II. ÚS 2061/15 #1Nález ÚS ze dne 01.02.2016 Požadavek řádného odůvodnění neplatnosti rozhodčí doložky

Nedostatečně vyložená a odůvodněná právní argumentace v případě otázky platnosti rozhodčí doložky vede k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí a v důsledku k odepření vykonání exekučního titulu, aniž by účastník byl schopen rozeznat, proč se tak stalo; absence řádného odůvodnění v takovém případě vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.ÚS 2061/15 ze dne 1. 2. 2016

N 21/80 SbNU 251

Požadavek řádného odůvodnění neplatnosti rozhodčí doložky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti MEDARB COLLECTORS LIMITED, se sídlem Somerset House 6070, B37 7BF Birmingham, Velká Británie, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Chlumova 1a, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 439/2014-44 ze dne 21. 4. 2015, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 439/2014-44 ze dne 21. 4. 2015 bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 439/2014-44 ze dne 21. 4. 2015 se ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl usnesením Městského soudu v Brně č. j. 79 EXE 866/2014-35 ze dne 28. 5. 2014 zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce vedené k uspokojení pohledávky stěžovatelky (oprávněné; pohledávku stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se společností Kili, s. r. o.). K odvolání povinného ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně prvostupňové rozhodnutí změnil a exekuci zastavil.

3. Odvolací soud došel k závěru, že rozhodčí nález, který byl v dané věci exekučním titulem, byl vydán rozhodcem, jenž k tomu neměl pravomoc, neboť sjednaná rozhodčí doložka byla absolutně neplatná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poté konstatoval, že tato okolnost způsobuje nepřípustnost vedení exekuce. Názor o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky odůvodnil krajský soud judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž netransparentnost určení jen některých rozhodců způsobuje absolutní neplatnost rozhodčí doložky v celém rozsahu. V projednávané věci rozhodčí doložka (tvořící součást obchodních podmínek, na které strany ve smlouvě odkázaly) sice explicitně jmenovala rozhodkyni Mgr. Petru Thiel, nicméně dále stanovila, že pokud tato rozhodkyně z jakéhokoli důvodu rozhodovat spor odmítne, jmenuje Mgr. Thiel jiného rozhodce. Pokud odmítne i rozhodce jmenovat, bude spor rozhodnut u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádů a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu. Toto určení dle krajského soudu neodpovídá požadavkům kladeným Nejvyšším soudem bez ohledu na to, že rozhodčí nález byl vydán Mgr. Petrou Thiel. Odvolací soud také podotkl, že dle tvrzení povinného v době podepsání smlouvy obchodní podmínky žádné konkrétní jméno rozhodce neobsahovaly, i takto sjednanou rozhodčí doložku by tedy bylo nutno považovat za neplatnou.

4. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní po citaci díla Gustava Radbrucha a letmém ohlédnutí za historií rozhodčích doložek namítá, že ze strany obecných soudů jsou ve věcech rozhodčího řízení často porušovány zásady spravedlivého procesu, zejména princip vázanosti soudu zákonem. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud prostřednictvím své rozhodovací činnosti kontinuálně mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále také jen "zákon o rozhodčím řízení"). Jelikož výklad obecných soudů směřuje zcela proti gramatickému, jazykovému a teleologickému výkladu, tedy proti textu psaného práva, dochází tím údajně v podstatě k legislativní činnosti soudních orgánů, ke které podle stěžovatelky nejsou povolány.

5. Stěžovatelka konkrétně vyčítá Nejvyššímu soudu, jehož právním názorem (vyjádřeným v jiných věcech) se v napadeném usnesení Krajský soud v Brně řídil, že v rozporu s § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, považuje v případě netransparentnosti určení jen některých rozhodců za neplatnou rozhodčí doložku v celém rozsahu. Pokud se Nejvyšší soud rozhodl k výkladu jdoucímu proti znění zákona, stěžovatelka by očekávala precizní odůvodnění, k němuž však údajně nedošlo. Podle stěžovatelky výklad zákona o rozhodčím řízení, který volí obecné soudy, zcela narušuje právní jistotu účastníků právního vztahu.

6. Stěžovatelka konečně spatřuje porušení svých základních práv i v aplikaci judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem. Z napadeného rozhodnutí údajně není vůbec zřejmé, kde a v jakém smyslu porušila zákon a proč nebyla ve sporu úspěšná, přičemž rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě podle stěžovatelky zcela koresponduje se zákonem a sleduje jeho systematiku.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy v postavení povinného) k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil, neboť dle svých slov neměl nic, co by nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí dodal. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti také nevyjádřil, čímž se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal.

8. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bez jeho konání.

III. Vlastní posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 79 EXE 866/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud úvodem připomíná, že respekt a ochranu autonomie vůle považuje za základní podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, "v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy" [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429)]. V intencích tohoto názoru pak Ústavní soud ve vztahu k rozhodčím doložkám již dříve formuloval, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem [nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171)]. Tuto jejich volbu, pakliže je učiněna v souladu se zákonnými podmínkami, je zásadně nutno respektovat, a to s výjimkou případů, kdy existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.

11. Podmínky, za kterých si mohou smluvní strany sjednat rozhodčí doložku, upravuje zákon a je zásadně na obecných soudech, aby v konkrétních případech posoudily, zda obsah a způsob sjednání rozhodčí doložky zákonu odpovídají. Ačkoli Ústavnímu soudu nepřísluší tuto činnost obecných soudů nahrazovat a v rovině podústavního práva přezkoumávat, je oprávněn a povinen zasáhnout tehdy, pokud by výklad učiněný obecnými soudy byl zjevně excesivní, případně pokud by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Právě k takové vadě podle názoru Ústavního soudu došlo i v nyní projednávané věci.

12. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva (obsahující odkaz na všeobecné smluvní podmínky, které obsahují rozhodčí doložku) byla uzavřena dne 7. 5. 2012, posuzuje se platnost rozhodčí doložky podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012 (viz čl. II bod 2 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), který stanoví: "Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý."

13. Podle doložky, kterou odvolací soud považoval za neplatnou (jejíž znění nicméně povinný rozporuje, viz k tomu dále), si strany sjednaly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu z této smlouvy vznikly, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení. Spor měla rozhodovat rozhodkyně Mgr. Petra Thiel. V případě, že by tato rozhodkyně z jakéhokoli důvodu spor rozhodovat odmítla, měla Mgr. Thiel jmenovat jiného rozhodce. Pokud by odmítla i rozhodce jmenovat, spor měl být rozhodnut u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádů a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu.

14. Je patrné, že výše uvedené znění doložky svou systematikou na první pohled zcela odpovídá účinnému znění zákona o rozhodčím řízení. Strany si v souladu s první větou § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení sjednaly konkrétní osobu, která měla spor rozhodnout. Pro případ, že by tato osoba rozhodovat odmítla nebo nemohla, byla ve smyslu věty druhé § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení označena za osobu, která měla určit jiného rozhodce. Pokud by i tento způsob určení rozhodce selhal, byl by spor rozhodnut stálým rozhodčím soudem.

15. Ačkoli to není z napadeného usnesení odvolacího soudu zcela zřejmé, lze dovodit, že tou částí rozhodčí doložky, kterou uvedený soud považuje za neplatnou a neurčitou, je patrně zvolení Mgr. Thiel tzv. "appointing authority", která může určit, kdo bude v dané věci rozhodcem místo ní. Možnost zvolit "appointing authority" je však zákonem výslovně předvídána, a pokud přesto odvolací soud považoval tento postup za nesprávný, měl podrobně vyložit, proč tomu tak za konkrétních okolností daného případu je.

16. Odvolací soud konstatoval, že předmětná rozhodčí doložka "neodpovídá zákonnému znění", což ale vůbec nijak nerozvedl, a dále, že neodpovídá ani aktuální judikatuře Nejvyššího soudu. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud cituje (na různých místech ve vztahu k různým právním otázkám) celkem čtyři rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž ani z jedné citace neplyne závěr, který odvolací soud učinil.

17. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011 odvolací soud citoval pouze k podpoře právního názoru, že otázka nedostatku pravomoci rozhodce má být zkoumána v exekučním řízení bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí doložky nenamítal. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 68/2014 ze dne 21. 1. 2015 je pak citováno k podpoře názoru, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje neplatnost rozhodčí doložky v celém rozsahu. Tato rozhodnutí tedy nejsou, minimálně v rozsahu, v jakém s nimi odvolací soud pracuje, pro otázku možnosti určení rozhodce stranami dohodnutou osobou relevantní.

18. Relevantní by naopak mohla být usnesení sp. zn. 20 Cdo 999/2013 ze dne 27. 8. 2013 a sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Z těchto rozhodnutí odvolací soud cituje, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Odvolací soud dále na základě uvedených rozhodnutí poznamenává, že pokud rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, jenž k tomu neměl pravomoc.

19. Ani jedno z uvedených rozhodnutí však nelze považovat za zcela "aktuální" (slovy odvolacího soudu), neboť dopadají na zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012, v němž ještě možnost, aby byl rozhodce určen i stranami dohodnutou osobou, nebyla výslovně zakotvena. Nelze navíc přehlédnout, že citovaná rozhodnutí řešila situace, kdy měl být rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012), resp. určen jednatelem takové právnické osoby z jejího seznamu rozhodců (usnesení sp. zn. 20 Cdo 999/2013).

20. Odůvodnění napadeného usnesení tudíž nemůže obstát, neboť odvolací soud rozhodčí doložku, která na první pohled odpovídá účinnému znění zákona, považuje za neplatnou pouze na základě judikatury Nejvyššího soudu, jež se týká jiného znění zákona a navíc řeší odlišné situace. Stěžovatelce tak bylo odepřeno vykonání exekučního titulu, aniž by byla schopna rozeznat, proč se tak stalo (resp. proč by měla být sjednaná rozhodčí doložka neplatná). Jak přitom Ústavní soud ustáleně uvádí, nedostatečně vyložená a zdůvodněná právní argumentace vede k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu s požadovaným účelem soudního řízení i se zásadami spravedlivého procesu, jak jim Ústavní soud rozumí [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]. Pokud tedy odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, porušil tím základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. Ústavnísoud upozorňuje, že tímto nálezem nestanoví najisto, že byla předmětná rozhodčí doložka uzavřena řádně. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nicméně opačný závěr nevyplývá. Pokud bude mít odvolací soud nadále za to, že rozhodčí doložka je neplatná, bude nezbytné, aby řádně vysvětlil, proč tomu tak je. Bude-li ve své argumentaci vycházet z judikatury Nejvyššího soudu, mělo by se buď jednat o judikaturu skutečně aktuální, případně by mělo být v rozhodnutí vysvětleno, proč novela zákona o rozhodčím řízení na relevanci předchozí judikatury nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 ze dne 28. 4. 2015). Stejně tak by mělo být případně zváženo, zda judikatura Nejvyššího soudu dopadá skutečně i na takové znění doložky, které bylo uzavřeno mezi povinným a právním předchůdcem stěžovatelky.

22. Obiter dictum Ústavnísoud poznamenává, že povinný v řízení před obecnými soudy opakovaně tvrdil, že rozhodčí doložka v době uzavření smlouvy zněla odlišně. I to by mohlo mít na výsledek odvolacího řízení nezanedbatelný vliv. V každém případě je pak na osobu rozhodce (potažmo na osobu, která má rozhodce určit) nutno klást požadavky nezávislosti a nestrannosti.

IV. Závěr

23. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že usnesením Krajskéhosoudu v Brně č. j. 20 Co 439/2014-44 ze dne 21. 4. 2015 bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a toto rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.