II. ÚS 1671/19 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2019

II.ÚS 1671/19 ze dne 5. 11. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 5 Tdo 1093/2018-44 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 9 To 13/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na rovnost před zákonem dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina); v případě řízení o dovolání tvrdí, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny; dále upozorňuje na porušení čl. 39 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") č. j. 46 T 8/2017-1506 uznán vinným z přečinu dotačního podvodu dle § 212 odst. 1, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen a byla stanovena zkušební doba v trvání 30 měsíců. Dále byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy celkově ve výši 400 000 Kč. Pro případ, kdy by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako jednatel společnosti X, přijal dotaci od Ministerstva práce a sociálních věcí na realizaci projektu "Podpora odborného růstu zaměstnanců firmy X", přičemž část dotace měla být použita na jazykové kurzy zaměstnanců, jež měly být realizovány jazykovou školou Y v období od 1. 3. 2011 do 16. 10. 2012. Toto byl ovšem stěžovatelem vymyšlený fiktivní záměr, kurzy se neuskutečnily, pouze byly na pokyn stěžovatele vyhotoveny doklady typu prezenčních listin, kterými prokazoval uskutečnění kurzů. Tímto způsobem vytvářel zdání vzniku dotačního titulu, tedy realizace jazykových kurzů. Došlo tedy k nesprávnému použití dotačních prostředků.

3. V záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Odvolací soud konstatoval, že řízení před nalézacím soudem proběhlo v souladu s procesními předpisy, důkazy byly hodnoceny řádně a soud se vypořádal s obhajobou obžalovaného. Odvolací soud dále uvedl, že námitky obsažené v podaném odvolání představují opakování obhajoby obžalovaného použité v řízení před nalézacím soudem. Nad rámec napadeného rozsudku nalézacího soudu odvolací soud zdůraznil, že obžalovaný byl žadatelem o dotaci, jejím příjemcem a manažerem projektu. Měl také povinnost provádět evaluaci vzdělávacích aktivit a podávat poskytovateli dotace monitorovací zprávy o plnění podmínek dotace. Z toho tedy vyplývá, že byl zodpovědný za celkovou realizaci projektu dotace.

4. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem (dále jen "dovolací soud") v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto. Dovolací soud uvádí, že formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v rozhodném znění, který uplatnil obviněný R. V., předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ovšem argumentace obviněného se vztahuje k provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, což je oblast upravena normami trestního práva procesního, zejména tedy § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 trestního řádu. Dále dovolací soud uvádí, že obviněný opětovně prezentuje námitky uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení, a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva na rovnost před zákonem tím, že ve věci spoluobžalovaného S. bylo rozhodnuto zcela odlišným způsobem, ačkoli spoluobžalovaný S. a stěžovatel jednali na základě trestněprávně relevantní dohody. Dále je namítáno porušení práva na spravedlivý proces spočívající v odmítnutí dovolání "z čistě formalistických a ve skutečnosti nepodložených důvodů". Stěžovatel také namítá porušení čl. 39 Listiny, neboť byla obecnými soudy vytvořena konstrukce "nedbalostního podvodu", tedy trestného činu neupraveného zákonem.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Námitkou týkající se nenaplnění znaků subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných přečinů (stěžovatelem namítaná nezákonná konstrukce tzv. nedbalostního podvodu) se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě zabývaly. Ve vztahu k obžalovanému S. pak dospěly obecné soudy po provedeném dokazování k závěru, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť kurzy poskytoval prostřednictvím subdodavatele S. a nebylo prokázáno, že věděl o tom, že kurzy fakticky neprobíhají. Proto byl na rozdíl od stěžovatele obžaloby zproštěn. Citované závěry obecných soudů nejsou neudržitelné. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, řádně odůvodnily. V případě odmítacího usnesení Nejvyššího soudu porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu