II. ÚS 1764/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

II.ÚS 1764/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Okresního soudu v Hodoníně ve věci sp. zn. 15 T 213/2009, za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2015, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ve věci sp. zn. 15 T 213/2009, konkrétně pak v tom, že tento soud mu již dvakráte (v únoru a v červnu roku 2015) zaslal výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 3. 2010, č. j. 15 T 231/2009-215 (dále jen "rozsudek").

Stěžovatel uvádí, že nastoupil výkon trestu uložený mu zmíněným rozsudkem, k jeho žádosti ovšem Okresní soud v Třebíči svým usnesením ze dne 26. 10. 2011 č. j. 3 Pp 159/2011-19 rozhodul o tom, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a stanovuje se mu zkušební doba v trvání 24 měsíců, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 10. 2011, tedy zkušební doba měla pro stěžovatele uplynout dne 26. 10. 2013. Dne 12. 3. 2013 vydal okresní soud usnesení o amnestii. V květnu roku 2013 se stěžovatel dopustil, což nepopírá, trestné činnosti. Dne 21. 1. 2015 prezident republiky Miloš Zeman rozhodl, že stěžovatel, kterému byla na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. udělena amnestie, porušil podmínku uvedenou v čl. III. odst. 1 uvedeného rozhodnutí presidenta republiky o amnestii. V návaznosti na to okresní soud počal stěžovateli zasílat již zmiňované výzvy k nastoupení trestu.

Stěžovatel však se zasíláním takovýchto výzev nesouhlasí. Dle jeho názoru by totiž rozhodnutí presidenta republiky o porušení v rozhodnutí o amnestii stanovené podmínky nemělo postačovat a ve věci by měl po formální stránce rozhodnout o tom, že se stěžovatel neosvědčil, ještě Okresní soud v Třebíči, jako orgán, který jej původně z výkonu trestu podmíněně propustil. Kromě toho amnestií došlo ke zhoršení jeho právního postavení, když tato de facto vedla k prodloužení jeho zkušební doby, která měla dle rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči uplynout k 26. 10. 2013, avšak rozhodnutí o amnestii v čl. III. odst. 1 hovoří o tom, že se nesmí dopustit trestného činu "v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení".

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že zasíláním výzev k nastoupení do výkonu trestu byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud okresnímu soudu zakázal v zasílání takovýchto výzev pokračovat.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nutno zejména konstatovat, že stěžovatel svojí ústavní stížností nenapadá rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž brojí pouze proti tomu, že jsou mu zasílány výzvy k nastoupení do výkonu trestu. V samotném tomto zasílání výzev však již ze své podstaty žádné porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod spočívat nemůže. Zasílání výzev je pouze přímým důsledkem toho, že takovéto výzvy byly soudem vyhotoveny, a jejich vyhotovení je pak důsledkem existence rozhodnutí, která konstituují situaci, ve které by stěžovatel měl daný trest vykonat. Pokud se stěžovatel domnívá, že jeho účast na amnestii byla pro něj nevýhodná, měl brojit již proti usnesení soudu o tom, že je na amnestii účasten, vydanému dle § 368 trestního řádu. Nebo, pokud se domnívá, že nesprávné je rozhodnutí presidenta republiky o tom, že podmíněně prominutý trest nebo jeho zbytek má být vykonán, v úvahu by připadalo napadení tohoto rozhodnutí prezidenta. Tato rozhodnutí však stěžovatel nenapadl a Ústavní soud tak je, ani důsledky z nich plynoucí, nemá vůbec prostor přezkoumávat.

Nejedná se zde přitom ani o situaci, že by absentovalo nějaké rozhodnutí obecných soudů ve směru, zda se stěžovatel osvědčil. Za existence rozhodnutí prezidenta republiky se totiž již takové rozhodnutí nevydává, neboť se má za to, že rozhodnutí o tom, že amnestií podmíněně prominutý trest nebo jeho zbytek má být vykonán, přísluší pouze prezidentu republiky (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 4051).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek

předseda senátu