odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř.

Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je ve výroku uvedeno.