II. ÚS 1860/12 #1Nález ÚS ze dne 20.06.2013 Neúčinnost zpětvzetí návrhu na vypořádání společného jmění manželů

Jakkoli je ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř., jímž nalézací soud a následně i soud odvolací zdůvodnily nevyhnutelnost zastavení řízení a nemožnost přihlédnout k mínění protistrany, jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině. V konečném důsledku to vede k porušení základního práva této strany domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.ÚS 1860/12 ze dne 20. 6. 2013

N 113/69 SbNU 833

Neúčinnost zpětvzetí návrhu na vypořádání společného jmění manželů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 20. června 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12 ve věci ústavní stížnosti Milana Drahozala, zastoupeného JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou, se sídlem Kollárova 336/3, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 39/2012 ze dne 13. února 2012 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 7 C 163/2010-47 ze dne 1. prosince 2011, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů z důvodu zpětvzetí žaloby, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a Mgr. Dagmar Čeperové, zastoupené Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, se sídlem Olomoucká 174, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 39/2012 ze dne 13. února 2012 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 7 C 163/2010-47 ze dne 1. prosince 2011 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že v jeho případě došlo v rámci rozhodování obecných soudů k porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy rozhodly o zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu vedlejšího účastníka, v původním řízení žalobkyně, na vypořádání společného jmění manželů bez toho, aby si vyžádaly vyjádření stěžovatele ke zpětvzetí žaloby. Dle jeho názoru mu tím soudy odňaly možnost uplatňovat na základě vlastního návrhu své nároky z nevypořádaného společného jmění manželů (dále též jen "SJM"), a to s ohledem na jejich povahu.

Stěžovatel má za to, že žalobkyně podala návrh na vypořádání SJM po rozvodu jako první sice včas, zároveň tím však zabránila stěžovateli, aby takový krok učinil on sám. Žalobkyně jako subjekt, který může s návrhem výlučně disponovat, dle přesvědčení stěžovatele tento zjevně účelový procesní krok učinila krátce poté, kdy uplynula zákonná tříletá lhůta k jeho podání dle ustanovení § 150 občanského zákoníku, takže stěžovatel svůj návrh již z tohoto hmotněprávního důvodu podat nemohl. Žalobkyně jej tak tímto postupem zbavila faktické možnosti domáhat se vypořádání jakýchkoliv jeho nároků ze SJM.

Stěžovatel se domnívá, že účelem zpětvzetí žaloby žalobkyní bylo právě to, aby stěžovateli nemusela vyplatit jeho zákonný podíl z hodnoty bytu a práv s ním souvisejících, a to v době, kdy on sám již žalobu na vypořádání těchto nároků podat nemohl. Postup žalobkyně shledává stěžovatel v rozporu s dobrými mravy, neboť zneužitím svého dispozičního práva k žalobě znemožnila stěžovateli domáhat se jeho zákonného nároku na vypořádání SJM ohledně movitých věcí a peněžních nároků. Podle této zásady měl také odvolací soud věc posoudit a "vyvodit z tohoto nemravného jednání žalobkyně příslušné procesní důsledky".

Stěžovatel uvádí, že si je vědom ustanovení § 96 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), má však za to, že v tomto případě je jeho použití jednak v rozporu s dobrými mravy, jednak by se v tomto případě mělo vycházet z hodnocení situace tak, že soud v tomto řízení sice nejedná přímo o rozvodu manželství, jde však o nárok, který ze zániku manželství pochází, tedy mělo by zde jít o posouzení věci per analogiam dle § 96 odst. 4 druhé části věty o. s. ř. tak, že stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby by v tomto případě soudem zjišťováno být mělo, včetně následných procesních důsledků spojených s jeho nesouhlasem.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy mu svým rozhodnutím s odkazem na dodržení pouhé formální zásady procesu odňaly jeho Ústavou zaručené právo, aby se domohl svého vlastnického práva, tj. toho, co mu mělo v souladu se zákonem připadnout z jeho zákonem zaručeného podílu na SJM, které zaniklo rozvodem jeho manželství.

II.

Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě vedený pod sp. zn. 7 C 163/2010, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.

Žalobou podanou dne 22. prosince 2010 u Okresního soudu ve Znojmě se vedlejší účastník domáhal vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem manželství dne 13. října 2008. Okresní soud ke zpětvzetí návrhu vedlejšího účastníka učiněnému dne 30. listopadu 2011 shora označeným usnesením zastavil řízení o vypořádání společného jmění manželů (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil tím, že dle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Žalobkyně vzala žalobu zpět dříve, než soud začal jednat ve věci samé, a proto bylo řízení zastaveno, aniž bylo nutné zjišťovat stanovisko žalovaného.

V odvolání stěžovatel namítl, že řízení bylo zastaveno, aniž by soud zjišťoval jeho stanovisko ke zpětvzetí žaloby, a uvedl, že se zastavením řízení nesouhlasí; soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, neboť užití § 96 odst. 4 o. s. ř. je v rozporu s dobrými mravy. Podáním žaloby na vypořádání společného jmění manželů žalobkyně de facto znemožnila žalovanému podat stejný návrh, který pak vzala účelově, po uplynutí tří let od rozvodu manželství, zpět. Stěžovatel uvedl, že rozšířil "masu vypořádání společného jmění svým návrhem a nyní se již nemůže domáhat vypořádání majetku soudní cestou." Soud prvního stupně proto měl před rozhodnutím o zpětvzetí zjistit jeho stanovisko a v případě nesouhlasu vyslovit, že zpětvzetí návrhu není účinné.

Krajský soud v Brně rozhodl shora označeným usnesením o podaném odvolání tak, že výrok prvoinstančního usnesení o zastavení řízení potvrdil (výrok I), nákladový výrok změnil ve prospěch stěžovatele (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). V odůvodnění usnesení, pokud jde o zastavení řízení, uvedl, že z § 96 odst. 4 věty první o. s. ř. vyplývá, že za daného stavu nebylo třeba zjišťovat stanovisko žalovaného ke zpětvzetí žaloby, a ani pokud by s ním žalovaný nesouhlasil, k jeho nesouhlasu by nebylo možné přihlédnout. Podle stávající právní úpravy ostatní účastníci nemají právo vyjádřit svůj nesouhlas se zpětvzetím návrhu tehdy, došlo-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání u soudu prvního stupně. Obecné soudy jsou při rozhodování vázány zákonem, jehož výklad je jednoznačný, a nelze jej nerespektovat s poukazem na případný rozpor s dobrými mravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Dle krajského soudu se takový prostor nabízí pouze pro zákonodárce, případně pro Ústavní soud jako zákonodárce negativního, přičemž důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro rozpor shora citovaného ustanovení s ústavním pořádkem odvolací soud neshledává.

III.

Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Znojmě jako účastníky a Mgr. Dagmar Čeperovou jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně se v poskytnuté čtrnáctidenní lhůtě nevyjádřil. Okresní soud ve Znojmě uvedl, že postupoval dle § 96 o. s. ř. a řízení pro zpětvzetí zastavil napadeným usnesením. Postupoval dle § 96 odst. 2 a 4 o. s. ř., přičemž řízení zastavil bez toho, že by zjišťoval souhlas žalovaného s procesním úkonem žalobkyně, neboť zpětvzetí žaloby bylo učiněno dříve, než začalo jednání ve věci samé. Okresní soud je přesvědčen, že ve věci neprodleně rozhodl o procesním úkonu žalobkyně v souladu s platnou právní úpravou.

Vedlejší účastník prostřednictvím právního zástupce uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě i rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Vedlejší účastník má za to, že v případě, kdy projednávaná věc nedospěla ani do stadia soudního jednání, nevyplývá ze zákona možnost soudu zohledňovat stanovisko stěžovatele k tomuto úkonu, a jeho nesouhlas je tak bezvýznamný. Ve věci vypořádání společného jmění manželů měl stěžovatel možnost, a to kdykoliv během tříleté lhůty, počínající dnem, kdy bylo manželství rozvedeno, podat sám návrh na jeho vypořádání, čímž by si zajistil možnost projednání věci ve společném řízení. Žalovaný tak prý ovšem neučinil. Vedlejší účastník dále provedl rozbor právní úpravy vztahující se k vypořádání společného jmění manželů a dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k žádnému porušení základních práv dojít nemohlo.

Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, který svého práva v poskytnuté desetidenní lhůtě nevyužil.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníků i vedlejšího účastníka řízení, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud předesílá, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však současně, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů v otázce zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů bylo výsledkem ústavně nesouladné aplikace zákonného ustanovení, v jejímž důsledku došlo k citelnému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že uvedené soudy rozhodovaly o zastavení řízení bez zřetele k jeho povaze a okolnostem případu.

Jakkoli je ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř., jímž nalézací soud a následně i soud odvolací zdůvodnily nevyhnutelnost zastavení řízení a nemožnost přihlédnout k mínění protistrany, v posuzovaném případě stěžovatele v pozici žalovaného, jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině. V konečném důsledku to vede k porušení základního práva této strany domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud nemůže obecným soudům vytknout svévoli, jelikož postupovaly striktně v intencích vzpomínaného ustanovení občanského soudního řádu, kdy obecný soud, jak plyne z dikce daného zákonného ustanovení, není při rozhodování o zastavení řízení explicite vázán na splnění dalších podmínek, avšak nemůže se ztotožnit se závěrem krajského soudu o tom, že předmětné ustanovení zákona nelze nerespektovat s poukazem na případný rozpor s dobrými mravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Kterékoli ustanovení právního předpisu je totiž způsobilé přivodit újmu, je-li použito způsobem, který nešetří jeho podstaty a smyslu, popř. způsobem, který vede k popření subjektivních práv jako takových, možnosti jejich řádného výkonu a uplatňování. Předně je třeba poukázat na to, že respektovat je nutné v prvé řadě normy obsažené v aktech ústavního pořádku a z nich vyvěrající základní principy právní, v nichž své místo docela samozřejmě zaujímají i obecné ideje spravedlnosti, dobré mravy v širším slova smyslu. Ukáže-li se ve světle okolností konkrétního případu, že lpění na doslovné aplikaci určitého ustanovení by ve skutečnosti vedlo k nevratnému poškození práv jedné strany, zejména pak na úkor strany druhé, je třeba od něj upustit a postupovat tak, aby k takové újmě nedošlo.

V posuzovaném případě obecné soudy rozhodovaly o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů, tedy v řízení označovaném v odborné právnické terminologii jako iudicium duplex, kdy žalobce i žalovaný mají v řízení stejné postavení, takže podáním žaloby je konzumováno i žalobní právo žalovaného, kterému v podání nové žaloby brání překážka zahájeného řízení, litispendence (např. právě řízení o vypořádání společného jmění manželů anebo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Zpětvzetí žaloby představuje ohrožení oprávněných zájmů žalovaného za situace, kdy se již sám nemůže s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku, protože již uplynula tříletá doba předvídaná v ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. ledna 2003 (N 8/29 SbNU 57) Ústavnísoud zdůraznil, že: "Obecně lze uvést, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesněekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (...) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností. Nelze stěžovateli vyčítat, že za dané situace žádal, aby věc byla projednána v tomto řízení a nesouhlasil se zpětvzetím žaloby (...). Takto shledané důvody nesouhlasu potom jsou důvody nepochybně závažnými nejen z hlediska práva jednoduchého, ale představují i právo stěžovatele na soudní ochranu (spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny." Citované závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc.

Závěr, o který se zde Ústavnísoud opírá, sdílí nejen odborná literatura, ale především judikatura Nejvyššího soudu. "Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu má žalovaný (...) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (např. v řízení o vypořádání společného jmění manželů ...)" (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 630). Další závažné argumenty pak zazněly i v judikatuře Nejvyššího soudu, který kupř. v usnesení sp. zn. 26 Cdo 682/2003 ze dne 25. července 2003 poukázal na to, že "relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé." Citovaná judikatura v mnoha ohledech navazuje a zpřesňuje starší judikaturu Nejvyššího soudu, zachycenou kupř. v rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 2/89 ze dne 30. ledna 1989, z něhož se podává, že "při rozhodování o připuštění zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v době, kdy od zániku tohoto spoluvlastnictví uběhla již doba delší tří let, musí soud náležitě zvažovat důsledky vyplývající z ustanovení § 149 odst. 4 o. z., podle něhož v takovém případě nastupuje nevyvratitelná domněnka vypořádání způsobem upraveným v citovaném ustanovení. Protože tyto důsledky by v případě připuštění zpětvzetí návrhu nutně nastaly, bylo povinností soudu nejen je řádně uvážit, ale účastníky o významu a důsledcích vyplývajících z ustanovení § 149 odst. 4 o. z. poučit, aby bylo zřejmé, že jsou oba účastníci srozuměni s důsledky, které ohledně jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nastanou. Jen za těchto okolností mohl soud ve smyslu ustanovení ... připustit zpětvzetí návrhu a řízení zastavit."

I v projednávané věci má stěžovatel jako žalovaný vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, uváží-li se, že vedlejší účastník, v jehož moci bylo z titulu jeho procesního postavení v civilním procesu významně nakládat s řízením po procesní stránce, zjevně vzal návrh zpět tak, aby již stěžovatel nemohl své nároky řádně uplatnit, neboť pro něj bylo vypořádání společného jmění manželů skrze účinky zákonné fikce ve smyslu § 150 odst. 4 občanského zákoníku bezpochyby výhodné, když vypořádání se nemělo týkat, jak vyplývá z obsahu spisu, žádných nemovitostí, nýbrž právě jen těch movitých věcí, které občanský zákoník ve zmiňovaném ustanovení uvádí na prvním místě. Takový přístup vedl k negaci práva stěžovatele na spravedlivý proces, kterému se nemohl účinně bránit, čímž byla zároveň porušena rovnost účastníkůsoudní pře dle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy. Dle názoru Ústavního soudu proto bylo povinností okresního soudu upustit od aplikace § 96 odst. 4 o. s. ř. Přitom nesouhlas žalovaného, který jako důvod uvádí nemožnost řádně uplatnit svá práva vlastní žalobou po pravomocném zastavení řízení pro mezitímní uplynutí tříleté lhůty, je vážným důvodem, pro který je třeba rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí návrhu. Pakliže soud druhého stupně vadné rozhodnutí nenapravil, aproboval tím ústavně nekonformní stav, a tím též porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že samo o sobě ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř. není protiústavní, neboť sleduje legitimní cíl, jímž je rychlé ukončení soudního procesu v jeho samotné počáteční fázi, kdy ještě nedošlo ani k prvnímu, popř. přípravnému jednání. Protiústavní stav však může vytvořit jeho striktní aplikace v kombinaci s okolnostmi konkrétního případu, které vytváří pro žalovanou stranu krajně nepříznivé právní postavení co do možnosti dále efektivně hájit svá práva u soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavnísoud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny i čl. 96 odst. 1 Ústavy a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí.