II. ÚS 177/02Usnesení ÚS ze dne 28.11.2003

II.ÚS 177/02 ze dne 28. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele J. N., zastoupeného advokátkou JUDr. D. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 10 Ca 343/2001, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva nápravy nezákonného rozhodnutí orgánu státní správy u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 343/2001, z něhož zjistil následující:

Žalobou ze dne 23. 11. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále též "finanční ředitelství") ze dne 7. 9. 2001, čj. 6842/110/2001, a náhrady nákladů řízení. To uvedeným rozhodnutím nepovolilo podle ustanovení § 55b odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), přezkoumání dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Písku ze dne 5. 10. 1998, č. 227/1998, čj. 64660/98/097910.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 1. 2002, čj. 10 Ca 343/2001-13, zastavil řízení o žalobě stěžovatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení a navrácení soudního poplatku. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických a právnických osob. Nejde tedy o rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem podle ustanovení § 244 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění platném v době rozhodování (dále jen "o.s.ř."). Soud dále konstatoval, že na přezkoumání rozhodnutí postupem dle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. není právní nárok, přičemž odkázal na stejný právní názor Vrchního soudu v Praze, potvrzený i Ústavním soudem. Podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. soudy mimo jiné nepřezkoumávají rozhodnutí, na něž není právní nárok. Neexistuje-li nárok na povolení přezkoumání pravomocného rozhodnutí, neexistuje vůbec subjektivní právo, na němž by mohl být účastník řízení zkrácen. Takové rozhodnutí je dle názoru soudu z přezkumu soudem vyloučeno dle ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. a contrario.

Stěžovatel napadá v projednávané ústavní stížnosti závěry obecného soudu. Domnívá se, že rozhodnutí podle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. Vždy se jedná o rozhodnutí meritorní, kterým se v daňovém řízení rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Musí být totiž posouzena zákonnost rozhodnutí a skutkový stav ve formě existence skutečností, které nasvědčují tomu, že daň nebyla vyměřena ve správné výši. Na základě žádosti o přezkoumání rozhoduje orgán nadřízený správci daně o tom, zda daňové rozhodnutí, o jehož přezkum bylo požádáno, bude zrušeno pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro podstatné vady řízení, změněno nebo nahrazeno jiným. Shledá-li finanční orgán po přezkoumání rozhodnutí, že podmínky pro povolení tohoto přezkumu nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí. V daném případě tak finanční orgán neučinil. Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí podle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. není pouhým rozhodnutím procesním. Není zde tedy dán důvod, který by bránil podat žalobu ve správním soudnictví. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k některé z rozhodných skutečností, která nasvědčuje tomu, že daň nebyla správně stanovena, zůstal by stěžovatel při extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" bez soudní ochrany, která mu je Listinou zaručena. Stěžovatel dále upozorňuje, že krajský soud projednal věc bez nařízení jednání, přestože jde o věc daňovou, která je již svou podstatou téměř vždy věcí složitou.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Shrnul obsah napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že důvodem zastavení řízení nebyla okolnost, že dané rozhodnutí má procesní povahu, nýbrž fakt, že na přezkum rozhodnutí podle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. není právní nárok a taková rozhodnutí nejsou dle ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. přezkoumávána. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom směru, že by bylo porušeno jeho ústavně garantované právo. Soud poukazuje rovněž na skutečnost, že stěžovatel v projednávaném případě nevyužil možnosti podat řádný opravný prostředek, a nemohl se proto domáhat ani přezkoumání rozhodnutí žalobou podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. V případě využití řádného opravného prostředku by mu byla soudní ochrana zajištěna. Soud dále dodává, že nepochybil, když řízení zastavil bez jednání, byť jde o věc daňovou. Žaloba byla vyřízena způsobem uvedeným v ustanovení § 250d odst. 3 o. s.ř., a nebylo proto povinností soudu podle ustanovení § 250g o.s.ř. nařídit jednání, neboť nebylo rozhodnuto rozsudkem o meritu věci.

Taktéž Finanční ředitelství v Českých Budějovicích navrhlo ve svém vyjádření ústavní stížnost zamítnout. Konstatuje, že rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. je z přezkoumávání soudu vyloučeno dle ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. a contrario, a odkazuje i na judikatury Vrchního soudu v Praze a Ústavního soudu, které tento závěr potvrzují. To je však v rozporu s tvrzením stěžovatele, že bylo porušeno jeho ústavně garantované právo.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

V jádru ústavní stížnosti leží zřejmý nesouhlas stěžovatele s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích na podstatu rozhodování podle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. Krajský soud dovodil, že stěžovatel nemohl být zkrácen na svých právech, neboť na kladné rozhodnutí nemá v daném případě právní nárok. Stěžovatel naopak tvrdí, že rozhodnutí podle citovaného ustanovení je vždy rozhodnutím meritorním, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Rozdílnost pozic obou účastníků tedy je založena na rozdílné interpretaci jednoduchého práva. Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda interpretace tohoto jednoduchého práva případnou libovůlí či svévolí na straně obecného soudu nezasáhla do ústavně chráněné sféry stěžovatele. Není naopak povolán převzít úlohu další instance v soustavě obecných soudů.

Podle ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy o osobním stavu. Podle odst. 2 téhož ustanovení přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.

Ústavní soud především upozorňuje na stanovisko svého pléna, sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, ze dne 19. 12. 2000, přijaté podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To dospělo k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkumu rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. má procesní povahu, a nepodléhá tudíž soudnímu přezkumu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že uvedené stanovisko bylo přijato za jiného právního stavu, podle občanského soudního řádu ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zák. č. 30/2000 Sb."), jenž v ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) výslovně vylučoval z přezkumu soudem tzv. "procesní" rozhodnutí. Zákonem č. 30/2000 Sb. bylo toto ustanovení novelizováno tak, že rozhodnutí procesní povahy napříště z přezkumu vyloučena nebyla. Krajský soud rozhodoval v projednávané věci již po novele provedené zák. č. 30/2000 Sb. Navzdory tomu se Ústavní soud domnívá, že část jeho závěrů vyslovených ve zmíněném stanovisku je aplikovatelná i v projednávané věci.

Stanovisko zohlednilo skutečnost, že existují dvojí prostředky ochrany práva, a to jednak prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně "právní nárok"). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. V případě rozhodování podle citovaného § 55b se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech jen tehdy, bylo-li v prvé fázi přezkoumání rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.

Ústavní soud v projednávané věci zohlednil své dřívější, výše uvedené závěry. Dospěl k závěru, že rozhodnutí vydané podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. je pojmově vyloučeno ze soudního přezkumu. Krajský soud tak korektně interpretoval a následně aplikoval příslušná ustanovení jednoduchého práva. Jak totiž Ústavní soud konstatoval i ve shora citovaném stanovisku, rozpadá se přezkoumání daňového rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb. do dvou navazujících postupů. Primárně se rozhoduje o tom, zda samotné přezkoumání daňového rozhodnutí bude povoleno, tedy, zda jsou pro takový postup naplněny podmínky stanovené zák. č. 337/1992 Sb. O naplněnosti podmínek rozhoduje instančně vyšší správce daně (v projednávaném případě finanční ředitelství). Teprve následně, po kladném rozhodnutí (přezkoumání daňového rozhodnutí je jím povoleno), dochází k meritornímu přezkumu, který provádí správce daně, jenž rozhodl v posledním stupni. Daňové rozhodnutí může být buď potvrzeno, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno (§ 55b odst. 1). K tomuto druhému kroku však již v projednávané věci nedošlo, neboť přezkoumání povoleno nebylo. Nelze tak dovodit existenci subjektivního zákonného práva stěžovatele na povolení přezkumu daňového rozhodnutí, a proto, nebyl-li v projednávané věci přezkum povolen, nemohlo tím v daném ohledu dojít k porušení ústavního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 Listiny (srov. obdobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/03 či III. ÚS 177/02). Samotným rozhodnutím o nepovolení přezkumu daňového rozhodnutí nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv nebo povinností stěžovatele, jak to má na mysli ustanovení § 244 o.s.ř. Nejedná se tak o rozhodnutí soudem přezkoumatelné. Nepochybnou ústavní relevanci má i poukaz krajského soudu na to, že soudní ochranu by stěžovateli poskytlo využití řádného opravného prostředku proti rozhodnutí finančního úřadu, k němuž ovšem nevčasností podání tohoto prostředku stěžovatele nedošlo.

Stěžovatel zpochybňoval dále postup obecného soudu, který projednal věc bez nařízení jednání. Podle ustanovení § 250g odst. 1 o.s.ř., nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedeným v § 250d odst. 3, § 250f nebo § 250i odst. 2, nařídí soud jednání; k němu si může vyžádat potřebné podklady, popřípadě i další písemná vyjádření účastníků. Vzhledem k tomu, že soud v projednávané věci zastavil řízení právě podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř., jednání nebylo třeba v projednávané věci nařizovat.

Ústavní soud si je vědom nedostatků dřívější úpravy správního soudnictví (před účinností zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), k nimž se vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Vykonatelnost výroku, vysloveného v tomto nálezu, ovšem odložil do 31. 12. 2002. Právě proto, s ohledem na ústavní princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy) nemůže nyní posuzovat napadené rozhodnutí prismatem závěrů tohoto svého nálezu a případně zrušit rozhodnutí obecného soudu, vydané na základě právní úpravy účinné v době jeho vydání.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež nepřekročily meze ústavnosti. Nejsou výrazem jeho libovůle či dokonce svévole. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí zrušit.

Ze shora uvedených důvodů tak Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2003JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu