II. ÚS 1963/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

II.ÚS 1963/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1545/2010-110 ze dne 23. března 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 62/2009-2843 ze dne 23. listopadu 2009, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 7/2007 ze dne 6. června 2008 za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 4. července 2011 a doplněnou podáními ze dne 7. července a 28. listopadu 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Toho se měl dopustit jednak tím, že v říjnu 2002 neoprávněně úmyslně převezl nezjištěné množství kokainu ukrytého v kontejnerech spolknutých v zažívacím traktu z ostrova Aruba do Nizozemska, dále tím, že v listopadu 2002 neoprávněně úmyslně převezl 750 g kokainu ukrytého v kontejnerech spolknutých v zažívacím traktu z ostrova Aruba do Nizozemska, a konečně tím, že v listopadu a prosinci 2002 neoprávněně úmyslně převezl 500 g kokainu ukrytého v kontejnerech spolknutých v zažívacím traktu z Jamajky do Nizozemska. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva zajištěného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) a v čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nikdy nepopřel, že v zahraničí pobýval v době, kdy se měl dopustit údajné trestné činnosti, a že se stýkal s některými osobami, které byly stíhány spolu s ním (s některými z nich ho pojilo dlouholeté osobní přátelství), přičemž pobyt v Jižní Americe a náklady na cesty si hradil z vlastních prostředků. Vždy však popíral, že by se vytýkaných skutků dopustil. Spáchání trestné činnosti popřel i spoluodsouzený M. Š. Rozebírá, že jeho manželka I. S. a jeho tchán V. S. byli vyslechnuti v trestní věci svědka R. H., resp. před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Před zahájením výslechu v procesním postavení svědka, ani při podání vysvětlení, jim nebylo dáno policejním orgánem poučení o právu na právní pomoc. V průběhu výslechu jim byly kladeny otázky k osobě stěžovatele, na které neodpověděli tak, jak zaznamenáno v protokolech, které podepsali pod psychickým nátlakem policejních orgánů. V trestním stíhání proti stěžovateli pak odmítli vypovídat. Výpovědi těchto svědků učiněné v jiném řízení jsou podle stěžovatele procesně nepoužitelné jako důkazy v daném řízení, neboť neměly povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu. Staly se však klíčovými důkazy. Proti stěžovateli vypovídal v daném řízení pouze svědek R. H., a to v přípravném řízení. Procesní použitelnost této výpovědi zpochybňuje stěžovatel s ohledem na to, že jako podklad pro svou výpověď použil svědek obžalobu, která proti němu byla podána a jež byla založena na výpovědích svědků I. S. a V. S. V hlavním líčení odmítl vypovídat. Má za to, že podle § 89 odst. 2 trestního řádu není přípustné, aby za důkaz proti stěžovateli byl použit rozsudek v trestní věci odsouzeného R. H., ani obžaloba v této věci, neboť výpovědi svědků I. S. a V. S. je možné použít pouze ve vztahu k trestní věci odsouzeného R. H. Neexistuje jiný přímý ani nepřímý procesně použitelný důkaz, který by samostatně nebo společně s dalšími důkazy uzavřel řetězec důkazů svědčících o vině stěžovatele. Časový popis skutků neumožňuje, aby nebyly zaměnitelné s jinými skutky. V trestní věci tohoto svědka rozhodoval senát, jehož předsedkyní byla stejná předsedkyně senátu, která rozhodovala v trestní věci stěžovatele. Konečně rozebírá i důkazní situaci, která nastala v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, který v mezidobí podal.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že závěr o vině stěžovatele byl postaven na výpovědi svědka R. H. z přípravného řízení, jemuž mohl být (avšak ve skutečnosti nebyl) přítomen obhájce stěžovatele, resp. ve vztahu k první cestě na ostrov Aruba i na rozsudku Zemského soudu v Erfurtu ve věci Jose Bokanga Ndoy a záznamů odposlechů telefonických hovorů pořízených v jiné trestní věci, a konečně i na hodnocení souvislosti trestné činnosti celé skupiny třinácti obžalovaných, kteří byli souzeni pro související trestnou činnost. Stěžovatel a spoluobžalovaný Š. přitom jak v přípravném řízení, tak v řízení u soudu prvního stupně odmítli vypovídat. Teprve v rámci odvolání předložil stěžovatel vlastní verzi zjištěných skutečností a přiznal, že se ve sledované době na ostrovech Aruba a Jamaica nacházel. Odvolací soud však jasně vyložil, že stěžovatelově verzi neuvěřil a na podporu závěrů soudu prvního stupně podpůrně poukázal i na výpověď manželky svědka H. Z toho plyne, že v konstrukci závěrů obecných soudů nehrály vůbec žádnou roli výpovědi svědků S., kteří v daném řízení podle stěžovatele ani nevypovídali, a ve vztahu k výpovědi rozhodujícího svědka obžaloby - svědka H. - byla základní obhajovací práva stěžovatele zachována.

6. Pokud stěžovatel zaujímá názor, že jako poznámky ke svědecké výpovědi nesměla sloužit obžaloba podaná na tohoto svědka, tak pro takový názor neexistuje opodstatnění ani na úrovni podústavního práva a tím méně na úrovni ústavního pořádku. Rozhodné bylo, že tento svědek evidentně vypovídal o tom, co si sám pamatuje, resp. čemu sám byl přítomen, a že ať už mu jako poznámky sloužilo cokoliv, tak z nich soud v řízení nevycházel.

7. Přiměřeně totéž lze uvést i ve vztahu k tvrzení stěžovatele o nepřípustnosti provedení důkazu obžalobou a rozsudkem v trestní věci svědka H. V každém případě byl v daném případě proveden jako důkaz toliko shora zmíněný německý rozsudek, a z něho bylo vycházeno jen potud, že jím byl Jose Bokanga Ndoy odsouzen pro totožný skutek - v daném případě první kurýrní cestu stěžovatele na ostrov Aruba.

8. Pokud jde o časové vymezení skutku, tak to je dostatečně určité nejen pro obecné soudy, ale i pro samotného stěžovatele. V opačném případě by totiž od podání odvolání mohl jen stěží tvrdit, že se právě v oné době na ostrovech Aruba a Jamaica nacházel na dovolené. Konečně sama skutečnost, že tatáž soudkyně předsedala senátu rozhodujícím v první stupni jak o trestní věci svědka H., tak i trestní věci stěžovatele sama o sobě není relevantní a stěžovatel z toho ostatně ani nic konkrétního nevyvozuje. Ani dovolací soud tudíž nepochybil, když v postupu a rozhodnutí obecných soudů v rámci dokazování neshledal exces rozporný s ústavním pořádkem.

9. To, co vyšlo v následném řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, nebylo způsobilé ovlivnit napadená rozhodnutí. S ohledem na to je to irelevantní i pro řízení o ústavní stížnosti, která se týká právě jen rozhodnutí obecných soudů o věci samé.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu