II. ÚS 1829/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

II.ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky dynn a. s. v likvidaci, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 7 VZV 35/2013-980, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 9 To 35/2015, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatelky, jíž brojila proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byla podle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu zamítnuta opakovaná žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaných bankovních účtech, vedených u banky UniCredit Bank Czech Republic, a. s., k němuž došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") ze dne 24. 1. 2013.

3. Předmětná usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti, resp. již v rámci trestního řízení, zahájeného jednak na základě usnesení policejního orgánu ze dne 11. 12. 2013,

č. j. OKFK-2839-1405/TČ-2012-252301, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. J. Přibyla pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jako vedoucí Odboru informačních a komunikačních technologií státního podniku Lesy České republiky, s. p., v úmyslu opatřit jinému prospěch, záměrně zmanipuloval veřejnou soutěž, jednak na základě usnesení téhož policejního orgánu ze dne 21. 1. 2015, č. j. OKFK-2839-2002/TČ-2012-252301, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných Mgr. J. Harta, M. Kříže, J. Pantoflíčka a Ing. M. Štufiho pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4, písm. c) trestního zákoníku, kterého se měli ve spolupachatelství dopustit v souvislosti s uzavřením smluv k zadání dalších 25 veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží v oblasti informačních technologií pro Lesy České republiky, s. p., a to v celkové hodnotě 1.136.868.741 Kč bez DPH, přičemž tyto zakázky měly být výrazně předražené, kdy část plateb od státního podniku Lesy České republiky ve výši 125.310.220 Kč byla vyplacena na bankovní účty stěžovatelky jako plnění z uvedených smluv o veřejných zakázkách a následně obratem zasílána na zahraniční bankovní účty dalších společností, příp. na bankovní účty některých z výše uvedených obviněných osob, přičemž tyto bankovní operace neměly ekonomický důvod a sloužily pouze k zastření původu peněžních prostředků. Vzhledem k pozdější účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (od 1. 1. 2012) sice nebyla stěžovatelka přímo obviněna v souvislosti s výše popsanou trestnou činností, nicméně zmíněné obviněné osoby (konkrétně Mgr. J. Hart měl od roku 2008 do roku 2012 stěžovatelku skrytě ovládat, J. Pantoflíček pak byl jejím předsedou představenstva a M. Kříž jejím jednatelem) disponovaly výše uvedenými finančními prostředky či s nimi prováděly platební operace. Peněžní prostředky, zajištěné na bankovních účtech stěžovatelky, tak představují dle policejního orgánu pouze část z výše uvedených peněžních prostředků, neboť nemalé množství z nich již bylo převedeno jinam.

4. Stěžovatelka se svými procesními podáními opakovaně domáhala zrušení předmětného zajištění peněžních prostředků na svých bankovních účtech, neboť je považovala za neodůvodněné, nezákonné, v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení (§ 2 odst. 4 trestního řádu) a v konečném důsledku i za protiústavní, nepřiměřeným způsobem omezující její ústavně zaručené vlastnické právo či právo podnikat, neboť jeho důsledkem je likvidace stěžovatelky jako obchodní společnosti.

5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž jednak podrobně polemizuje s právními závěry orgánů činných v trestním řízení při hodnocení konkrétních skutečností odůvodňujících použití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky podle ustanovení § 79a trestního řádu, které dle jejího názoru nebyly řádným a dostatečným způsobem odůvodněny, jednak opětovně namítá nezákonnost a protiústavnost použitého zajišťovacího institutu, neboť trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Zejména se pak dostala do postavení, kdy byla "objektivně zbavena svého vlastnického práva a v důsledku nedůvodného a neproporcionálního použití zajišťovacího institutu došlo fakticky k její likvidaci." Zajištění jejích veškerých finančních prostředků mělo za následek to, že stěžovatelka nebyla dále schopna účastnit se hospodářské soutěže a její dobrá pověst byla nenávratně poškozena. Stěžovatelka je názoru, že použité prostředky trestního řízení měly zcela neadekvátní důsledek, konkrétně trvalý zánik právnické osoby. "Fakticky, aniž došlo k odsuzujícímu rozsudku, byl podle stěžovatelky reálně vykonán nejvyšší trest, který lze právnické osobě uložit, ač v tomto případě právnická osoba nebyla ani nemohla být trestně odpovědná." Takový postup je prý jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace pak stěžovatelka poukazuje na celou řadu nálezů Ústavního soudu, týkajících se jak problematiky odůvodňování rozhodnutí orgánů veřejné moci, tak samotné problematiky ústavnosti (proporcionality) použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), resp. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství o její opakované žádosti na zrušení zajištění peněžních prostředků na jejích bankovních účtech. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

8. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429); či stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).

9. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

10. Jak ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. Jinými slovy, ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny či přímo užity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti, orgán činný v trestním řízení rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejích negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čímž souvisí též zájem na případné reparaci pro poškozené trestnou činností), s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví či na podnikání.

11. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jimiž (již poněkolikáté) rozhodovaly ve věci žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na jejích bankovních účtech podle ustanovení § 79a trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě dodrženy. Ostatně ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 3541/14, kde rovněž jako zjevně neopodstatněnou [podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] shledal ústavní stížnost stěžovatelky, jíž (za použití téměř shodné argumentace) brojila proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, vydaných v rámci téhož trestního řízení v souvislosti s použitím předmětného zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky a která chronologicky předcházela usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností.

12. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že rovněž ústavní stížností napadená usnesení vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jak vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, tak předtím i vrchní státní zastupitelství shodně dospěly k názoru, že policejní orgán ve svém rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu podrobně a srozumitelně zdůvodnily, s oporou v provedených vyšetřovacích úkonech (včetně důkazů poskytnutých na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc ve věcech trestních s policejními orgány Velké Británie, Rakouska, Kypru, Švýcarska či Britských panenských ostrovů), jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatelky mohou být výnosem ze shora uvedené trestné činnosti, na níž se měly podílet osoby, v dané době působící ve vedení, resp. jako statutární orgány stěžovatelky. Takto předestřené a důkazy podložené konkrétní skutečnosti proto vrchní soud i vrchní státní zastupitelství shledaly důvodnými pro další trvání zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, což dle Ústavního soudu také řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení.

13. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že v nyní projednávaném případě použití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky ze strany orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku došlo k dočasnému omezení možnosti stěžovatelky disponovat s peněžními prostředky a tedy k omezení jejího vlastnického práva, příp. práva podnikat, dostálo výše předestřenému požadavku přiměřenosti (proporcionality), a to i s přihlédnutím k onomu časovému aspektu. S námitkou stěžovatelky, že jeho použití je nepřiměřené, jelikož usnesení o něm bylo vydáno před více než rokem a půl (dne 24. 1. 2013), se Ústavní soud neztotožňuje, neboť na onen časový aspekt nelze nahlížet izolovaně, aniž by bylo přihlédnuto k dalším klíčovým okolnostem předmětného trestního řízení.

14. Při hodnocení přiměřenosti (včetně délky trvání) omezení vlastnických práv stěžovatelky z důvodu použití majetkového zajišťovacího institutu ze strany orgánů činných v trestním řízení je předně nezbytné vzít v úvahu rovněž velmi složitý a komplikovaný charakter (včetně přítomnosti přeshraničního prvku, kdy si orgány činné v trestním řízení musely vyžádat pomoc od policejních orgánů v zahraničí, kde mají sídlo inkriminované obchodní společnosti, resp. kde se nachází sídlo banky, v níž mají své účty) a také závažnost samotné vyšetřované hospodářské trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši desítek, příp. stovek milionů korun. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti, v jehož průběhu nadto orgány činné v trestním řízení vznesly obvinění i proti dalším osobám, jež se na vyšetřované trestné činnosti měly rovněž podílet, resp. z ní získaly prospěch. Dále je třeba zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení k zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky nepřistupovaly mechanicky, neboť při rozhodování o jeho použití zřetelně vážily, zda u peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky lze dovodit podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti (viz zkoumání jejich původu a mapování platebních transakcí na předmětných bankovních účtech).

15. Ve všech uvedených okolnostech se nyní projednávaný případ stěžovatelky zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky jeho trvání (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu (srov. např. výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07). Jednalo se tak o případy, kdy v samotném průběhu trestního řízení docházelo k neodůvodněným průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení, když od jeho zahájení nedošlo v podstatě k žádnému posunu ve vyšetřování předmětné trestné činnosti a tedy ani k posunu směrem k potvrzení či naopak vyvrácení podezření, že zajištěné majetkové hodnoty měly jakoukoliv souvislost s vyšetřovanou trestnou činností, což v nyní projednávaném případě stěžovatelky s ohledem na dosavadní průběh vyšetřování předmětné trestné činnosti konstatovat nelze. V tomto ohledu proto nelze souhlasit se stěžovatelkou, že závěry, vyplývající z jí citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13, dopadají i na její případ.

16. Dále Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká, bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti, jak namítá stěžovatelka. Majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby (fyzické nebo právnické), které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V praxi se totiž nezřídka vyskytují situace, kdy přímo stíhaná nebo třetí fyzická osoba pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provedla zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku) tak, aby případné zajištění dopadlo na co nejmenší majetek, který byl určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl užit nebo je výnosem z trestné činnosti, čímž by došlo ke zmaření jednoho z legitimních cílů jeho užití, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností. Tím ovšem není nijak dotčena výše předestřená povinnost orgánu rozhodujícího o zajištění důkladně vážit a zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti uložení takového opatření, omezujícího základní práva dotčeného jednotlivce, obzvláště v případech, kdy je zajišťován majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané. V případě stěžovatelky, coby obchodní společnosti, pak sehrává roli i ta skutečnost, že k inkriminované trestné činnosti jednak došlo v době před nabytím účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, tj. před 1. lednem 2012, jednak se jí měly mj. dopouštět i osoby, které v dané době působily v jejím vedení či jako její statutární orgány a tedy jednaly a vystupovaly jejím jménem a disponovaly s jejím majetkem (včetně peněžních prostředků na bankovních účtech), a proto není nijak překvapivé, že i použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů ze strany orgánů činných v trestním řízení se nepřímo (tzn. aniž by mohlo být přímo proti ní zahájeno trestní stíhání) dotýká i jí samotné, což samozřejmě nutně ovlivňuje i její postavení a fungování v rámci hospodářské soutěže.

17. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze vybočila z ústavněprávního rámce a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu