II. ÚS 1767/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

II.ÚS 1767/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1631/2010 ze dne 9. února 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 34/2010 ze dne 10. června 2010, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 10/2009 ze dne 27. ledna 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou do datové schránky dne 14. června 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že poté, co se dozvěděl o záměru P. M., P. Z. a M. Č. společně s R. Z. získal Š. K. k tomu, aby účelově uzavřel s Komerční bankou hypoteční úvěr ve výši 8.000.000 Kč na koupi bytu s využitím vědomě uvedených nepravdivých údajů a posléze mu dal spolu s R. Z. pokyn k vybrání takto získané částky 7.500.000 Kč, kterou od něj pak převzal a rozdělil si ostatními spoluobžalovanými. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že zjištěný skutkový děj nemá oporu v provedených důkazech. Konkrétně z provedeného dokazování vyplývá, že většinu spoluobžalovaných vůbec neznal a nemohl se tedy dozvědět o záměru K. M. od P. Z. Prokázáno bylo jedině to, že se dozvěděl od svědka D. o možnosti sehnání bytu a řekl o tom R. Z. Nebylo prokázáno to, že by ohledně výběru peněz dával nějaké instrukce Š. K., ale toliko to, že mu na jeho žádost sehnal ochranku - svědka S. Úvahy o tom, že měl společně s R. Z. vzít Š. K. částku 7,5 milionu Kč, jsou nelogické až absurdní. Obecné soudy přitom samy přiznávají, že pro závěr o rozdělení této částky nemají žádné důkazy. Soud prvního stupně tedy zásadní mezery skutkového děje doplnil svými fabulacemi. Jedná se tedy o extrémní nesoulad ve smyslu právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 314/99 (N 118/15 SbNU 143) nebo sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) a dalších. Vytýkaný skutek byl nadto nesprávně hmotněprávně posouzen, neboť pomoc ke zločinu úvěrového podvodu (za niž byl odsouzen) lze poskytnout hlavnímu pachateli toliko před spácháním trestného činu anebo při něm. Pomoc po dokončení trestné činnosti může být trestná toliko jako nadržování, neoznámení trestného činu, podílnictví, apod. Stěžovatel vychází z toho, že hlavním pachatelem byl Š. K., kterého získali prostřednictvím stěžovatele ke svému záměru K. M. spolu s M. Č. Stěžovatel tedy nemohl pomáhat pachateli, který nebyl individuálně určen ke spáchání činnosti, která pachatelům ještě nebyla známa, ale teprve vyhledávána. Instrukce k vybrání peněz a jejich následné předání měly nastat až v okamžiku, kdy byly peníze v dispozici Š. K., tedy po dokončení činu. Jeho námitkami o neadekvátnosti dané právní kvalifikace se obecné soudy nezabývaly. V tom spatřuje libovůli.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Zejména z rozhodnutí odvolacího soudu poměrně jasně vyplývá, že obecné soudy vzaly za dostatečně prokázáno, že se stěžovatel podílel jako pomocník jednak na vyhledávání vhodného žadatele o úvěr (tedy ve fázi před spácháním činu), a dále ve fázi dokončení činu při výběru hotovosti z uvolněného úvěru. V první fázi se stal článkem řetězce s cílem vyhledat a navázat styk s vhodnou osobou jako účastníkem účelové úvěrové smlouvy, tedy osobu nacházející se v obtížné životní situaci, s momentální akutní potřebou dostat se k hotovostním peněžním prostředkům, ochotnou převzít na sebe zátěž z hypotečního bankovního úvěru ve výši 8 milionů Kč, čerpat jej v hotovosti, plně se podřídit pokynům a akceptovat zcela nestandardní způsob vyřizování úvěru - tedy osobu snadno manipulovatelnou. Za tím účelem nebylo nutné, aby všichni aktéři znali všechny podrobnosti celého plánu, ale všem musela být zřejmá podstata zadání (s. 9 rozsudku odvolacího soudu). Bylo tedy v tomto směru prokázáno, že stěžovatel získal od svědka D. informaci o možnosti získat díky kontaktu na banku úvěr, kterou předal R. Z. a díky tomu se seznámil se Š. K., který nabídku přijal. Ve fázi dokonání činu bylo prokázáno, že stěžovatel se Š. K. nadále udržoval kontakt a následně mu zajistil doprovod při převozu peněz z banky, byl přítomen, když Š. K. celou vybranou hotovost předal, a že konečně poté Š. K. předal částku 300.000 Kč (s. 13 rozsudku odvolacího soudu). Soudy prvního a druhého stupně přitom jasně vyložily, že vycházely jednak z listinných důkazů, z výpovědí obžalovaných a svědků z okruhu jejich známých, pokud obstály v konfrontaci s jinými důkazy a objektivně zjištěnými souvislostmi případu, a v neposlední řadě z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu.

6. Pokud jde o právní kvalifikaci, dovolací soud se k námitkám stěžovatele přihlásil k tomu, že je účastenství vybudováno na akcesoritě, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Ovšem současně s odkazem na vlastní rozhodovací činnost odmítl úvahu, že by zásada akcesority znamenala, že by organizátorství, návod nebo pomoc byly beztrestné vždy, když čin nebyl dokonán nebo se o něj pachatel nepokusil (s. 10 usnesení). S ohledem na to, a na výše uvedená skutková zjištění pak dovolací soud konstatoval, že použitá právní kvalifikace jednání stěžovatele je odpovídající (s. 12 usnesení).

7. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti mají povahu polemiky s řádně vyloženými závěry obecných soudů, která jako taková není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny. Naopak lze mít za to, že v dané věci komplikované pro množství zapojených osob a různou kvalitu a kvantitu jejich zapojení do vytýkané činnosti, jakož i pro komplikovanost skutku jako takového a v neposlední řadě pro rozsah obžaloby a povahu obhajoby všech obžalovaných, lze postup a rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně souladné.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu