II. ÚS 1688/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

II.ÚS 1688/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 23 C 261/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 64 Co 37/2014-44, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3947/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 23 C 261/2012 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 110.200 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 2014 č. j. 64 Co 37/2014-44 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3947/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení a existenci jím tvrzené újmy, kdy má za to, že správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu.

Je tak přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 764/12, III. ÚS 78/12, III. ÚS 3350/12, II. ÚS 3154/12, II. ÚS 2888/12, I. ÚS 901/12, II. ÚS 3679/13, I. ÚS 699/14, II. ÚS 1623/14, II. ÚS 2750/14, IV. ÚS 1145/15). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.

Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy své úvahy založily na zcela konkrétním hodnocení relevantních skutkových okolností daného případu, kdy si logicky povšimly například toho, že stěžovatel se opakovaně omlouval z nařízených jednání, jejichž konání sám požadoval. Případná je i úvaha Nejvyššího soudu, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství stěžovatelem iniciovaných soudních sporů jej staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu