II. ÚS 2054/08 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2008

II.ÚS 2054/08 ze dne 25. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 19 Co 338/2007 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 5 C 137/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž se domáhal změny určení bytové náhrady tak, že povinnost žalované, stanovená v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 19 Co 18/2005 (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně), k vyklizení předmětného bytu ve vlastnictví stěžovatele ve lhůtě 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, po zajištění přístřeší, není na zajištění přístřeší vázána.

Stěžovatel poukazuje na to, že soud prvního stupně zdůvodnil své rozhodnutí tím, že přístřeší není bytovou náhradou a nelze na daný stav aplikovat ust. § 3 obč. zák., zatímco odvolací soud rozhodl, že přístřeší je bytovou náhradou, avšak stěžovatel nedoložil, že by v době od října 2005 došlo ke změně poměrů. Toto tvrzení je dle stěžovatele v příkrém rozporu s žalobním návrhem a s listinnými důkazy ve spise. Stěžovatel v řízení namítal, že žalovaná se svou rodinou proti jeho vůli a bez právního důvodu užívá byt, za nájem hradí měsíčně méně než regulované nájemné (1293 Kč), jehož výše nestačí ani na prostou reprodukci. Nájemné obvyklé v místě a čase přitom dle znaleckého posudku činí 4 000 Kč, a žalovaná se tak měsíčně obohacuje o 2 707 Kč. Uvedené tvrzení hodlal stěžovatel prokázat znaleckým posudkem a dalšími důkazy. Jeho návrhu však nebylo vyhověno a soudy nezdůvodnily, proč důkazy neprovedly.

Podle názoru stěžovatele došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k zásadní změně důvodů pro vydání rozsudku a tudíž zde nebyly podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvého stupně.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soud nevyhověl návrhu stěžovatele na změnu rozsudku, kterým bylo přivoleno k výpovědi žalované a rozhodnuto o její povinnosti byt vyklidit po poskytnutí přístřeší, neboť žalovaná pečuje o invalidní dceru a syna. Soud prvého stupně v odůvodnění také uvedl, že žalované nebyla rozsudkem přiznána bytová náhrada, tedy žádný byt ani náhradní ubytování, a poskytnutí přístřeší je stanoveno jako zákonná podmínka vyplývající z ust. § 712 odst. 2 obč. zák., kterou nelze změnit ani za použití ust. § 3 obč. zák. Přiměřenost přístřeší je pak posuzována až v rámci exekučního řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že i poskytnutí přístřeší může být odňato postupem dle § 3 obč.zák., nicméně shodně jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 3 obč. zák., neboť situace mezi účastníky řízení je stejná, přičemž představa stěžovatele, že by žalovaná měla platit na nájemném větší částku, nezakládá změnu poměrů. Okolnosti případu tedy nejsou natolik silné, aby bylo možné aplikovat ust. § 3 obč. zák., neboť od rozsudku, jímž bylo přiznáno přístřeší, neuplynula dlouhá doba a jak plyne z rozhodnutí o výkonu rozhodnutí vedeného vůči žalované, stěžovatel se snaží podmínku zajištění přístřeší obejít, když nebyl schopen soudy akceptovatelné přístřeší zajistit (navíc dle sdělení právního zástupce se žalovaná již odstěhovala).

Ústavní soud rovněž připomíná, že ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost či nepřijatelnost" návrhu ještě před tím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této první fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace obsažené v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť možné porušení práv nedosahuje ústavněprávní roviny, je bez dalšího odmítnuta.

O takový případ se právě jedná. V projednávané věci je zřejmé, že oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť nejsou dány důvody pro aplikaci ust. § 3 obč. zák. Okolnost, že se odvolací soud v plném rozsahu zcela neztotožnil s důvody soudu prvého stupně, pro které nebylo možné aplikovat ust. § 3 obč. zák., nicméně sám dostatečně podrobně objasnil, proč v dané věci nelze v jednání žalované spatřovat chování, které by bylo natolik v rozporu s dobrými mravy, že by bylo důvodem pro změnu předchozího rozsudku. Neplacení nájemného ve výši, kterou považoval stěžovatel za adekvátní, samo o sobě neznamená, že ve věci došlo ke změně poměrů. Okolnost, že za dané situace soud nepřistoupil k provádění důkazů ohledně obvyklé výše nájmu v daném místě, proto nelze chápat jako opomenutí důkazů.

Ústavní soud má za to, že ačkoliv argumentace odvolacího soudu byla pojata šířeji než tomu bylo v případě soudu prvého stupně, nelze z tohoto důvodu dovozovat porušení práva na spravedlivý proces dosahující intenzity porušení ústavnosti. Úkolem Ústavního soudu není perfektcionalisticky předělávat řízení, tím spíše, pokud výklad a aplikace právních předpisů nevybočují z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů a právní závěry nejsou výrazem interpretační libovůle.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu