II. ÚS 1740/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

II.ÚS 1740/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Sýkorové, zastoupené JUDr. Robertem Hošťálkem, advokátem se sídlem Žacléřská 1040/1, Praha-Kbely, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2012, č. j. 22 C 154/2008-100, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 68 Co 250/2012-125, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 701/2013-155, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení,

takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrhy na přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatelce vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem a před obecnými soudy se odmítají.

Odůvodnění:

1. Dne 10. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Soudy se prý totiž nezabývaly skutečnou škodou, jež stěžovatelce vznikla, a kladly na ni nedůvodně nároky vztahující se k prokázání příčinné souvislosti v míře nemající oporu v žádném právním předpisu. Vedle takto formulovaného petitu stěžovatelka žádá, aby JUDr. Jiřímu Burianovi (v řízení před obecnými soudy žalovanému) byla Ústavním soudem uložena povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, včetně náhrady nákladů za zastupování před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, zejména vyplývá, že se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 70.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí žalovaný údajně způsobil tím, že ji jako advokát řádně nezastupoval, ačkoliv k tomu byl podle smlouvy povinen. Stěžovatelka totiž obdržela výpověď z nájmu bytu, v němž bydlela. Protože ji považovala za neplatnou, udělila plnou moc k zastupování v této věci žalovanému za účelem poskytnutí kvalifikované právní pomoci. Poté, co jí dne 21. 9. 2007 byla doručena žaloba na vyklizení bytu, se stěžovatelka snažila žalovaného bezvýsledně kontaktovat a když jí byl v prosinci 2007 následně doručen rozsudek pro uznání, kterým jí byla uložena povinnost byt vyklidit, podala proti němu sama odvolání a poté vyhledala pomoc jiného právního zástupce, konkrétně JUDr. Roberta Hošťálka. V souvislosti s takto popsaným nesprávným postupem žalovaného přitom stěžovatelce podle jejího názoru vznikla škoda, kterou městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přehledně konkretizuje takto: "a) v částce 2.000,- Kč, jako zbytečně vynaložená záloha za zastupování, b) 1.000,- Kč, jako náklady vynaložené na zaplacení soudního poplatku z odvolání proti rozsudku pro uznání, c) 7.200,- Kč, jako náklady vynaložené na nového právního zástupce, který odstraňoval vady odvolání proti rozsudku pro uznání, d) 6.300,- Kč, jako náklady za nového právního zástupce, který ji zastupoval před odvolacím soudem, e) 7.600,- Kč, jako náklady řízení, které musela zaplatit k rukám zástupce pronajímatele dle rozsudku Okresního soudu Praha - východ č.j. 9 C 145/2007-12 ze dne 20. 11. 2007, f) 4.668,- Kč, jako náklady odvolacího řízení, které musela zaplatit k rukám zástupce pronajímatele na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 31 Co 198/2008, g) 2.000,- Kč, jako stěhovací a cestovní náklady, které musela zaplatit panu Pavlu Úžerníkovi za pomoc se stěhováním nábytku z předmětného bytu do dočasného přístřeší u dcery, h) 392,04 Kč, jako náklady spojené s cestou automobilem z uvedeného bytu do kanceláře žalovaného ve Slavíkově ulici v Praze dne 26. 9. 2006 a zpět, i) 30.000,- Kč, jako ztrátu nájemního práva s nízkým nájemným za užívání obecního bytu, j) 8.839,96 Kč za ztrátu související se ztrátou kuchyňské linky, kterou na své náklady, bez souhlasu pronajímatele, do bytu instalovala."

3. Po zhodnocení věci přitom nalézací soud a poté (k odvolání stěžovatelky) i odvolací soud v záhlaví citovanými rozhodnutími uzavřely, že ačkoliv žalovaný na počátku porušil svou právní povinnost zastupovat řádně stěžovatelku, neboť jejím jménem nepodal žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu bytu (s níž by byla stěžovatelka podle nalézacího i odvolacího soudu zřejmě úspěšná), v řízení před nalézacím a odvolacím soudem stěžovatelka neprokázala předpoklady pro vznik existence odpovědnosti žalovaného. Konkrétně neprokázala příčinnou souvislost mezi jí vzniklou škodou a výkonem advokacie žalovaným. Oba soudy tedy uzavřely, že žalobnímu žádání stěžovatelky není možné vyhovět. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatelky neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, kdy kromě opakovaných tvrzení týkajících se popisu skutkového stavu věci a představení vlastního pohledu na projednávanou věc stěžovatelka odkazuje toliko obecně na některé ústavněprávní principy a cituje pět rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by se však pokusila o jejich přesnější promítnutí na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu.

6. Ústavní soud přitom ve shodě s názorem vysloveným obecnými soudy v napadených rozhodnutích neshledal žádný rozumný důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat učiněný závěr, že žalovaný skutečně porušil své povinnosti poskytovat jako advokát kvalifikovanou právní pomoc, neboť musel vědět, že jediným úkonem v případě nesouhlasu nájemce s výpovědí z nájmu bytu je podání žaloby na neplatnost takové výpovědi v zákonné lhůtě. To však neučinil a omezil se pouze na zaslání dopisu pronajímateli, což je však jednání - vzhledem k požadovanému účinku - bez právního významu. Není ani rozhodné, že po odeslání tohoto dopisu vypověděl stěžovatelce plnou moc, neboť i za této situace byl jako advokát povinen učinit všechny úkony bránící tomu, aby stěžovatelka utrpěla jakoukoliv újmu na svých právech a oprávněných zájmech. Obecné soudy přitom dovodily, že předmětná výpověď z nájmu bytu nesplňovala elementární předpoklady a pokud by proto žaloba podána byla, byla by "s největší pravděpodobností úspěšná" (str. 5 napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2).

7. Současně však Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod zpochybňovat ani závěr obecných soudů (aniž přitom pokládá za nezbytné vyjadřovat se konkrétně ke všem výše citovaným položkám, jimiž stěžovatelka vyčíslila celkovou vzniklou škodu), že poměr příčiny a následku mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti ze strany žalovaného není dán proto, že výdaje, s nimiž jsou spojeny náklady vynaložené v následném řízení o vyklizení bytu, jsou způsobeny již chybným postupem stěžovatelky, na který žalovaný neměl vliv a k němuž nemuselo dojít, pokud by stěžovatelka postupovala v souladu s povinnostmi uloženými jí zákonem. Právě uvedené se týká zejména skutečnosti, že stěžovatelka předmětný byt dobrovolně nevyklidila a na výzvu soudu v řízení o vyklizení nereagovala. Stěžovatelka přitom na druhé straně vůči žalovanému vůbec neuplatnila náhradu takových hodnot, o něž se její majetek reálně snížil (či náhradu majetkového prospěchu, jehož by stěžovatelka dosáhla, nedošlo-li by ze strany žalovaného k porušení jeho povinností) a které s protiprávním jednáním žalovaného přímo souvisejí. Stejně tak je v této souvislosti správný závěr soudů, že stěžovatelka nemohla po žalovaném požadovat ekvivalent tzv. "odstupného za přenechání nájemního práva".

8. Rovněž ohledně částky 2.000 Kč, vynaložené na náklady spojené se stěhováním, Ústavní soud konstatuje, že závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou dostatečně odůvodněné, když tyto soudy dospěly k závěru, že předmětné náklady by měly souvislost s porušením právních povinností žalovaného jen tehdy, pokud by stěžovatelka vyklidila předmětný byt po uplynutí výpovědní doby a nikoliv až v souvislosti s pravomocným rozhodnutím o vyklizení, tedy se značným časovým odstupem. Jakkoliv lze jistě vést alternativní úvahu i v tom směru, že není rozhodující, vynaložila-li stěžovatelka náklady na stěhování až po uplynutí delšího časového období a po skončení řízení o vyklizení, neboť tyto náklady jí vznikly primárně právě ve spojitosti s nesprávným postupem žalovaného, Ústavní soud tento oběma soudy předestřený výklad podústavního práva s ohledem na svoje shora vymezené postavení akceptuje; soudy totiž svůj zde shrnutý závěr srozumitelně odůvodnily a jejich interpretace - i vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (zejména nevyklizení bytu po značně dlouhou dobu, kdy tam zároveň stěžovatelka již ani nebydlela, a také s ohledem na výši předmětné částky), zjevně nepředstavuje vybočení ústavněprávní intenzity, pro které by teprve mohl Ústavní soud zasáhnout kasačním způsobem.

9. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

10. Současně odmítl návrh stěžovatelky, aby žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť to citované zákonné ustanovení ex lege vylučuje s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ("Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení ...").

11. Žádala-li stěžovatelka dále, aby Ústavní soud rovněž žalovanému uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před ostatními "soudy všech stupňů", pak k takovému výroku Ústavní soud není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka se nesmí domáhat ničeho jiného, než umožňuje ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2394/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu