II. ÚS 189/01Usnesení ÚS ze dne 24.04.2001 Postavení daňového poradce a jeho povinnost mlčenlivosti

Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci dle zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii. Zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, jakož i zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, upravují, a to v podstatě shodně, povinnost mlčenlivosti. Podle ust. § 6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb., jsou daňový poradce, jeho pracovník nebo zástupce, jakož i osoba, která pozbyla oprávnění k výkonu daňového poradenství, povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem daňového poradenství. Dle ust. § 21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. V ust. § 21 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii, se pak uvádí, že povinností mlčenlivosti advokáta nejsou dotčeny povinnosti stanovené zvláštními předpisy o správě daní a poplatků; i v tomto případě je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost o totožnosti klienta, jakož i o povaze věci, ve které právní služby poskytl nebo poskytuje. Takovou povinností je povinnost součinnosti se správcem daně dle ust. § 34 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedené je možné analogicky vztáhnout i na postavení daňového poradce. Na daňové poradce, stejně tak jako na advokáty, se tedy vztahuje ust. § 34 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které ukládá osobám, které mají listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním prostředkem při správě daní, povinnost na výzvu správce daně listiny a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak.

II.ÚS 189/01 ze dne 24. 4. 2001

U 15/22 SbNU 357

Postavení daňového poradce a jeho povinnost mlčenlivosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., právně zastoupené JUDr. M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, č. j. 28 Ca 220/99-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, č. j. 28 Ca 220/99-32, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, č. j. 28 Ca 220/99-32, Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 26. 5. 1999, č. j. 2642/150/99. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 13. 4. 1999, č. j. 16832/99/022971/2765, o uložení pokuty ve výši 7 000,- Kč za nesplnění povinnosti stanovené v ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V projednávané věci stěžovatelka jako daňová poradkyně vykonávala na základě ústní smlouvy daňové poradenství pro svého klienta O. O. Na začátku roku 1999 zahájil správce daně - Finanční úřad ve Vlašimi u tohoto klienta daňové řízení a svým dopisem ze dne 18. 3. 1999 vyzval stěžovatelku s odkazem na ust. § 34 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k předložení a zapůjčení všech účetních dokladů jejího klienta. Stěžovatelka odmítla poskytnout součinnost s odůvodněním, že je vázána povinností mlčenlivosti ve smyslu ust. § 6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb. o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, a klient - daňový subjekt ji této povinnosti mlčenlivosti nezprostil. Správce daně pak stěžovatelce rozhodnutím ze dne 13. 4. 1999, č. j. 16832/99/022971/2765, uložil pokutu ve výši 7 000,- Kč za nesplnění povinností vyplývajících z ust. § 34 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívajících v tom, že tomuto úřadu nepředložila a nezapůjčila listiny, které mohou být důkazním prostředkem při správě daní.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že postupem Městského soudu v Praze a Finančního ředitelství v Praze je donucována k tomu, aby porušovala své zákonné povinnosti, což považuje za nepřípustné. Daňový poradce (obdobně jako advokát), podle stěžovatelky musí při poskytování daňového poradenství zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které mu jeho klient sdělil nebo které se o něm dozvěděl. Pokud soud argumentuje ust. § 21 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb., podle něhož povinností mlčenlivosti nejsou dotčeny povinnosti stanovené zvláštními předpisy o správě daní a poplatků, pak toto ustanovení nelze podle stěžovatelky vykládat tak, že jde o prolomení mlčenlivosti ve vztahu advokáta ke klientům, nýbrž tak, že uvedené ustanovení tím upravuje povinnost advokáta samého v jeho daňovém řízení. Obdobně pak je nutno posoudit i postavení stěžovatelky v posuzovaném případě.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Správně dospěl soud, ostatně jakož i stěžovatelka, k závěru, že postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci dle zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii. Zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, jakož i zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, upravují, a to v podstatě shodně, povinnost mlčenlivosti. Podle ust. § 6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb., jsou daňový poradce, jeho pracovník nebo zástupce, jakož i osoba, která pozbyla oprávnění k výkonu daňového poradenství, povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem daňového poradenství. Dle ust. § 21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. V ust. § 21 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii, se pak uvádí, že povinností mlčenlivosti advokáta nejsou dotčeny povinnosti stanovené zvláštními předpisy o správě daní a poplatků; i v tomto případě je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost o totožnosti klienta, jakož i o povaze věci, ve které právní služby poskytl nebo poskytuje. Takovou povinností je povinnost součinnosti se správcem daně dle ust. § 34 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedené je možné analogicky vztáhnout i na postavení daňového poradce. Na daňové poradce, stejně tak jako na advokáty, se tedy vztahuje ust. § 34 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které ukládá osobám, které mají listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním prostředkem při správě daní, povinnost na výzvu správce daně listiny a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak.

V souladu s ust. § 6 odst. 1 zák. č. 523/1992 Sb., je daňový poradce oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákonnými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Chránit zájmy klienta daňového poradce, je také smyslem povinnosti mlčenlivosti podle ust. § 6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb. Správně proto soud v odůvodnění svého rozhodnutí podotkl, že v případě, že by v projednávané věci stěžovatelka jako daňová poradkyně nepředložila účetní doklady svého klienta požadované správcem daně, mohlo by se stát, že daňový subjekt neunese důkazní břemeno a správce by pak mohl stanovit daň náhradním způsobem za použití pomůcek dle ust. § 44 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což by nepochybně nebylo v zájmu daňového subjektu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 24. dubna 2001