II. ÚS 1829/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2020

II.ÚS 1829/20 ze dne 10. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, pracoviště Stankovského 144, Čelákovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2020 č. j. 22 C 243/2014-286 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2020 č. j. 22 C 243/2014-287, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2020 č. j. 22 C 243/2014-286 byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 29 107 Kč a usnesením č. j. 22 C 243/2014-287 byl vyzván k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Stěžovatel se domnívá, že těmito usneseními Obvodní soud pro Prahu 2 předjímá rozhodnutí ve věci samé, neboť se má dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273 jednat o žalobu vyplývající z pracovněprávního vztahu. Stěžovatel se závěry dovolacího soudu však nesouhlasí, proto proti tomuto citovanému rozsudku dovolacího soudu podal ústavní stížnost, která však byla odmítnuta, neboť se nejednalo o meritorní konečné rozhodnutí ve věci. Pokud by závěry dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273 měly být správné, pak podle stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 2 není v dané věci místně příslušný, a tudíž nemá pravomoc v této věci vydávat rozhodnutí. V takovém případě by Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozhodnutím nerespektoval pravidla pro určení místní a věcné příslušnosti. Pokud se postupuje v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273, kterým bylo rozhodnuto, že se jedná o žalobu z pracovněprávních vztahů, do postavení žalovaného, jakožto zaměstnavatele stěžovatele, se v souladu s tímto rozsudkem dostává Krajský soud v Brně, a tedy místní příslušnost je dána Městskému soudu v Brně, nikoliv Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

2. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.

4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

5. Ve vztahu k usnesení, kterým obvodní soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku je Ústavní soud vázán stanoviskem svého pléna. Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.), podle něhož je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2455/13, usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1908/14, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3708/13 nebo usnesení ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3019/15).

6. Obdobným způsobem je třeba přistoupit i k otázce určení místní příslušnosti. Stěžovatel má možnost v průběhu soudního řízení v souladu s procesními předpisy namítat nepříslušnost rozhodujícího soudu. K rozhodování v této věci však není příslušný Ústavní soud, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, jež mu právní řád poskytuje. Rovněž usnesení obsahující výzvu k vyjádření nepodléhá přezkumu Ústavního soudu, neboť se jedná o úkon, upravující pouze postup soudního řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka